V souvislosti s tím, co současná společnost prožívá, mi na mysl přišlo slovo rukojmí. Jaký pocit z tohoto slova máte? Co vás v souvislosti s ním napadá? Máte pocit, že jsme se stali rukojmími systému, vládních elit či konglomerátů?

Cítíte se bezmocní tento systém změnit? Nemají všichni ti, kdo nechodí k volbám, pocit vlastní bezmoci, vlastní bezvýznamnosti? Není to ale jejich pohled na sebe sama a na svůj význam pro společnost, pro sebe, pro svou rodinu …?

Z pocitu bezmoci, z pocitu bezvýznamnosti se stáváme pohodlnými a snadno odstupujeme od svých plánů, cílů, snů. Velice snadno se pak necháme ovládat, řídit těmi, kdo i v našich očích mají sílu a odhodlání naplnit své cíle doslova za každou cenu.

Rukojmími systému se stávají ti, kteří ho nepřijímají. Mají to ale těžké, neboť ač jim tento systém vadí, bojují s ním hlavně ve svém nitru. Maximálně ho kritizují mezi přáteli. Kdo se mu postaví čelem?

Rukojmími systému se stávají ale také všichni ti, kteří ho následují a slepě mu věří. Budou mu věřit tak dlouho, dokud je tento systém nepodrazí. Myslíte si, že se tak nikdy nestane? Stejně jako dokáže přítel odkopnout přítele, tak systém podrazí své dosavadní podporovatele.

Kdo si myslíte, že pozná nemoc systému, nemoc myšlení lidí, nemoc společnosti? Jsou to ti, kteří se ocitli ve společenském žebříčku na vrcholu, nebo ti, kteří jsou dole? Kolik je těch, kdo mají pocit, že jsou na vrcholu a těch, kdo jsou dole? Kdy se společenský systém může začít měnit?

Je to tehdy, když se lid začne ozývat, že je něco špatně? Zde si dokáže určitě odpovědět každý. Je to teprve tehdy, když i ti zdánlivě bohatí pochopí, že mohou přijít o vše? Co vše jsme již ztratili?

Kde jsou naše národní kroje? Kde jsou naše národní písně? Kde jsou naše národní symboly? Jak někdo může bezostyšně, beztrestně vyměnit prezidentskou standartu za trenky? Je to projev neúcty k demokraticky zvolenému prezidentovi republiky? Je to projev neúcty k naší státnosti? Je to projev neúcty k naší historii, k našim kořenům? Kde je naše národní vědomí?

Je zajímavé, že v době vlády jedné strany – té komunistické – jsme si i jako děti uvědomovali své kořeny, své tradice, své rodiny a jejich osudy. Byli jsme si tehdy více vědomi sami sebe? Stáli jsme jako rodiny více při sobě? Jedno je jisté – daleko více jsme si uvědomovali, kdo stojí v čele státu, a kde jsme my.

Po pádu režimu v roce 1989 – spíše po domluvené výměně osob v čele státu a otevření hranic – jsme si dělali iluze, že nám bude lépe. Kdo si ještě nyní dělá tyto iluze? Kdo je ztratil jako první? Byli to ti, kteří přicházeli o práci, neboť jejich podniky byly prodány zahraničním investorům a ti je pozavírali. Jak jinak zničit konkurenci? Jak se obyčejný člověk mohl bránit tomu, že se ničilo vše, co budovali naši předkové po generace? Kdo umožnil rozprodávat naši zemědělskou půdu a stavět na našich krásných, rovných polích montovny pro zahraniční firmy? Kde je naše vyspělá dělnická třída? Kde je naše učňovské školství? Kdo nám tvrdil, že nejsme dostatečně vzdělaní? Kdo si dělal iluze, že vzdělanost je zárukou jisté a pohodlné budoucnosti bez námahy?

Obyčejný lid je vždy rukojmím politického systému státu, ve kterém žije. To ale neznamená, že by nemohl být jeho tvůrcem.  Politiku totiž dělá každý z nás dnes a denně, a to způsobem, jakým jedná, vystupuje, komunikuje, a to i na sociálních sítích. Zde se ukazuje vyspělost, etika, morálka národa. Jak by se asi dnes Masaryk, Beneš, Čapek dívali na muže, který vzkáže nově zvolené političce, že by jí nejraději dal pěstí mezi oči? Kam klesla úroveň tohoto muže? Kam klesla úroveň mužů, žen, dětí, národa?

Situace je vyhrocená. Je vyhrocená? Je vyhrocená, neboť i předseda vlády prohlašuje, že jsme ve válce. Má pravdu? Nelže? Odmítáme být ve válce, kde řinčí zbraně a nesmyslně umírají lidé. Proč? Protože vládní elity různých států lžou, osočují se navzájem, provokují se tak, až se situace vyhrotí ve vojenský konflikt?

Ve všech dobách naší i světové historie byly války vedeny za účelem získání moci. Nyní tomu není jinak. Kdo ale dnes ví, kdo je skutečný útočník? Premiér také provokuje lid, když tvrdí, že jsme ve válce. My nejsme ve válce, ve které by řinčely zbraně. My jsme ve válce, ve které řinčí slova a jeden osočuje druhého. Kam dospěla demokracie? Kam zmizela svoboda slova – svoboda, kde by každý mohl vyjádřit svůj názor a nebyl kvůli němu osočován?

Momentálně čtu knihu, která vyšla v loňském roce ke stému výročí vzniku KSČ. Do této knihy přispěli svými názory Mgr. Daniel Kroupa Ph.D. – filozof, politik, učitel; Prof. PhDr. Jan Rychlík DrSc. – historik, etnolog; Mgr. Vítězslav Sommer, Ph.D. působící v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a vyučující na Ústavu hospodářských dějin FF UK;  Prof. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D. historik, slovakista; Ing. Jaromír Štětina – novinář, spisovatel a politik; PhDr. Pavel Žáček, Ph.D. – historik, publicista, zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek. Kniha se jmenuje Pěticípá totalita a já si dovoluji z ní citovat:

„Dnešní situace je především nesporný prostor pro ty, kdo budou přinášet líbivá, a hlavně rychlá řešení. Nemyslím si však, že můžeme opakovat situaci minulého století, kdy podobné uzmutí moci měli v rukou představitelé konkrétních velkých ideologií. Proto si nemyslím, že jde o nějakou šanci pro komunistickou stranu. V tomto případě bychom bojovali proti minulosti, ale budoucnost nás svými novými formami vždy překvapí. Jednou z klíčových vlastností aktuální situace je totiž velká nedůvěra – k institucím, politice jako takové, ale i k ideologiím a velkým myšlenkovým konstruktům. Všichni populisté se na jedné straně zaklínají ´fungováním´ státu a systému, na straně druhé musí vždy najít konkrétního nepřítele, proti kterému se vymezovat. Jen zdánlivě se to podobá situaci dvacátých let či hospodářské krize. Komunisté v té podobě, jako jsme zažili v totalitním nástupu po roce 1948, se již nevrátí – to ale neznamená, že se nemůže navrátit nesvoboda a popření základních lidských práv. Pokud hledáme nějaké poučení z minulosti na příkladu komunistického období, pojmenovávejme projevy nesvobody, stejně jako podstatu nefunkčnosti celého systému. Buďme ostražití obecně vůči nesvobodě, ne vůči konkrétnímu hnutí (z minulosti).“

Tuto knihu vám vřele doporučuji. Možná, že její zásluhou pochopíte výměnu osob v čele státu v roce 1989, a také období, co právě prožíváme. Tak dlouho byl náš pohled směřován na komunistickou stranu jako na strašáka dějin, až jsme si neuvědomovali, že se něco podobného může vynořit i z druhé strany barikády.

Foto: Ivana Šmucrová