Kolik programů získáme v dětství zásluhou svých rodičů, prarodičů, praprarodičů….? Ze všeho nejhorší je, když vám rodiče nevěří, že svůj život zvládnete, že něco dokážete. Neustále pak sráží vaše sebevědomí. Co to je sebevědomí? Nic jiného než víra sama v sebe.

Proč to ale rodiče dělají? Vždyť vy jako malé dítě to nedokážete pochopit. Víte jen, že máte strach, že něco neuděláte dobře. Něco? Všechno. Na něco se ptáte mámy a ona vám odsekne: „Nezdržuj, nemám čas. Neotravuj mě s takovýma pitomostma.“

No řekněte, víte vy vůbec, jako malé dítě, co je pitomost a co je vážná věc? Jako dítě, které získává informace o životě, to ještě nedokážete uchopit a roztřídit. Co ale uděláte? Příště se budete bát za maminkou jít s nějakou otázkou. Do šesti let si utváříte pohled na svět. Ano, maminku nemám otravovat, protože má plno práce a nemá na mě čas. Tatínek je živitelem rodiny a tak na mě také nemá čas. Takové dítě si říká: „Jsem v jejich životě přebytečné a nedůležité, jsem neschopné.“

Ještěže existují dědečkové a babičky, kteří vám život trochu zpříjemní, ale nevyskytují se kolem vás často, neboť bydlí daleko. Někdy si nerozumí s vašimi rodiči a tak se nenavštěvují nebo jsou vysloveně nařčeni, že vás rozmazlují. Průšvih je, když takovou babičku nebo dědečka vůbec nemáte nebo se k vám neznají, protože na vnouče se cítí ještě moc mladí a oni si potřebují užít života. A co vy?

Jak rostete, maminka se vás snaží zapojit do domácích prací. Musíte jí přece taky s něčím pomoci. Tak vynesete odpadky, utřete nádobí, když není doma myčka. Utíráte prach. Kdy si už konečně taky někdy udělá čas ona na vás? Co vlastně očekáváte? Vy chcete ocenění. Ocenění toho, že jste, že vás vidí, že jste platnou součástí rodiny. „Maminko, víš, co já chci? Chci pochválit, že jsem ten prach utřelo dobře, že jsem si ty hračky uklidilo správně. Co ty ale uděláš? Přijdeš do pokoje a řekneš, že mám ještě utřít prach na poličce, že mám ještě vytáhnout toho medvěda z postele. Zase to nebylo dokonalé. Co mám ještě udělat, abych bylo oceněno?“

Pravý kolotoč nastává, když jdete do školy. Zvykáte si na nové děti a každé má jiné návyky. Některé je na vás až moc sebevědomé, už umí číst a psát a vy ne. Potvrzuje se jen to, co vám říkala maminka: „Já nevím, co z tebe jednou bude. Vždyť ty nejsi k ničemu.“

Naštěstí jsou kolem vás i další děti, které ještě číst a psát neumějí. Snad mezi ně zapadnete a získáte mezi nimi kamarády. Přichází paní učitelka. Je jako naše maminka. Taky nám říká, co smíme a co nesmíme. Co je teď ale horší? Maminky nás pokáraly pouze ústně, ale tato paní nám pro rodiče píše poznámky do žákovské knížky. Co tam napíše? Bude nám pak doma zase něco vytýkáno? Ten Honza, Jeníček, Blanka… Jak jim jen závidím. Umí už číst a psát. U paní učitelky to mají daleko jednodušší. My ostatní se cítíme na vedlejší koleji. Povšimne si nás také někdy? Dokáže nás ocenit?

Pokud ano, náležitě si to užíváme, neboť jsme právě nyní poznali, co to je, když nám naroste sebevědomí. Ve škole se sice učíme samé nové věci, ale doma to musíme procvičovat. A běda, když si nemůžeme zapamatovat básničku, kterou máme ve škole odříkat zpaměti. A zase slyšíme od své maminky: „ Co z tebe jednou bude?“

Kdybychom tak mohli říct: „A maminko, nejsem já náhodou tvým věrným obrazem? Nevytváříš a neformuješ si ty teď svoji věrnou kopii? Nebudu já v dospělosti to, co ty jsi teď? Dělám všechno pro to, abys mě konečně ocenila – a nic. Jak si mám pak vážit sama sebe, tebe, ostatních?“

Ukázka z knihy Myšlenky