Čapek:

„Mladí přátelé, jsem stařičký pamětník: pamatuji se na události tak vzdálené, jako je převrat a psychologický stav po něm. Tehdy nebylo lidí, kteří by šeptem nebo okázale špitli jen slovíčko pochyb o demokracii; každý byl demokratem od kosti; nebylo strany, která by už svým titulem nebyla demokratická, republikánská nebo aspoň lidová. Nebýt demokratem bylo by tehdy něčím strašně starorežimním, zaostalým a zatuchlým. Je až ku podivu, kam se poděly ty loňské sněhy. Dnes se bez rozpaků mluví o soumraku demokracie, o tom, že demokratický řád se neosvědčil; méně jasně se ovšem říká, co by mělo přijít na jeho místo. Není tu totiž aktuální politická možnost něčeho jiného než demokracie; proto není nutno se zastávat demokratického režimu, jako není nutno se přimlouvat za další trvání dvacátého století; prostě žijeme v něm a nemůžeme se v dohledné době odebrat do jiného.

Ale demokracie je něco daleko širšího než politický režim a není vyčerpána tím, jak vypadá parlament nebo schůze výkonného výboru té nebo oné strany. Demokracie je řád životní.

Naše demokracie přece není dosud hotova, ba ani se dosud nevžila. Vemte si průměrného občana a jeho vztah k státu, k vládě, k úřadům, k parlamentu; řekněte sami, máte-li před sebou psychologický typ lidovládce, který je si vědom, že o těch věcech spolurozhoduje, – nebo typ reptajícího, neochotného a podrážděného ovládaného?

Tady nejde o to, máme-li určité příčiny skřípat zuby; jde o duševní habitus našeho občana, který se dosud nevžil do toho, že demokracie, vládnutí, pořádek a to všechno je kolektivní dílo, na kterém i on má svůj kousek účasti, odpovědnosti a případně spoluviny. Duševně žijeme ještě pořád ve stavu nevolnictví, ovládanosti, nesvobody.

Demokracie je něco jako dobrovolná kázeň; ale mezi lidmi nevrlými není kázně ani dobré vůle. Všimněte si, že odpor proti demokracii se spojuje obyčejně s chronickým nadávačstvím, s pasivním pesimismem; názor, že demokracie se přežila, prýští zpravidla z ponurého tvrzení, že všechno je samá lumpárna. Je-li tomu tak, co chcete zlepšit?  Hromada neřádu zůstane neřádem, i když se převrátí.

Obracejte to, jak chcete: demokratičnost, přesvědčená, demokracie jako program je optimismus, láska, srdečnost, důvěra, životní schopnost a čilost; je to činná důvěra, že i když věci nestojí dobře, dá se spolupracovat k lepšímu; je to radikální odvrat od nespokojené a otrávené indolence.

Vyrůstá-li nám v mladé generaci tolik lidí, kteří mají k demokracii vztah přinejmenším vlažný a nepevný, není nejpalčivější otázkou, mají-li či nemají-li v něčem pravdu, nýbrž jsou-li nebo nejsou-li vnitřně zdraví a rezistentní. Mnoho mladých prohlašuje, že se jim hnusí dnešní politický stav; bojím se, že v tomto případě není něco v pořádku s jejich vnitřní sekrecí. Má-li se něco dělat, je nám třeba lásky, důvěry a jiných kladných stránek – až po slušnou dávku vědění a praxe.

Je demokracie nějaký ideál? Ale kdepak, slyším volat; demokracie není cíl, nýbrž jenom taktika a metoda. Je revoluce ideál, nebo jen metoda? Přátelé, má-li mezi všemi politickými možnostmi některá charakter ideálu, tj. řádu trvalého a žádoucího, bude to asi demokracie. Ale je to právě ideál: něco, co dosud není a má být naplňováno – na tom místě, zítra, v budoucích generacích, do skonání světa. 

Když Čapek píše o převratu, jistě si při jeho slovech pamětníci vzpomenou na dobu během a těsně po „sametové revoluci“. Zde bylo možné na demonstracích a nejen na nich zažívat ohromné sepětí a nadšení lidí, takové, jaké dnes zažijeme pouze výjimečně. Třeba když naše oblíbené mužstvo vyhraje ligu a ještě lepší atmosféra je, když vyhrají naši sportovci na mistrovských soutěžích Evropy nebo světa. Kdy to naposledy bylo? Tehdy zažívají všichni občané vzájemné spojení prostřednictvím radosti a nadšení.

Během „sametové revoluce“ také nikdo nepochyboval o demokracii. Všichni si mysleli, že se již budeme mít jen lépe. Všichni jsme se při této příležitosti stali demokraty. Jak jste toto období vnímali vy? Bylo to období naděje na lepší život? Věřili jste tomu, že po čtyřiceti letech područí pod nadvládou komunistické strany jsme náležitě poučeni a že vše spěje pouze k lepšímu? Jsou vaše představy naplněny?

Zarazilo mě, že Čapek píše v roce 1932, že se všeobecně hovoří o soumraku demokracie. Prý se demokratický řád neosvědčil. Co je vlastně demokracie? Ve wikipedii jsem se dočetla, že neexistuje konsensus jak definovat demokracii. Jako její důležité znaky již od dob antiky jsou uváděny rovnost před zákonem, politická práva a právní stát. Tyto principy se mají projevovat v nároku občanů na rovnost a rovný přístup k zákonodárství.

Pokud tedy vznik demokracie sahá do antiky, co by asi řekl Aristoteles na současné fungování Řecka a států v Evropě? Dle jeho slov je základem demokratického státu svoboda. Cítíte, že by naše země byla svobodná? Cítíte se být svobodnými občany své země? A když půjdeme do dob minulých, ale z hlediska dějin nedávných, můžeme najít výrok Willyho Brandta, někdejšího kancléře NSR (Německé spolkové republiky), který pravil: „Demokracie nesmí jít tak daleko, aby se v rodině hlasovalo, kdo je otec.“ Co tím chtěl říci? Myslel tím, že přílišná svoboda škodí? Každá společnost musí dodržovat určitý společenský řád, což zmiňuje ve svém článku také Čapek. Ten ale mluví o tom, že demokratický řád se údajně neosvědčil. Proč?  Je to tím, že každý člověk má jinou představu o morálce, o pravidlech chování? Někteří jsou si pravidel vědomi, ale ze zásady, z vnitřního přesvědčení je nedodržují. Fungují pouze podle svých pravidel a nevadí, že jsou v rozporu s pravidly společnosti.

Co asi řeknete na vyjádření následující osobnosti amerických dějin, spisovatele, filozofa Ralpha Waldo Emersona. Ten řekl následující: „Demokracie je vláda tyranů korigovaná novináři.“ V době, kdy se tento spisovatel narodil, na samém počátku 19. století, platila již 8 let v Americe Listina práv, která zajišťovala základní občanská práva a svobodu; svobodu tisku slova, shromažďování a náboženství; volební právo, petiční právo, právo nosit zbraně; právo bylo rozšířeno i na ženy, černé otroky a původní indiánské obyvatelstvo. USA byly zemí nejvyššího stupně svobod v tehdejším světě. USA postupně rozšiřovaly teritorium svého působení. Odkupovaly nová území – Floridu od Francie a Španělska, Aljašku od Ruska a další území od indiánských kmenů. S Mexikem válčily o Texas, Nové Mexiko, Kalifornii. A ve válkách byly také s indiánskými kmeny, které odmítly svá loviště prodat. Tento spisovatel zažil i válku Severu proti Jihu v letech 1861-1865. V kterých letech napsal svůj výrok o demokracii, přesně nevím. Můžeme se ale podle doby, ve které žil domnívat, že svým výrokem chtěl upozornit, že ač již v USA existuje Listina práv, ti mocní se dle této listiny nechovají. Naznačoval, že mocní zneužívají své moci, ale tehdejší média, noviny, informují o jejich počinech zkresleně. Jsou ochotni lhát a informace o jejich počínání zkreslovat nebo ospravedlňovat.

Není tedy tato definice demokracie poplatná i dnešní době?

Další osobou vyjadřující se k demokracii je Charles de Gaulle, významný francouzský státník a vojenský činitel, který byl v letech 1959 -1969 francouzským prezidentem. Jeden z jeho výroků zní: „Protože politik nikdy nevěří tomu, co říká, je překvapen, když se mu věří na slovo.“

Je to velice zajímavý citát, který mě zaujal v souvislosti se současnou politickou událostí a to vystoupením Anglie z Evropské unie. V den, kdy byl vyhlášen výsledek referenda o setrvání Anglie v Evropské unii, vyšel článek na stránkách idnes.cz, který měl titulek: „Pomohla brexitu lživá kampaň? Farage přiznal omyl.“  Z článku jsme se dověděli, že protiunijní kampaň Vote Leave před hlasováním používala hesla jako „Posíláme EU 350 milionů týdně, financujme místo toho náš britský zdravotnický systém“. Britský statistický úřad uvedl, že údaj sice odpovídá devatenáctimiliardovému hrubému ročnímu příspěvku Spojeného království do unijního rozpočtu, vůbec ale nezohledňuje peníze, které se do Británie zase z EU vracejí. Pokud by byly započítány, stoupla by cifra na 7,1 miliardy liber ročně, resp. na 137 miliónů liber měsíčně, které Londýn do společné evropské kasy dává. Zastánce brexitu, lídr protievropské strany Farage, prohlásil, že používané heslo kampaně Leave bylo omylem.

Dalším výrokem výše zmiňovaného francouzského prezidenta je: „Došel jsem k závěru, že politika je příliš vážná věc, než aby mohla být přenechána jen politikům“. Má naprostou pravdu? Je v pořádku, že o setrvání v Evropské unii měli možnost rozhodovat všichni Britové, Irové, Skoti, tedy všichni obyvatelé Britského království? Proč se tedy nyní obyvatelé Londýna rozčilují? Poměr sil zde byl přesně opačný než ve zbytku Anglie.  Londýn by se proto chtěl od zbytku království odtrhnout a tak vytvořil petici. Nechová se jako malé dítě, které se brání rozhodnutí celé rodiny? Novináři píší, že tato situace ukazuje, že Londýn je jiný než zbytek Anglie. Když se ale podíváme do naší země, musíme konstatovat, že Praha je také jiná než zbytek Čech. Vždyť si vzpomeňme na historicky první přímou volbu prezidenta. Byly to demokratické volby a dodnes někteří občané nemohou přijmout výsledek těchto voleb. Ukázka Londýna nedokazuje nic jiného, než že Angličané nejsou o nic lepší ani o nic horší než my Češi.

Když jsme u toho referenda, bylo v pořádku, že o rozdělení Československa na dva samotné státy v prosinci 1992 nemohl rozhodovat lid? Rozdělení republiky prý pomohla neslučitelnost politických stran v jednotlivých státech. Rozdělení státu ale neproběhlo v důsledku momentálního rozhodnutí. Příčina vznikla již v roce 1969, kdy se Československo změnilo ve federaci dvou národních států, kdy si každý stát budoval svou televizi, svou policii. V roce 1990 zavedly obě republiky své státní symboly. Rozpad Československa se tedy dlouhodobě připravoval a případné referendum, které mohlo změnit rozhodnutí politiků na setrvání obou republik v jednom státu, mohlo prý vše zkomplikovat (viz. článek Zánik České a Slovenské federativní republiky – 1992 na stránkách cz.wikipedia.org).

Jak Čapek píše, v takových případech nám nepomůže skřípání zubů. Angličané jsou v šoku a nejsou schopni si uvědomit, že výsledek referenda je jejich kolektivním dílem, na kterém má každý z nich svůj podíl, podíl odpovědnosti i viny. To ale platí stejně u nás stran přímé volby prezidenta. Po mnoha letech stále platí, že máme pocit, že neustále žijeme ve stavu nevolnictví, ovládanosti a nesvobody.  Cítíme to jako občané jednotlivci, cítíme to jako společnost tvořící určité státní uskupení. Dále Čapek píše, že demokracie je dobrovolnou kázní, ale mezi lidmi nevrlými není kázně ani dobré vůle. Zamysleli jste se někdy sami nad sebou, jak jste schopni respektovat lidi kolem sebe? Je respekt druhých, respekt norem či pravidel demokratickým projevem vnímání společnosti? Tvrdíte, že ostatní respektujete? Opravdu? A jak dodržujete dopravní předpisy? Opravdu nepřekračujete rychlost, nepředjíždíte v nepřehledných úsecích? Je i toto demokracie? Jsou řidiči takových aut schopni empatie k ostatním řidičům, které potkávají na svých cestách? Vzpomněla jsem si na jednu moji šéfovou. To byl zážitek, když jsem s ní někam jela. Jak nervózní byla při běžné pracovní činnosti, tak nervózní byla jako řidička. Pokud se na křižovatce řidič před ní okamžitě nerozjel, když mu naskočila zelená, klela jako chlap. Jak se asi současní agresivní řidiči chovají v normálním běžném životě? Jsou optimističtí, laskaví, srdeční? Mohou mít vaši důvěru? Možná, že jsou schopní a něčeho v životě dosáhnou, kdo ale na tom bude mít podíl?

Co se mladé generace týká, viděl snad Čapek do přítomnosti? Jak vnímají mladí lidé tento stát? Jak vnímají situaci v Evropě, ve světě? Jakou vazbu mají ke své rodné zemi? Řekli byste totéž, co prohlašoval Čapek – tedy že mladí lidé mají vztah vlažný a nepevný? Jsou vnitřně zdraví? Vždyť i dnes prohlašují stejně jako v době před 2. světovou válkou, že se jim hnusí dnešní politický stav. Stejně jako tehdy, i dnes by potřebovali slušnou dávku vědění a praxe. Co chybí těm dětem a mladým lidem, kteří neustále sedí u počítače a hrají hry nebo si píší s přáteli přes sociální sítě? Někteří z vás mohou říct, že jim chybí pohyb – a mají pravdu. Chybí jim pohyb fyzický i pohyb myšlenkový. Chátrá jim tělo i mozek? Dříve si lidé formovali tělo těžkou prací při obdělávání polí, při chovu hospodářských zvířat, a děti musely pomáhat. Dnes si mladí lidé formují postavu v zapocených posilovnách. Co zde chybí? No, mohou v posilovnách lidé navazovat kontakt s přírodou? Lidé si na polích zpívali a vzájemně komunikovali. V posilovnách vám hraje hudba a každý je uzavřený sám do sebe zcela stejně, jako když sedí doma u počítače. Máte pocit, že tento systém vymývá lidem mozky? Jako děti jsme chodili pracovat na školní zahradu. Kde je jim konec? U mnoha rodinných domků dnes již nenajdete zeleninovou zahrádku, chybí zde i ovocné stromy. Lidé si zakládají raději okrasné zahrady, neboť pěstování zeleniny a ovoce znamená ztrátu času a mnoho práce. Je pohodlnější jít do obchodu a vše si koupit. Uvědomuje si tento spotřebitel, že na pultech supermarketů najde zeleninu a ovoce chemicky ošetřené a v žádném případě čerstvé? Kolik lidí se dotklo jeho broskve, kterou si právě koupil? Z toho důvodu se snad dnes již prodávají salátové okurky zabalené do igelitu? Jaký vliv to na ně má? Kolik dětí ví, jak dlouho rostou ředkvičky, mrkev, celer, rajčata? Kolik dětí vypomáhá doma s úklidem? Znají dnešní děti hodnotu práce, hodnotu věcí? Pokud ne, mají vybudovaný vztah k práci, předmětům, potravinám? Jak mohou mít vztah k zemi, ve které žijí?

Také dnes říká plno mladých lidí, že se jim hnusí dnešní politický stav. Dokáží říci, co není v pořádku? A jsou v pořádku oni? Když jsem jednou zase jela vlakem, nastoupila jsem do kupé, kde seděl pouze jeden pán. Jak je mi to vlastní, dala jsem se s ním do hovoru. Co jsem se to nedozvěděla! Pán je v invalidním důchodu, a protože má levnější dráhu, může si dovolit každý týden jezdit za svými syny z Plzně na Kladno. Jeho synové si tam postavili domy. Mimo jiné mě ale informoval, že oba, pokud by se zde něco stalo, by za tento vykradený stát nebojovali. Když se dověděl, že jsem napsala knihu, řekl mi, že mu ji určitě dám zdarma. Prozradím vám, že jsem mu ji nedala. Jsou lidé, a je vidět, že je jedno zda jsou staří nebo mladí, kteří ze sebe dělají chudáky, a při tom žádnými chudáky nejsou. Za to ruce mají natažené neustále. Váží si tito lidé, když něco dostanou? Berou to za samozřejmost? Ti skuteční chudáci se obvykle ničeho nedoprošují.

Na samotný závěr proto zopakuji Čapkova slova: „Demokracie jako program je optimismus, láska, srdečnost, důvěra, životní schopnost a čilost; je to činná důvěra, že i když věci nestojí dobře, dá se spolupracovat k lepšímu; je to radikální odvrat od nespokojené a otrávené indolence.“

(podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)

Foto: Ivana Šmucrová