Jak již víte, zapůjčila jsem si knihu Malostranských povídek od Jana Nerudy z knihovny pouze kvůli jedné povídce – „Přivedla žebráka na mizinu“.  Pak jsem ale uviděla název povídky „Týden v tichém domě“ a nedalo mi to. Pustila jsem se do čtení. Co mi má dát? Jaké svědectví přináší do dnešní doby?

Tato povídka se skládá z několika částí. Každá z nich vydává svědectví o lidech žijících v jednom domě na Malé Straně, ale mohlo to být kdekoli jinde v Praze, nebo třeba Plzni, Hradci….

Je výpovědí o tom, jak se tehdy v pavlačových městských domech žilo – a byl to život v pravém slova smyslu. Jsou zde nádherně popsáni všichni obyvatelé.

Když si povídku přečtete, řeknete si: „Proč zrovna tenhle název? Vždyť ten dům vůbec nebyl tichý. Neustále v něm někdo byl, pohyboval se, stále se zde něco dělo. Život se odehrával venku, na pavlači, na dvoře. Všichni se znali, dokázali si navzájem vynadat, potěšit se a samozřejmě se to neobešlo bez pomluv. Ten dům nebyl tichý a nebyl smutný, přestože tehdy ještě nebyly rádio, televize ani internet.“

Jak by asi Neruda popsal dnešní život v městském panelovém domě, kde soused nezná souseda a skoro nikdo nikoho ani obyčejně nepozdraví, natož aby se domluvili na úklidu společných prostor.

Zajímavý je již začátek povídky, kde je popisován byt hokynářky. Byl to totiž byt a obchod v jednom. Dokážete si představit, co by na to řekly dnešní úřady a speciálně hygiena?

Neruda zde popisuje vybavení obchodu tak, že si ho živě vybavíte, a také se zmiňuje, že na pultu je plno krajáčů s čerstvým i přepuštěným máslem a nad ním se houpají váhy a pletence česneku i cibule. To už nikdy nemůžeme zažít. Dnes již nevíme, jak chutná pravé máslo. Za mého dětství jsme ještě znali máslo „jedničku“ a „dvojku“, tak se rozdělovalo dle kvality. Řekne vám dnes někdo, jakou kvalitu má vámi vybrané máslo, a zda to, které je nejdražší, je také nejkvalitnější? V dětství jsem ještě měla možnost vidět hroudu másla v obchodě s hospodářskými přebytky, kde se dalo koupit na váhu.

V povídce je také ukázáno soužití dospělých dětí s rodiči a úzká citová vazba mezi nimi.  Děti a zejména dívky odcházely od svých rodičů až po svatbě. Z historie víme, že pokud dítě odešlo od rodičů dříve, bylo to zejména z důvodů finančních, aby pomohlo rodině. Děvčata odcházela do služby stejně jako chlapci.

Dnes je to spíše opačně a děti i v dospělosti vyžadují neustálou rodičovskou podporu.

Když řeknete, že bydlíte v jednom domě se svými rodiči, můžete se setkat také s otázkou: „A je to vůbec normální?“ Můžete jen konstatovat, že stále více platí, že podle sebe soudím tebe.

Dnes děti odcházejí od svých rodičů hlavně proto, aby se osamostatnily. Často je to ale také útěk, neboť v rodinách chybí vzájemná ochota komunikovat a řešit problémy společně. Zákonitě se proto objevují přetrhané rodinné vazby a děti se ke svým rodičům nevracejí ani po dokončení škol. Rodiče zůstávají ve svých domech sami a řeší, co s nimi. Pak se teprve tyto domy stávají tichými. Hraje v nich sice rádio, televize, možná že je obyvateli využíván internet – a přesto, ten dům nežije a postupně umírá.

Inspirací by nám měly být staré aristokratické rody, které po staletí lpí na tradici, váží si toho, co jim přenechaly minulé generace. Rozvíjejí materiální i duchovní hodnoty a předávají je dalším generacím. My se těchto hodnot, tradic, vzdáváme a budujeme nové. Proč? A hlavně vše chceme rychle, pokud možno hned. Hlásáme návrat k přírodě, ale opouštíme staré domy stavěné z přírodních materiálů a budujeme nové z betonu, pórobetonu, plné umělých materiálů. Tyto domy nedýchají historií a jsou studené. Není to o teplotě prostředí, ale o citu, energii našich předků.

Staré domy ve městech a vesnicích chátrají a my na okraji takových měst a vesnic budujeme satelity z nových domů. A co se děje? Stejně, jak vázne komunikace v rámci rodin, neexistuje komunikace mezi rodinami v panelovém domě ani v těchto satelitech. Úplně jiná situace nastává, pokud je nový dům postaven na volné parcele uvnitř vesnice. Rodina v něm žijící je daleko lépe zapojena do vesnického dění. Proč? V centru vesnice stále ještě tepe její již staré srdce, a to potřebuje omladit.

Pokud chceme, aby se naše vztahy narovnávaly, do našich domů se vracel život a všichni jsme si vážili hodnot, které nám zanechali naši předkové, máme jediný recept. Přestaňme soudit druhé a začněme spolu mluvit a vážit si jeden druhého.

Ukázka z knihy Myšlenky