Čapek:
„Řekne-li se „první máj“, ozve se v nás s fatální nutností něco z toho dvojího: buď že ´je první máj, je lásky čas´, nebo že je svátek práce. Člověk by řekl, že láska a práce se spolu nerýmují. Dívám se na zahrádku, kde kos pískaje a zrovna říče starostí tvrdí, že je lásky čas; zítra nebo pozítří se mu vyklube v hnízdě čtyři nebo pět ochmýřených, hlavatých a pro jeho oči velmi krásných mláďat a pro milého povykujícího kosa začne se cosi, čemu bychom my lidé řekli zatracená dřina; od úsvitu do večera bude tahat ze země červy, ukusovat křídla běláskům a lovit mouchy, aby to vše cpal do těch pištících a malinkých oblud, které velice živě dokazují, že byl lásky čas.“
Čapek v tomto článku přirovnává život kosa k životu člověka a zamýšlí se i nad oslavou prvního máje. Dnes již musíme konstatovat, že jsou pryč doby, kdy jsme chodili do průvodu, abychom oslavili výše zmiňovaný svátek práce. Někde se ještě udržela tradice stavění májí, a mládež musí v noci na prvního máje tuto májku hlídat, aby jim ji mladíci ze sousední vesnice nepodřízli. To by byla ostuda.
Čapek přemýšlí o tom, že bychom neměli ani tak oslavovat práci jako lidi a jejich život. V té souvislosti mě napadá, zda se i vy někdy pozastavíte a zamyslíte se nad sebou, nad svým životem. Uvědomujete si, co jste za svůj život nejen prožili, ale také učinili, vyrobili, a nejen pro sebe, ale také pro ostatní? Nemáte pocit, že se celý svět zbláznil? Hledíme si majetku, chceme mít stále víc, potřebujeme se neustále srovnávat s ostatními – tak, jak je nám to podsouváno všemi médii. Nevidíme si ale přitom ani na špičku nosu. Neustále hledíme do budoucnosti. Jako mladí máme obrovské plány a lítáme v oblacích. Nemáme žádnou praxi. Myslíte si, že jsme jako mladí vnímali realitu života? Neidealizovali jsme si tak trochu vlastní život? Nemysleli jsme si, že bude vždy růžový? Čím výše někdo na začátku lítá, o to tvrdší dopad může později, v průběhu života, zažít.
Když byla v roce 1989 „sametová revoluce“, mysleli jsme si, že vše bude už jen lepší a že nás opravdu čekají pouze světlé zítřky. Pěkně jsme v tom lítali. Ti, kteří se tehdy dostali k moci, nám slibovali, že si na čas utáhneme opasky, abychom dostihli úrovně západních zemí. Uběhlo více jak třicet let, a kde jsme? Jaká je realita? Jsme hospodářsky na úrovni těchto zemí? Proč je nám neustále do nekonečna omíláno, že lékaři a zdravotní sestřičky odcházejí za lepšími pracovními podmínkami na západ? Proč to ale neuděláme všichni? Všichni tam dostávají za stejnou práci vyšší odměny. Proč tady ještě zůstáváme? Není to snad v tom, že na tom západě není všechno růžové? Není to tak, že přes všechny trable zde máme pevné kořeny? V pohádkách se také hlavní hrdinové vracejí ke kořenům do rodné země, aby zde budovali své rodiny. Je to zbabělé nebo hrdinské, zůstat zde? Pokud se lidé stěhují, odcházejí do jiného města, jiného státu, jdou obvykle za pracovní příležitostí. To ale neznamená, že jejich život je a bude lehčí.
Čapek popisuje život kosa. Není to vůbec lehký život. Vezměte si, kolik kilometrů denně nalétá, aby svá mláďata uživil. Přesto všechno tyto trable absolvuje každý rok, znova a znova. Jako mladý je nezkušený, postupně získává praxi, ale jako starému mu zřejmě také docházejí síly. Má tak náročný život, že se nemůže dožít mnoha let.
My lidé žijeme trochu jinak – a přesto stejně. Zatímco ve zvířecí říši ti, kteří jsou slabí a neschopní života umírají nebo končí jako potrava predátorů, jsou v lidské říši ti slabí udržováni při životě občas i tehdy, když jejich život zůstává pouze utrpením a oni by rádi z tohoto života odešli. Ano, na mysli mám eutanázii. Má každý člověk právo a možnost rozhodovat o svém životě sám? Ne vždy a ne všude. Ti, kdo jsou slabí nebo považovaní za slabé, jsou zneužíváni, zabíjeni predátory z vlastní, lidské říše. Stane se, že například medvědice sežere svá vlastní mláďata. Lidé, rodiče, se mnohdy chovají podobně, dokáží svým vlastním dětem zničit život.
Když se pohybujete ulicemi města, vypadá to někdy jako hemžení mraveniště. Tolik neznámých lidí se zde potkává. Vnímáte je, zatímco spěcháte, abyste byli včas v cíli? Vidíte za obaly jejich těl i jejich duše? Uvědomujete si, že každý má svůj život, své problémy, své radosti, svůj osud? Jen malé děti dokáží být bezprostřední a nemají žádné zábrany. Nejsou poznamenané životem. Mladí lidé dokáží být velice odvážní, někdy jejich suverenita hraničí až s drzostí. Nebyli jsme také takoví? Mládí je ještě nepolíbené životem, je plné energie, odvahy a chuti něco dokázat sobě, okolí. Z nedostatku zkušenosti je někdy velice tvrdé a nekompromisní vůči starším kolegům, podřízeným, lidem. Příroda je nemilosrdná a v tomto případě měří všem stejně. Opravdu měří všem stejně? Zarazila jsem se nad tím, co jsem napsala. Příroda je nemilosrdná. Za tím si stojím. Stále více nám vrací to, jak jí ubližujeme. Akce vyvolává reakci. O tom, zda nám měří stejně, ale pochybuji. Čas nám ubíhá všem stejně rychle, to je pravda. Co se přírody týká, jednomu vezme vítr střechu, jinému voda z řeky při povodni podmáčí dům a někomu se tato neštěstí vyhnou. Příroda tedy neměří všem stejně a obvykle těmito neštěstími procházejí lidé, kteří se přímo na jejím poškozování podílejí nejméně.
Kdo nám může o životě vyprávět, jsou staří lidé. Nasloucháte jim? Od dětství jsem slýchala, že nejlepší je učit se z neštěstí druhých. Umíte ještě naslouchat? Staří lidé nám mohou dát autentické informace, které nenajdete v počítači ani je nevyslechnete v televizi nebo v rádiu. Osobní zážitky jsou nejlepší výpovědí o době, kdy dotyčný žil.
Jen my, lidé, se snažíme ovládat přírodu a její živly. Přes naše zásahy se zvířata nesnaží měnit své chování, své zvyky. Mláďata se učí od svých rodičů způsobu života, učí se, jak přežít. Respektují je. Vždyť jim jde o život. Proč v dnešní době mládež stále častěji opovrhuje rodiči, učiteli, lidmi vykonávajícími dělnické profese a také třeba starými lidmi? Je to vlivem okolí, vlivem médií? Obdivujeme staré, mohutné stromy. Ty by ale nebyly staré a silné, pokud by neměly silné, zdravé hluboké kořeny.
(podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)
Foto: Ivana Šmucrová