Čapek:

„Jen zákon káže, ale může přikazovat jenom jisté zevní věci, jako je vyhýbat se vozem vlevo nebo sloužit na vojně. Zákon nekáže, abys myslel to a to; nýbrž jen, abys to a to udělal; tak to honem udělej, abys mohl běžet sloužit jinam, kde na tebe čekají. Chceš sloužit mravnímu příkazu ´nezabíjet´. Dobrá, je to znamenitá myšlenka; ale chceš-li se jí chopit prakticky, účinně a kladně, pak nestačí jenom nezabíjet, nýbrž pomáhat jiným lidem žít; a tady je velmi mnoho místa pro nejrůznější služby. ´Nezabíjet´, to v dané chvíli znamená dejme tomu starat se, aby lidé nevyhynuli hladem a špatným bydlením; i když po té stránce nespasíš celý svět, můžeš udělat aspoň něco a pomoci Vaškovi nebo Maškovi.

Je možno a je nutno sloužit mnohým pánům. Je možno sloužit vlasti i věčnému míru, je možno sloužit zítřku i chránit dnešek nebo včerejšek; na všech stranách se nás dovolává něco, co potřebuje a zasluhuje pomoci. Není možno sloužit jako voják dvěma vévodům, kteří spolu bojují; ale snad jednou udělám objev, že už to nejsou bojující vévodové, nýbrž bezmocní a vysílení lidé, z nichž jeden potřebuje sklenici vody a druhý obkladek na hlavu. A potom bude velmi snadno sloužit dvěma pánům.“

(1922)

Toto zamyšlení psal Čapek čtyři roky po založení Československé republiky. Uvažuji, co chtěl svými slovy říct. V podstatě nám nikdo nemůže přikázat, komu budeme sloužit. Nebo snad může? Jedno je jisté. Zákony nám i dnes kladou podmínky, za jakých můžeme, ne, musíme fungovat. Pokud zákony nerespektujeme, vystavujeme se možnosti, že budeme v nejlepším případě pokáráni. Tresty mohou být ale daleko tvrdší. Čím složitější, komplikovanější společnost, tím nepřehlednější zákony, vyhlášky, normy. Mnohdy, když sledujeme zasedání v parlamentu, můžeme si říci, že tito lidé nejsou schopni se vůbec domluvit. Sledují zde své osobní zájmy? Uvědomují si, že oni ve své podstatě slouží lidu? Nemají jen jednoho pána, kterému slouží. Nejsou v parlamentu proto, aby sloužili sobě, své straně, ale aby sloužili všem lidem v této zemi. Uvědomují si vůbec, jakou nesou odpovědnost za všechna svá rozhodnutí? Máte také někdy pocit, že jim to vůbec nedochází? Právě tito lidé byli lidmi zvoleni, aby všem ostatním pomáhali žít. Čapek dobře píše, že nemůžeme spasit svět. Jak máme ale pomáhat druhým, když neumíme pomoci sami sobě?

Jako lidé, jako země máme několik pánů. Sloužíme své rodině, sloužíme svému zaměstnavateli, sloužíme státu, sloužíme Evropské unii, sloužíme světu. Jsme opravdu svobodným státem, národem, když sloužíme druhým? Svobodní jsme, pokud sloužíme dobrovolně. Pokud sloužíme pod nátlakem, nespějeme k ničemu jinému než k diktátu, k otroctví. Při této myšlence jsem si vzpomněla na otroky v Americe a na film „Válka severu proti jihu“. Černí otroci – to byla kdysi levná pracovní síla. Farmáři s černochy obchodovali. Čím více otroků, tím movitější farmář. Černoši vykonávali tu nejtěžší práci. Nedostávali žádné peníze. Pracovali pouze za stravu a ubytování. Nemohli se svobodně pohybovat.

V dobách totality odcházelo plno lidí na západ. Prchali ze svých států, ze svých domovů, od svých rodičů z politických důvodů nebo proto, že si mysleli, že se jinde budou mít lépe. Pokud neměli v zahraničí nějaké příbuzné, končili na dlouhou dobu v uprchlických táborech, kde se museli učit jazyku. V USA se ještě dnes čeká dlouho na přidělení občanství. Lidé tam musí složit zkoušky a přesvědčit komisi, že mají i historické znalosti o zemi, kde chtějí žít.

Ve státech Evropské unie se dnes nekontrolovaně pohybují lidé všech možných národností a vyznání. Kolik jich opravdu je? Jaké povědomí mají o životě na tomto kontinentu? Nemají představy o životě zde, jak se píše v pohádkách, že jim „budou sami pečení holubi létat do huby“? Mocenské státy, tedy lépe jejich vedení, chce všem ostatním vnutit myšlenku, že zde tyto lidi potřebujeme, neboť na staré lidi nemá kdo vydělávat. Představují si, že tito lidé, kteří se zde vlastně pohybují ilegálně a nemají zájem ani nechat se někde zaevidovat, mají potřebu někomu sloužit? Jsou ochotni přizpůsobit se místním tradicím, způsobu života?

Jak se žilo indiánům v Americe, než tam přijeli bílí dobyvatelé? Respektovali dobyvatelé indiánské tradice? Přestože bělochů bylo méně než indiánů, měli mocenskou převahu. Indiáni se jim bránili, jak jen mohli. V čem hlavně byla jejich nevýhoda? Snad v tom, že jednotlivé kmeny nepostupovaly proti bílým dobyvatelům jednotně? Některé kmeny se nechaly uplatit alkoholem a tabákem a postavily se tak na stranu nepřítele. Nepřipomíná Vám to něco? Neopakují se dějiny? Jinde, jinak a přesto stejně?

(podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)

Foto: Ivana Šmucrová