Jaké krize v současnosti probíhají? Myslíte si, že válka vzniká jen tak – pro nic za nic.  Vždy ale najdeme nějakou příčinu, která nevznikla ze dne na den. Vždy existuje dlouho neřešený problém, neřešená komunikace, neochota spolupracovat, neochota tolerovat.

Tato krize se prohlubuje. Prohlubuje se jak v rodinách, tak ve společnosti. Jsem na světě nějaký ten pátek a pamatuji si dobu, kdy jsme byli vychováváni k úctě, k respektu vůči starším lidem, vůči autoritám. Začínalo to respektováním prarodičů, ať se k nám dětem chovali s láskou či nikoli. Respektovat jsme museli učitele ve školách a později šéfy v zaměstnání. Jak jsou vychovávány dnešní děti? Víte to? Sledujete to? Vnímáte ten rozdíl? Nemusíte vidět do rodin, ale k vytvoření představy o chodu rodiny postačí a vždy postačilo vidět, jak se chová dítě.

Nemocí západního světa je, že děti mají vše, na co si pomyslí. Rodiče mnohdy nikoli o vlastní vůli tráví většinu času v zaměstnání, aby zajistili rodinu. Jsou pod tlakem. Kdo na ně tento tlak vytváří? Není to záměr? Bezprizorné děti jsou pak vychovávány podle vzoru, že ze všeho nejdůležitější je něco mít, vlastnit. Chybí jim ale citové zázemí, neboť unavení rodiče nejsou schopni věnovat dětem cit a empatii. Nejčastější emocí, kterou prožívají a přenášejí na své děti, je vztek a úzkost. S těmito pocity vyvolávají v dětech a celé rodině napětí. Sama sebe se ptám, není to záměr?

Kolik lidí trpí dnes úzkostmi, vztekem a žijí v ustavičném napětí? Uvědomujete si, jak se tyto emoce projevují v rámci společnosti? A opět se musím ptát – není to záměr?

Pokud má ale někdo to štěstí, že netrpí nedostatkem – materiálním nedostatkem -, toto napětí neprožívá a tak lidi z opačného tábora nechápe a dokonce jimi opovrhuje. To je vidět v projevech mnohých osob na sociálních sítích, a nejen na nich. Víte, co je ale zajímavé? Mnozí se na těchto platformách schovávají za jiná jména, za přezdívky. Tito lidé si asi vůbec neuvědomují, že se na světě nemohou mít všichni dobře. Alespoň ne nyní, protože společnost, země, státní zřízení fungují tak, jak fungují. Pokud tvrdíme, že se máme dobře, je to za cenu, že někdo jiný zchudne. Svět je neustále udržován v rovnováze. Zbohatla Čína a zchudly Spojené státy americké. Co udělají proto, aby zbohatly? Kdo musí zchudnout? Odpovězte si sami. Ale bohatí vždy ještě více bohatnou na válkách a třeba i uměle vyvolaným nedostatkem.

Mysleli jsme si naivně, že když se zautomatizuje výroba, bude se nám žít lépe? Jenže ono to má háček. Jaké platy měli po dokončení škol dnešní důchodci a střední generace, a jakou výplatu mají dnešní mladí lidé? Platy neustále rostou a zvedají ceny.  Pokud si někdo myslel, že zásluhou modernizace výroby se snadněji vydělá na důchody, byl to pohled značně naivní.

Třicet let se pohybuji v soukromém sektoru a konstatuji, že zaměstnanci v soukromých firmách mají velice často menší platy než zaměstnanci korporací a ve státním aparátu. Poslouchala jsem rozhovor s paní ekonomkou Šichtařovou, která doporučuje, aby se v současné krizi zúžil veřejný sektor a snížilo DPH. Vláda ale učinila hned po volbách pravý opak.  Oznámila vybudování dvou nových ministerstev. Tedy státní aparát roste.

Na začátku prosince jsem se jela podívat do Prahy na zasedání petičního výboru v poslanecké sněmovně. Projednávala se svoboda slova na sociálních platformách. Přítomni byli zástupci poslanců jednotlivých parlamentních stran, dále pak zástupce vlády a tři zástupci z ministerstva průmyslu a obchodu.

Říká se, že předloženými peticemi se stejně žádné změny nedosáhne. Zatím jsem to nesledovala a tak nevím, zda se toto tvrzení zakládá na pravdě. Ani bych se tomu ale nedivila. Ze všech těch zástupců byl pouze jeden, který se veřejně pochlubil, že mu je přes padesát let a že tedy něco pamatuje, ale také jsme to mohli vzít jako jeho potřebu upozornit na sebe, na svůj vzhled. Jedno se musí uznat – on na ten věk opravdu nevypadal. Všichni ostatní zástupci byli určitě mladší třiceti let. Spíše bych řekla, že jim bylo kolem pětadvaceti. Jací jsme byli v tomto věku? Naivní? Nezkušení? Bylo mi těch autorů petice líto, neboť bylo vidět, že vědí, proč petici zakládali a že mají přehled. Ale tím pádem mi bylo líto i nás obyčejných lidí.

Těsně před návštěvou sněmovny v Praze jsem objevila Národní pedagogické muzeum a knihovnu J. A. Komenského, ve kterém je expozice věnovaná životu a dílu tohoto učitele národů. Při čtení textů v expozici jsem si uvědomovala, jaká to byla mezinárodně uznávaná osobnost, námi nikdy nedoceněná. Uvědomila jsem si, že jsem si do muzea přišla mimo jiné pro informaci, že Komenský chtěl a dělal vše pro to, aby se lid Evropy sjednocoval a také hlásal nám dobře známé – škola hrou.

Platí to ale dnes ve školství?  Může si učitel s dětmi hrát? Člověk – dospělý nebo dítě – si hraje pouze tehdy, když je uvolněný a bez stresu. Začátkem měsíce prosince bylo možné přečíst si na různých internetových portálech informaci, že je sestavován určitý učitelský kodex, který se mimo jiné zabývá také dezinformacemi.

Chtěla bych v tomto směru podotknout, že pokud by byla naše společnost zdravá, nepotřebuje žádné kodexy, žádná omezení. Současná krize je také krizí morální, neboť někomu se dává do rukou obrovská moc, moc rozhodovat, co je dezinformace a co ne. A co je skutečná dezinformace? To ať posoudí každý sám.

Vrátím se ještě jednou k rozhovoru s paní ekonomkou Šichtařovou. Zatímco by snížení DPH pomohlo nárůstu obratu a tedy také odbourávání strachů a úzkostí, vláda, dle článku na portálu seznam.cz, uvažuje o navýšení DPH u služeb, např. u kadeřníka. Následující den pak vyšel na tomtéž portálu článek s informací, že máme nedostatek policistů a vojáků. Vláda tedy hodlá těmto lidem navyšovat platy. Když se někde dává, musí se jinde vzít. Kde vzít? A otázkou je, zda navýšení platů policistů a vojáků bude stačit k tomu, aby v dnešní krizové době do těchto oborů nastupovali noví zaměstnanci a ti staří neodcházeli. I zde si musí všichni rozmyslet, co je pro ně důležitější – peníze, nebo život? Je rozdíl, zda někdo slouží v Praze, v Plzni nebo třeba na Kvildě.

Současná krize ukazuje daleko více. Možná, že se dá říci, že vrcholí krize národnostní, krize národního sebeurčení, krize vlastní identity.

Ti, kteří byli v dobách minulých přehlíženi, nebyla uznávána jejich identita, jsou nyní mnohdy vidět až moc. Je to přirozený proces. Je běžné, že se „obyčejní“ lidé od nich opět odvracejí? Vzpomínáte si na svá školní léta? Když byl někdo jiný než vy, zakřiknutý, nekomunikativní, všímali jste si ho? Šli jste za ním a pomohli mu, aby zapadl do komunity? Věru vás to ani nenapadlo. Když pak se ale ten dotyčný pokusil změnit a chtěl se s vámi začít bavit, poslouchali jste ho? Když vám téma, o kterém se chtěl bavit, nevyhovovalo, prchali jste před ním. Dotyčný se buď vrátil do své bubliny, nebo se snažil znovu a znovu na sebe upozorňovat. Co když právě proto, že jsme mu nenaslouchali, jsme byli ochuzeni o určitá poznání? Nenaučili jsme se naslouchat, tolerovat, respektovat někoho výrazně odlišného od nás. Naučili jsme se soudit, odsuzovat, škatulkovat lidi kolem sebe. Společnost se dostane z krize v okamžiku, kdy začne tolerovat, respektovat, komunikovat a spolupracovat.

To platí také o toleranci seniorů ve společnosti. Přestože probíhá krize, vláda, parlament a senát se nehodlají uskrovnit, ale naplánovali si růst platů. Ovšem uvažují o možnosti, jak omezit příjmy důchodcům. Jakou informaci dává vláda dnešním mladým lidem? Že jsou staří lidé zátěží společnosti. To není poprvé ani naposled. Je to tak skutečně? Jaký pohled, jaký vztah ale získávají mladí lidé k těm dříve narozeným? To již ukázala doba covidová. V mnohých rodinách docházelo k názorovým třenicím a vztahy se hroutily. Je to neštěstí pro rodiče, když slyší sourozence, potomky vyjadřovat se ve smyslu „já“ nikoli „ty“ nebo „vy“. Pokud rodiče nezavolají, nemají informace, neboť výše zmiňovaní nemají zájem. A když vnukovi, kterého neviděli tři roky, oznámí, že během té doby zrekonstruovali dům a dům byl zkolaudován, vnuk odpoví, že je to dobré vědět. No, je to dobré vědět, když není nikdo jiný, kdo by dům zdědil.

V kolika rodinách dospělé děti stále natahují ruce a požadují od rodičů finanční výpomoc? Jinak ale své rodiče neznají. V kolika rodinách děti říkají „já“ nikoli „my“ či „ty“? Kde se stala chyba?

Podívejme se nyní na volby. Zrození nové vlády prostřednictvím voleb můžeme přirovnat k porodu, kterého se již mnozí odmítají účastnit. Proč tomu tak je? K tomu se možná někdy vrátím, ale dnes – dnes se každý zamyslete sám. Dnešní vláda – to jsou děti, které se narodily a měly by plnit přání svých rodičů. Již jsme si zvykli, že vlády sliby, které svým voličům – rodičům dali, neplní. Současná vláda ale již žije životem stejným jako mnohé z našich dětí – žije „já vláda“ ne „my národ“. Kde mají dnešní mladí lidé vzít svůj vzor?

A když se vrátím opět, již naposled, k paní ekonomce Šichtařové a její poznámce o rozšiřujícím se veřejném sektoru, napadá mě jedna myšlenka. Proč asi tomuto oboru tato vláda zvedá platy? Odpovězte si sami, abych nešířila dezinformace. Každý v tomto směru můžeme vidět něco jiného, ale přesto je potřeba pokládat si otázky.

Nyní nás čeká další porod. Opět k němu budeme lhostejní nebo se ho zúčastníme? Jedno si ale musíme uvědomit – dítě, které bude zplozeno, bude mladší než současná vláda, která je u moci rok. Co za ten rok zvládla? To se nepovedlo nikomu za třicet let. Jenže – tato situace se dala očekávat. Ekonomika nemůže růst do nekonečna.

Vraťme se ale k onomu dítěti. Ač bude služebně mladší, bude na vyšším postu. Jako by zastávalo roli nejstaršího dítěte. Jeho pravomoci jsou omezeny, ale přesto nese za ostatní sourozence určitou odpovědnost. Tedy jim může některé nezbednosti zatrhnout. Může, když chce. Chceme dítě, které potáhne s těmi ostatními za jeden provaz a pak se může stát, že se totálně utrhnou ze řetězu, nebo chceme dítě, které bude ty ostatní koordinovat, aby dodržovaly zákonem stanovená pravidla, chovaly se morálně, eticky a ohleduplně?

Musíme si už konečně uvědomit, jak chceme, aby fungovala naše rodina.

Foto: Ivana Šmucrová