Jednou jsem jela tramvají a přemýšlela jsem o tom, co se kolem nás dnes běžně děje. Najednou mi bleskla hlavou myšlenka „přivedla žebráka na mizinu“ a pořád se mi vracela.

Říkala jsem si: „To znám, to už jsem někde slyšela. Ale kde? To někdo napsal? Vzpomněli jste si?“ Já ano. Nevím, jak je to po všech těch letech možné, ale v mozku mi to naskočilo: „To jsem přece četla v knize, kterou napsal Jan Neruda. Jak se jen jmenovala? Už vím. Byly to Malostranské povídky.“

Zašla jsem do knihovny, abych si knihu vypůjčila. Potřebovala jsem zjistit, proč mi právě tato povídka přišla na mysl. Paní knihovnice se usmála, když jsem jí vyprávěla, jak jsem se ke knize v myšlenkách dostala. Má mi tato povídka co říci? Už její název mě ubezpečuje, že určitě ano.

Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala a ponořila se do čtení, neboť mne na samém začátku povídky odrazoval podrobný popis postaviček, jejichž příběh Jan Neruda vypráví. Kdysi jsem neměla potíže podobné povídky číst. Je to o tom, že ztrácím trpělivost a chtěla bych co nejdříve najít pointu? A nesouvisí to tak trochu s mým současným životem? Je pro mne těžké se zastavit, přemýšlet o tom, co chci, a jít si za tím? A jak to vidíte vy? Jsme neustále pod velkým tlakem okolí a ztrácíme kontrolu nad svým vlastním životem.

V povídce jsou popisováni obyvatelé Malé Strany a žebráci žijící v jejích ulicích. Za mého dětství jsem žádného žebráka nikdy neviděla, ale v dnešní době se tyto postavy znovu vracejí do našich měst. Možná, že i vy máte v okolí nějakého Vojtíška, který je hlavní postavou zmiňované povídky. Dáváte mu pravidelně nějakou malou částku, aby přežil? Nežila jsem v 19. století, ale myslím si, že přijít v dnešní době o střechu nad hlavou, je pro psychiku člověka velice devastující. Vždyť jsme si z minulé, totalitní doby, zvykli, že domov měl každý.

Žebrák pan Vojtíšek měl na Malé Straně docela dobré postavení. Neruda ho popisuje takto: „On ale nebyl Vojtíšek arci také obyčejným žebrákem. On si ani vlastního žebráckého zevnějšku nehleděl tak přísně, vypadal čistě, alespoň na počátku téhodne.“ Dále popisuje jeho oblečení a pokračuje: „Měl všude přístup, a jak zaslechla hospodyně venku jeho měkký hlas, nesla mu ochotně svůj trojník.“

No řekněte sami: Můžeme i dnes snést mezi sebou někoho, kdo se má podle nás lépe než my nebo jiným způsobem vystupuje z davu? Zejména máme problém, když ten člověk má více majetku, zdá se nám hezčí, vtipnější, pohotovější, chytřejší než my. Kdo ale stanovuje tato měřítka? Odpověď zní, že nikdo jiný než my. Neruda krásně vystihuje naši povahu, když se v povídce objevuje žebračka „baba miliónová“. Ona chtěla výhod, které měl pan Vojtíšek, také využívat.

V povídce se píše o tom, jak se mu podbízela: „Pane Vojtíšku, my dva bychom mohli být ještě šťastni. _ Tadyhle se mně pořád o vás zdálo, já myslím, že pánbůh tomu tak chce. _ Vy jste tak samoten, pane Vojtíšku, nikdo vám neposlouží. Vy máte všude přízeň, máte tuze moc dobrých lidí. _ Vidíte, já bych se k vám přistěhovala. Kus peřin mám“

Dokázali jste si toto naléhání „baby milionové“ přenést do dnešní doby? Pan Vojtíšek v povídce „babu miliónovou“ odmítl a po Malé Straně se začaly šířit zvěsti: „Pan Vojtíšek nebyl chud. Pan Vojtíšek prý měl tam za vodou, na Františku, dva domy. To prý ani není pravda, že bydlí pod Hradem někde v Busce.“ A co následovalo? Všichni uvěřili klepům, které roznášela „baba miliónová“, a pan Vojtíšek se žádné výslužky již nedočkal, ba stal se pravý opak.

Pan Herzl ho požádal o půjčku, aby ke svému domu mohl přikoupit ještě dům v sousedství. Pan Vojtíšek musel z Malé Strany odejít a nakonec zemřel tak, že umrzl.

Povídka psaná v 19. století plně vystihuje naše povahové rysy i v dnešní přetechnizované době, kdy přijímáme úsudek cizích lidí, místo abychom si vytvořili úsudek vlastní. Velice snadno se pak stane, že někoho neprávem odsoudíme.

Velkou moc dáváme v dnešní době majetku a jeho vlastnictví a ztrácíme cit vůči ostatním, ale především vůči sobě samým.

Ukázka z knihy Myšlenky