V souvislosti s faktem, že v září uplyne osmdesát let od úmrtí T. G. Masaryka jsem si uvědomila, že nevím nic o jeho životě a už vůbec nic o jeho smýšlení. S jistotou vím pouze, že žil a byl naším prvním prezidentem. Víc informací jsme na základní škole v sedmdesátých letech minulého století nedostali. Jsou na tom současní žáci základních škol lépe? Přiznávám, že nevím.

V poslední době se sice dostává T. G. Masaryk do hledáčku našich médií, otázkou však je, zda tyto dokumenty mohou současnou společnost zaujmout. Zájem probudí pouze otázka jeho původu. Pochází ze šlechtického rodu, či nikoli? To se nedovíme, neboť žijícími potomky to bylo zakázáno zjišťovat a medializovat. Je to jen honba za senzací. Ostatně senzace hýbou dnešním světem, hýbou naší myslí a zvyšují náš zájem o média a informace v nich sdělované. Je současný člověk vůbec schopný a ochotný vytvářet si vlastní úsudek? Je ochotný konfrontovat se se svými myšlenkami? Boj probíhá uvnitř každého z nás. Opravdu většina z nás zavírá oči před tím, co bylo, a hledí pouze do budoucnosti? Pokud máme přežít, je přece potřeba poznat i naše kořeny. Bez jejich poznání nemůžeme stavět silnou přítomnost a budoucnost našeho rodu, obce, města, státu, ale také svou vlastní.

V souvislosti se stavem dnešní společnosti jsem již slyšela otázku, zda je dobře, že jsme se po první světové válce odtrhli od Rakouska – Uherska a vytvořili samostatný stát. Člověkem, který tento stát vybudoval od základů, byl T. G. Masaryk. Rakušané mu dnes kladou za vinu rozpad Rakouska – Uherska. Byl opravdu vinen pouze on? Je známo, že se názorově shodl s Milanem Rastislavem Štefánikem, který chtěl samostatnost Slovenska a k Masarykovi se přidal v roce 1914. V tomto roce také Masaryk změnil názor na státoprávní otázku; do té doby hájil ideu zachování Rakouska – Uherska. Chtěl pouze docílit, aby monarchie byla postupně, několika kroky, reformována. Chtěl prosadit demokracii a přetvořit tuto mocnost ve federaci se samosprávou pro České země. V roce 1914 trávil dovolenou s rodinou v Německu. 10. srpna se vrátil domů a sepsal úvahu „Válka“, ve které označil rozpoutaný konflikt za světový.  Nevěřil v rychlý konec. Největší hrozbou byla dle jeho mínění závislost Rakouska – Uherska na císařském Německu. Domníval se, že by mohl vzniknout velkoněmecký stát, jehož součástí by byly i České země. Rozhodl se tedy změnit svůj cíl. A tímto cílem bylo dosažení vlastní samostatnosti pro náš stát.

Jaká situace byla v českých zemích před 1. světovou válkou? Helena Čapková, sestra Karla Čapka, ve své knize Moji milí bratři píše: „Pobuřující a těžká byla obecná bída dělnické třídy a hnusné asociální chování velkých a vlastně jen cizorodých průmyslníků.“ V roce 1905 byl Karel Čapek vyloučen z gymnázia v Hradci, neboť organizoval studentský sebevzdělávací spolek, který musel být samozřejmě tajný. Po jeho prozrazení byl považován za anarchistu a vyloučen ze školy. Ve studiu pak pokračoval v Brně. Helena Čapková dále píše, že Brno bylo bráno jako předměstí Vídně. Statky kulturní i hospodářské, veřejné i soukromé – to vše patřilo Němcům. Vystudovaní moravští chlapci vracející se domů se stávali novou inteligencí. Měli snahu si vzájemně pomáhat. Otázka zněla: Jak prorazit mezi Němci? Odpověď: Bojkotovat jejich zboží. Lidé shromáždili peníze, vypsaly se podíly a vznikla Obchodní zádruha. Byl vybudován obchodní dům – pobočky vznikaly na předměstích měst. Němci měli vztek. Lítaly facky, kameny i kulky. České spolky v té době pomáhaly násilně poněmčeným dětem. Když začala první světová válka, brněnští Němci se mstili. Brzy po mobilizaci přišly zvláštní povolávací rozkazy všem těm nikdy neslouživším budovatelům českého Brna, prý do zálohy – a u jejich jmen stálo: „Za všech okolností odeslat na frontu, politicky nespolehlivý (návrat nežádoucí).“ Nezdá se vám, že historie se neustále opakuje? Podobná situace nastala za druhé světové války, když byli Židé posíláni do koncentračních táborů. Jak můžeme soudit, když jsme v té době nežili?

Jaká situace byla tehdy na Slovensku, které spadalo pod Uhry? František Emmert v knize Tomáš Garrigue Masaryk uvádí o maďarizaci Slovenska tyto údaje : v roce 1914 zde neexistovaly slovenské školy, ani jeden deník nevycházel ve slovenštině, pouze každý patnáctý úředník ovládal slovenštinu, ze tří set redaktorů pouze jedenáct psalo slovensky, mezi třemi sty poslanci Uherského sněmu zasedali dva Slováci. Tedy ti pokládám, čtenáři, otázku: Jak by asi dopadlo Slovensko pod německou nadvládou?

Další informaci získáme, když nahlédneme do knihy filozofa Jana Patočky – Co jsou Češi? Píše v ní mimo jiné o významu České země za Habsburků. Byla totiž jejich hospodářskou základnou pro války a upevnění moci zejména v období baroka. Intenzivně využívali půdu, která byla tehdy jediným zdrojem bohatství.

Tuto skutečnost zdůrazňuje také sám T. G. Masaryk ve svém díle Budoucí Čechy, když píše: „Jest obecně známo, že ve příčině hospodářské a finanční jsou Čechy ´perlou Rakouska´, a budou v budoucnosti mnohem více nežli doposud: vskutku budou ještě více, protože nebudou musiti vydržovat rakouské provincie hospodářsky slabší. Jest třeba poznamenati, že rakouské finance spočívají na Čechách, Moravě, Slezsku, na Dolních Rakousích s Vídní, na severním Štyrsku, a z nedávných let na části západní Haliče.“

Dále uvádí: „Od počátku svého svazku s Uhrami a s Rakouskem byly Čechy páteří Rakouska: kraje alpské byly chudé; Terst a moře měly malou důležitost: Uhry neměly hospodářsky nijaké váhy. Čechy vyvážely obilí a vyráběly zboží rukodílné. Teprve v druhé polovině čtrnáctého století staly se Uhry sýpkou Rakouska a z části Čech, které naproti tomu jako pozůstatek Rakouska dovážely žito a mouku, kterých jim bylo zapotřebí, z Ameriky.  České země jsou opravdu ´perlou Rakouska´, nejen s hlediště zemědělské a průmyslové výroby, nýbrž také, což je nevyhnutelný důsledek, s hlediště finančního. V druhých zemích mocnářství státní výdaje převyšují příjmy, které státu ovšem neplynou v přiměřené výši, a tento schodek vyrovnávají země české. Vzhledem k faktům nahoře vyloženým málokdo by mohl pochybovati o pravděpodobnosti, že by se Čechy mohly samy ze sebe uživiti a postupovati.“

Když se vrátím zpět ke knize Jana Patočky, je velice zajímavý jím popisovaný vývoj po roce 1848, kdy padla Metternichova vláda a Maďaři vyvinuli radikální tlak na monarchii – usilovali o obnovení samostatného Uherského státu. Maďaři si vydobyli svobodu ve shodě s vídeňskými liberály a získali sympatie celé liberální světové veřejnosti. Češi přišli zkrátka, neboť nebyli dostatečně radikální. Čekali, že dynastie odmění jejich loajalitu. Nezdá se vám, že situace se v historii poněkud opakují a bylo by na čase se z nich ponaučit? Po generace se chováme stále stejně. Obracíme se na východ nebo na západ v očekávání, že za svoji loajalitu budeme odměněni. Ne vždy se tento předpoklad ukáže opodstatněným.

Dalším zajímavým  poznatkem je, že se nakonec Češi naučili taktice zápasu o drobnosti a v roce 1880 si dokázali vybojovat rovnoprávnost češtiny s němčinou v úředním styku v Čechách, zřízení vysoké školy technické v Čechách a rozdělení univerzity na českou a německou. (V roce 1882 přichází na univerzitu do Prahy T. G. Masaryk.) Zápasilo se o to, aby se Čech nemusel cítit občanem druhého řádu. Plně se to ale neprosadilo nikdy. V roce 1908 bylo v Rakousku stanoveno všeobecné rovné hlasovací právo. Česko – německé vyrovnání se nezdařilo ani v Čechách, ani v rakouské části monarchie. Zlepšila se ale situace českých Němců. Měli podporu ústředních míst; duchovně mohli navazovat na úspěchy obrovské světové kultury; jejich píle a vysoká kulturní úroveň spolu s houževnatostí jim umožnily vykonat mimořádné dílo ve výstavbě průmyslu, ve zdravotnictví, v oblasti dopravy; špatná kvalita zemědělské půdy byla vyrovnána uhelnými ložisky u Mostu a Duchcova, západočeskými lázněmi, textilní výrobou v Liberci a bižuterií v Jablonci.

Jak Jan Patočka ve své knize dále uvádí, byly i některé větší podniky v devadesátých letech 19. století v Čechách v českých rukách. V roce 1912 měly banky v Čechách 245 milionů základního kapitálu. V roce 1890 Češi založili z vlastních prostředků Akademii věd a umění. Byla financována bohatým architektem, který stavěl v celé monarchii nemocnice, úřední budovy … Již před válkou byly strojírny v Praze v českých rukou. Rustonka – továrna vyrábějící parní stroje, byla založena v roce 1832. V roce 1850 přešla do vlastnictví britského podnikatele Josepha Rustona. Byl lodním stavitelem a podnikatelem v říční plavbě. Koncem 19. století továrna vyráběla nejen říční a námořní plavidla, ale také nýtované ocelové konstrukce. Pochází odsud střešní konstrukce Rudolfina. Těsně před 1. světovou válkou, v roce 1912, celý podnik přešel do vlastnictví Elektrických podniků hlavního města Prahy.

Tak jak nyní uvažuješ, milý čtenáři? Zasloužili si Češi tehdejší doby žít v samostatném státu? Nejsi na své předky pyšný?

Text byl napsán v r. 2017 a stal se podkladem pro článek Masaryk a pohrabáč – časopis Šifra – www.casopis-sifra.cz  – září 2017