Říkáme tak stavu, kdy toho je na nás moc a my máme pocit, že se zhroutíme. Opravdu tomu je tak? Známe se tak dobře, abychom poznali, kdy toho je na nás, na naše tělo již moc?

Je to v okamžiku, kdy nestíháme, kdy děláme nekontrolovatelné chyby, když dojde k nějakému úrazu a my jsme na čas vyřazeni z každodenní reality? A neříká se tomu také chřipka, angína, zánět nosohltanu? Neonemocněli jsme takto v našem dětství, když jsme před něčím utíkali? Proč jsme utíkali? Měli jsme strach? Z čeho? Z matematiky, z dějepisu či z učitele, z profesora? Z čeho, z koho jsme měli větší strach a proč? Můžeme takto utíkat před problémy a strachy neustále?

U druhých pak tímto svým způsobem jednání vyvoláváme hněv. Tam, kde je hněv, je také přítomna agrese. Jak nás rodiče trestali za nesplnění úkolu, neuposlechnutí rozkazu, za útěk? Jejich agresivita se projevila ve formě slov, která použili, jak je volili, jakým tónem je pronášeli. U někoho v našich dobách dospívání nezůstalo jen u slov a k akci se tak dostala i rákoska, měchačka a všechno, co právě bylo po ruce.

Dnes jsou fyzické tresty dětí zakazovány. Otázkou je, zda je dobře, že dnes se dětem nemohou dávat ani tresty písemné. Jak ale mají rodiče vychovávat své děti a nastavovat jim hranice etiky, morálky, ale také sebelásky?

Vychováváme generaci, která bude mít nejraději sama sebe a své rodiče a prarodiče bude přehlížet? Proč? Vychováváme generaci, která bude ochotna starší generace ničit a zničit? Bude z toho mít osobní prospěch? Co nás k takové výchově dětí přimělo? Dospěli jsme k tomu sami od sebe? Stokrát si můžeme říkat, že své děti nebudeme vychovávat stejně, jako vychovávali naši rodiče nás, a stejně tak v nestřeženém okamžiku činíme.

Zcela jinak vychovávají děti ti, kteří měli a mají se svými rodiči obrovský problém, kdy rodiče sami byli problémovými. Dítě pak bylo v dětství tak přetěžováno strachem a s ním spojenými úzkostmi, že nechce, aby toto zažívaly jeho děti. Takové dítě se ale velice brzy postaví na vlastní nohy, protože si uvědomuje, že tak musí učinit, aby přežilo a neskončilo jako jeho rodiče. Jeho život není jednoduchý a tak ho provází smutek, neboť svůj život neustále srovnává s druhými, svým způsobem naivními, ale šťastné dětství prožívajícími dětmi.

Kdo ale posoudí, čí dětství bylo to naivní, bezstarostné, radostné? Pochopíme to my sami až s odstupem času, někdy možná dokonce až na sklonku života.

Každý z nás soudí ty druhé na základě svých vlastních zkušeností a na základě svého pohledu na danou situaci. Kde se ale v nás vzal ten pocit, že pohled druhých lidí musí být a je zcela stejný, jako ten náš?

Moc nad námi postupně získávají emoce – smutek, hněv a strach. Smutek z toho, co jsme měli udělat a neudělali. Hněv na to, co žijeme, co jsme v našich očích nuceni žít, a strach z toho, co nás v životě čeká.

Tyto emoce nad námi získávají moc a oslabují nás. Stáváme se v souvislosti s nimi pohodlnějšími? Jsme nerozhodní. Proč? Bojíme se udělat změnu? Vymlouváme se, že nemáme čas, že nemáme energii, že musíme dělat něco jiného. Můžeme tak vzdorovat společenskému diktátu, který to s námi nemusí myslet špatně, ale tento diktát nás ještě více oslabuje. Bojíme se cesty, bojíme se úsilí, které musíme vynaložit, abychom dospěli k vytouženému cíli.

Pokud budeme před diktátem utíkat a nikdy mu nepostavíme čelem, budeme se cítit pořád slabší a slabší. Jak se mohou cítit lidé, kteří utíkají před řešením problémů? Jde to tak činit neustále? Lze. Ale jak tito lidé končí?

Před strachem z budoucnosti neutečeme.  Je potřeba si ho uvědomit a přiznat si ho. Pokud si ho přiznáme, jsme na cestě k uzdravení sebe, k uzdravení společnosti, neboť jsme připraveni k hledání a k řešení problému. Jsme připraveni o problému komunikovat a tedy spolupracovat?

Pokud strach budeme popírat, nikam se neposouváme. Strach je nás schopen paralyzovat. No řekněte sami – neměli jste strach z covidu – 19? Jak můžeme vědět, že strach z nemoci neparalyzoval naše tělo více než sama nemoc?

V té chvíli jsme si jen mohli pokládat otázku, zda je příroda sama schopna vytvořit tento vir. Je opravdu schopna šířit ho takovou rychlostí po celé zeměkouli? Opravdu rozezná kontinenty, rozezná hranice států?

Jednala naše vláda ze začátku vyděšeně? Je ale možné, že později získala instrukce a diktát, který nastolila, byl velice nepříjemný. Vadil nám diktát našich rodičů? Záleželo na jeho síle, na jeho intenzitě? Právě proto se mnozí diktátu podrobili, neboť jsou zvyklí poslouchat. Strach a tlak byly tak velké, že aby se z něj vymanili, podrobili se. Vymanili se z něj?

Byli na tom jinak ti, kteří zažívali od svých rodičů tlak a dokázali se mu vzepřít? Bylo to proto, že věděli, že rodiče také nejsou bez chyby? Bylo to proto, že věděli a byli naučeni chránit sami sebe? Je to proto, že byli naučeni v průběhu života nedůvěřovat těm, kdo na ně vyvíjejí nátlak? Byl tento vzdor neopodstatněný? Bylo ochromení společnosti potřebné? Pro ty, kdo se o ně zasadili, asi ano.

Co ukázala tato situace? Moc korporací. Nesloužilo toto ochromení ještě k většímu upevnění jejich moci? Nebylo do očí bijící uzavírání malých obchodů? Otevřena zůstala velká nákupní centra. Současná krize způsobí uzavření restaurací, firem, malých obchodů. Kdo přežije? Giganty, které dokáží krizi překonat objemem obratu a s tím souvisejícím cenovým diktátem.

Jak budeme nakupovat v budoucnosti? Budou naše nákupy pod kontrolou? Bude nám diktováno, co si můžeme nebo nemůžeme koupit? Bude ale tou dobou člověk ještě člověkem? V minulosti byla pozornost člověka soustředěna na vytvoření dostatečných zásob na zimu, aby přežil. Každý člověk byl nucen být soběstačný. Postupně se naučil, že pokud spolupracuje, žije se mu lépe. Pokud spolupracuje. Vždy se našli chytráci, kteří se snažili mít nad ostatními moc, když jim to jejich okolí dovolilo.

Potřebuje mít každé společenství svého vůdce? Pokud ano, kde jsou hranice mezi vůdcovstvím a diktaturou? Není ta hranice velmi tenká a pak velice snadno překročitelná? Kdo kontroluje, aby ony hranice nebyly překročeny? Je to na každém z nás.

Foto: Ivana Šmucrová