Záměrem vyjadřujeme to, co bychom chtěli nebo co jsme chtěli určitým počinem získat, docílit. Záměrem Masaryka, Beneše, Štefánika a celého seskupení jménem Maffie bylo osvobodit Čechoslováky z područí, z nadvlády jiného národa.

Záměrem Beneše před druhou světovou válkou bylo podepsat smlouvu o spolupráci s jinou zemí, která by nám v případě napadení nacistickým Německem přišla na pomoc. Jedinou zemí, která tak byla ochotna učinit, bylo Rusko. Jak ale mohl Beneš vědět, že tato země uzavře s Německem smlouvu o poválečném rozdělení Evropy? Byla tedy v politice obou zemí zákeřnost? Jak si můžeme být jisti, že dnes tomu tak není? Pokud dnes nevěříme Rusku kvůli válce na Ukrajině, jak můžeme důvěřovat Německu, že nám v případě nedostatku nejen energií pomůže?

Vraťme se nyní ke druhé světové válce a Benešovi, který docílil sepsání smlouvy s Francií a Ruskem. Podstata těchto smluv spočívala v tom, že pokud bude Československo napadeno, půjde mu na pomoc Francie a následně Rusko. Přišla ale jiná smlouva, v níž nás tehdy politicky slabá Francie podléhající vlivu Anglie hodila přes palubu – ano, byla to mnichovská dohoda. Můžeme dnes důvěřovat Anglii a Francii, že se tento program nebude opakovat? Všichni zapomínáme, překrucujeme dějiny, neboť chybami se nikdo nechce chlubit. Kde ale bereme jistotu, že pokud se současná generace nedozví pravdu o naší historii, neudělá sama stejnou chybu?

Beneš musel znovu absolvovat za druhé světové války proces obhajoby existence Československa v původních hranicích před podepsáním mnichovské dohody. Jinak chtěla Evropa naše hranice vytvořit právě na základě této smlouvy. Dokáže si současná generace občanů, politiků, státníků uvědomit sílu Benešova počinu? Byl pro ně vždy inspirací?

Rusko jako vítězná mocnost, osvoboditel Polska, Československa, Maďarska a dalších zemí požadoval za své oběti odměnu. Od Polska bylo odtrženo území, které mu patřilo v době před první světovou válkou. Na základě poválečných dohod se hranice Polska posunuly na západě dále na území prohravšího Německa, aby bylo Polsku nahrazeno území zabrané Ruskem.

A co se stalo nyní, když se Polsko přihlásilo o válečné reparace? Německo se vytasilo s žádostí o navrácení zabraného území. Neporovnávají se jablka s hruškami? Jak si můžeme být jisti tím, že si Německo nebude činit nároky na oblasti našeho pohraničí? Kolem Benešových dekretů je našlapováno po špičkách. Kým?

Když si v duchu promítáme uplynulých třicet let, možná si všichni uvědomujeme, že dnešní doba měla přijít. Vše bylo a je plánováno. To bohužel vždy vidíme zpětně. Proč? Protože nejsme tvůrci tohoto záměru.

Celou dobu jsme všichni, kdo neměl klapky na očích, byli svědky něčeho, co se nám sice nelíbilo, ale jako řadoví občané jsme s tím nemohli nic dělat. Jste jiného názoru? Cožpak nás dnes vláda, která nás neustále zadlužuje, slyší? Vláda nás zadlužuje. Činí tak jen proto, že chce vojensky podporovat Ukrajinu? Pomáhat je lidské. Můžeme pomáhat, ale jen do takové míry, do jaké si to můžeme dovolit.

A tak si vzpomínám opět na Beneše. Dělal vše pro to, aby zabránil válečnému střetu? Proč tehdy od něho, od nás dávaly státy ruce pryč? Obětovaly nás, aby ony měli klid? Jak si můžeme být jisti, že nás dnes opět neobětovávají? Jsme snad dnes a denně informováni, co pro Ukrajinu činí druhé státy? Co dělal prezident Zelenskij před tím, než byla Ukrajina napadena Ruskem? Zbrojil? O tom, že muži tohoto státu byli cvičeni i ve vojenském umění, není pochyb.

Proč u nás i za přispění demokraticky smýšlejícího prezidenta Havla byla zrušena výroba některých zbraní a zrušena byla také povinná vojenská služba? Proč, když z postkomunistických zemí odešla Rudá armáda, na území Německa i dalších zemí Evropy zůstávaly základny americké armády? Je to mírový akt? Každý, kdo to sledoval, musel přemýšlet, co tím Amerika sleduje.

Jsme dostatečně informováni o tom, co se děje ve světě? Je to záměr? A pokud informováni jsme, projevujeme o všechny ty informace zájem? Každý je zahlcen starostmi o sebe a svou rodinu. Mnohdy se musíme až zarazit nad tím, jak úzký okruh znalostí dnes lidé mají. Je to záměr?

Je potřeba mít zejména dnes rozsáhlejší zdroj informací, abychom si mohli udělat svůj obraz o situaci, do které jsme my, řadoví občané, byli vtaženi, a v níž žijeme a jsme nuceni žít? Zdroj informací je ale zcela záměrně omezován. Proč?

Protože ti, kteří nás mají vést, chránit, pomáhat nám, abychom jako národ přežili a mohli fungovat, nám nevěří? Myslí si snad, že jsme málo vzdělaní, abychom si učinili z jejich pohledu ten správný úsudek? Nebo snad něco skrývají? Jaký je záměr v cenzuře médií a jiných informačních zdrojů?

Pokud nemáme informace, jakou můžeme mít odpovědnost? Když se ocitnete na jakémkoli úřadu, na policii, u soudu, všude se dovíte, že neznalost neomlouvá. To jsou dva směry, které jdou proti sobě. Takže pokud se dostaneme ke zprávám, které by z pohledu vlády, řídících orgánů moci, měly být cenzurovány, musím si položit otázku, zda to jsou ty zprávy, které jsou šířeny neoprávněně, a tedy měly být cenzurovány. Jak to mám vědět? A pokud ano, tak hned další otázkou je, proč tomu mělo tak být. Jaký je v tom záměr? Co řídící orgány tají? Co se nám tají?

Jaký rozdíl je mezi výrazy – přání, záměr, cíl?

Můžeme si něco přát, ale pokud pro to přání nic neuděláme, tak se nemusí splnit. Takže nějaká skupina lidí sice vykřikuje, že by se Česko mělo postavit strachu, ale nevyzývá tak k tomu, abychom svůj strach popřeli? Neuznává tím, že ten strach ve společnosti je? Je ten strach oprávněný? Není lepší přiznat si, že máme strach a aktivně se mu postavit? Proč existenci strachu popírat a sedět s rukama v klíně a čekat, že ono se to nějak vyřeší samo? On to někdo vyřeší za nás?

Lidé, kteří v minulosti popírali existenci strachu, potlačovali své pocity, své emoce, často onemocněli. Neustálé fyzické vypětí z permanentního stresu a přetěžování vyvolává v těle napětí, které může být příčinou vysokého tlaku, ale třeba i rakoviny. Až takové onemocnění donutí člověka zastavit se. Bude ale přehodnocovat svůj dosavadní život? Změní se? To je opět záležitost individuální.

Jsme nemocní, protože nevidíme sami sebe? Když nevidíme sami sebe, jak můžeme vidět lidi kolem nás? Jak o sobě může národ zdravě smýšlet, když jeho obyvatelé jako jednotlivci nesmýšlejí zdravě sami o sobě? Jak jednotlivci mohou smýšlet sami o sobě zdravě, pozitivně, když jsou neustále ponižováni, negováni? Proč tomu je tak? Protože názor druhých je pro nás důležitější než uvědomění si sama sebe. Protože uvědomění si sama sebe je důležitější než reakce našeho bezprostředního okolí vůči naší osobě.

Co tím chci říci? Obě dvě polarity jsou špatné. Ti, co jsou movití, sebevědomí, egoističtí, sebestřední nevidí společnost, bez které by nebyli tam, kde jsou.

Ti na opačném pólu dělají vše pro to, aby byli oceněni a z toho důvodu by se rozdali. Na místo toho jsou zneužíváni a odkopnuti. Ani jedna poloha není tou zdravou.

Záměrem každého člověka by mělo být vnímání, pochopení, tolerance, ale také pevná vůle poznat a měnit sám sebe ku prospěchu sebe, ale také společnosti, kterou má kolem sebe v podobě rodiny, v podobě obce, města, národa, státu, světadílu.

Cílem by neměla být jen spokojenost se sebou samým, ale také se společností, ve které žijeme a ve které budou vyrůstat budoucí pokolení.

Foto: Ivana Šmucrová