V době, kdy jsem začala psát tyto řádky, probíhaly v poslanecké sněmovně obstrukce, které se týkaly snížení valorizace důchodů. Byly tyto obstrukce opodstatněné? Na tuto otázku si odpovězte sami. Kdo na ně totiž může znát tu správnou odpověď?

Obyvatelům tohoto státu, této krachující vykradené firmy, se dlouhodobě lhalo. Je veškerá politika ulhaná? Slibovala vláda v předvolební kampani, že nebude zvedat daně, že nebude zvedat věk odchodu do důchodu, že zvýší platy učitelům?

Dodržela vláda tyto sliby? Ale vidíte podporu našeho státu Ukrajině jako adekvátní vzhledem k zadlužení státu po koronavirové krizi?

Také byste si sami šli půjčit peníze k cizímu člověku jen proto, abyste pomohli zadlužené sousedce? Pokud sousedce pomůžete, bude ta podpora vůbec dostatečná? Vždyť nevíte, jaké problémy ona sousedka má. Vy do ní vidíte? Vy víte vše o jejím životě, jednání, mínění, dluzích? Šli byste si půjčit peníze kvůli svému příbuznému? Někteří ano, jiní nikoli. Záleží na tom, jak rodina funguje. Kolik rodičů si ale v tomto státu půjčuje peníze kvůli svým dětem? Proč si ty peníze půjčili? Vždyť děti jsou krví jejich krve. Nemohou si přece přiznat, že jejich výchova byla špatná. Byli ale jediní, kdo měl na jejich děti vliv?

Ano, rodiče tvoří základ výchovy, ale jsou v současnosti natolik zaměstnáni hmotným zabezpečováním rodiny, že na své děti v podstatě nemají čas. Ani si neuvědomují, že jim společenské potřeby a nároky kradou jejich děti. Není to záměr? V dětech se tak nepěstuje cit, ale, jak se říká, že s jídlem roste chuť, rostou u dětí jejich materiální požadavky. Rodiče přece nechtějí, aby jejich děti vyčnívaly ze svého okolí, protože by nesplňovaly nároky doby, a tak se honí sami za zisky a materiálními výdobytky. Ani si neuvědomují, jak ten čas letí.

Oni stárnou a jejich děti mají stále natažené ruce. Už si sami vydělávají, s menším či s větším úspěchem, ale přesto jsou jejich potřeby uspokojovány nedostatečně. Rodiče již na plnění jejich požadavků nestačí. Někteří se i zadlužili, to ale jejich děti nezajímá. Vidí jen osobní prospěch, jen svou osobu a své potřeby. Někteří jsou ještě na tom tak, že svými rodiči pohrdají, přehlížejí je, nebo je ze svého života vysloveně odstraní. Nezajímají se o ně, nenavštěvují je. Chovají se, jako by nebyli. Některé již dospělé děti se chovají tak, že si na svůj život ještě půjčují. Na kom jsou pak peníze vymáhány? Mnohdy tyto jejich půjčky odnášejí jejich rodiče, jejich rodiny, ze kterých vzešly. Uvádějí své rodiče do chaosu i tím, že o nich a jejich činnosti rodiče ve skutečnosti nic nevědí, ale musí platit za to, jak své děti vychovali, jak byli v jejich výchově nedůslední.

Jen s obavami čekají, s čím ještě jejich děti mohou přijít. Nepřijde policie s obsílkou k soudu? Přijdou rodiče zásluhou svých dětí o střechu nad hlavou? Vždyť jejich děti musejí nějak žít. Peníze potřebují. Kde a jak k nim přicházejí? Kdo je ovlivňuje? Kam peníze investují? Jejich děti nemohou žít v osamění. Kupují si svá přátelství? Nedělají se hezcí za peníze druhých? Pokud tak činí, jsou za tuto svou činnost odpovědní?

Jedna takto fungující rodina tvoří jednu samostatnou buňku těla, které si ve svých představách můžeme vizualizovat jako stát. Tato buňka se ocitá v chaosu. Co může učinit taková chaotická buňka s tělem? Rozvibruje ho. Co když je takových buněk víc? Tělo je uvedeno do takového chaosu, že onemocní. Pohrdáme takovými rodinami, které způsobují ve společnosti chaos? Co jsme ale udělali pro to, abychom tento chaos zastavili?

Tento chaos vznikl nejen v rodinách nižších společenských vrstev, ale i v těch rodinách z vrstev privilegovaných.  Všechny tyto buňky se podílejí na fungování našeho státu. Když v těle nastane chaos, klesá jeho imunita, jeho obranyschopnost. Tělo je oslabováno. Můžeme se jen ptát, zda je oslabováno cíleně, nebo zda to pramení z nevědomosti? Psala jsem, že děti nevidí a neslyší rodiče, přehlížejí je. Ptám se tedy, zda rodiče, ač jsou staří a právě proto, že jsou staří, jsou vědoucnější než jejich děti, které jsou uvrženy do chaosu a vidí jen samy sebe?

Jak dlouho ještě vydrží rodiče stabilizovat svou rodinu – buňku? Není cílem organismu, jakým je tělo, ji zlikvidovat? V každé buňce těla je cit a paměť. Chaotická buňka ale ztrácí cit, ztrácí srdce a je řízena pouze rozumem, tedy hlavou. Jak důležité je, aby v těle fungovalo srdce? Bez srdce je organismus mrtvý, a k čemu mu je pak hlava? Na druhou stranu tělo hlavu potřebuje. Tělo, které má srdce a ztratilo hlavu, umírá.

Hlava ovládá tělo. Na základě čeho? Na základě svého přesvědčení. Kdyby toto přesvědčení bylo v souladu s pocity, emocemi těla, nebylo by tělo nikdy nemocné. Nemocné tělo má obrovský vliv na emocionalitu hlavy. Ta pak projevuje emoce nejen zpětně vůči svému tělu, ale také vůči svému okolí, vůči dalším tělům.

Co se děje? Hlava dlouhodobě přehlíží signály těla. Jaké signály? Tělo podává informace, že něco není v pořádku.  Kdyby se hlava naučila svému tělu naslouchat, tak by nemoci těla dokázala předcházet, nebo by alespoň věděla, co se nyní děje. Hlava se ale naučila své tělo přehlížet, jakýkoli impulz ukazující problém se snaží nejdříve popírat, později potlačovat.

Vždyť – co říká hlava? „Než nějaké vitamíny, to si dám raději fernet. Zelenina? To je lepší flákota masa. Dna? No a co. Tak si dám po jídle nějaký ten lék a jedeme dál. Pohyb? Na ten už nemám čas.“

Hlava je odpovědná za to, čím své tělo vyživuje a v podstatě své tělo vykořisťuje, neboť od něho požaduje větší výkony, než je péče, kterou mu věnuje. Může to tělo vydržet dlouhodobě? Tělo strádá a nutně onemocní. Tělo je oslabené, a protože ho hlava náležitě nechrání, je napadnutelné různými viry a bakteriemi.

Mohla by zdravá hlava dopustit takové oslabení těla? Hlava ztrácí kontrolu a tak musí jít na radu k jiné hlavě, která ale radí na základě vlastního přesvědčení. Je její přesvědčení to správné? Hlava na základě všech těch rad se snaží fungovat a vytvářet nátlak na své tělo. Problémem je, že pořád není na své tělo naladěná. Nechápe, že její tělo je jedinečné. Každé tělo je jedinečné, je originální. Funguje na základě svých vlastních zkušeností a zkušeností rodu.

Hlava, nemocná hlava nechápe, že je svou nemocí oslabená a tedy je zneužitelná a že je zneužívána jinými hlavami a jejich zdatnějšími těly, které má ve svém okolí. Hlava si neuvědomuje, ba přímo popírá, že její tělo je napadeno nepřátelskými bakteriemi, které na něm parazitují a vytvářejí různé záněty, které se pak po celém těle stěhují. Chaos v těle nabývá na síle. V těle roste horkost. Tělo bije na poplach a již hlavu neprosí, nežádá o pomoc. Tělo křičí, aby už konečně hlava dostala rozum a začala něco dělat. Zafunguje ještě nějaký kontrolní mechanismus hlavy?

Pokud ano, má tělo naději. V opačném případě to znamená úplný konec těla, ale hlava bude mít smůlu, protože nepřežije. S tělem padne i hlava.

Foto: Ivana Šmucrová