Tak mi, milý čtenáři, dnes v noci přišlo na mysl téma pro tuto úvahu. Zajímá mě význam slov pohled – pohlednice. Co všechno se jimi dá vyjádřit? Jaký význam v sobě nesou?

Český jazyk je krásný, pestrý, jemný, má schopnost dvojsmyslu … Kdo ještě dnes zajde do papírnictví nebo tabáku a zakoupí příležitostnou pohlednici, aby ji mohl poslat některému ze svých blízkých či příbuzných? Kdo zakoupí pohlednici města, do kterého právě zavítal, aby ji poslal svým přátelům? Přání posíláme prostřednictvím internetu, stejně jako fotografie, které jsme v navštíveném městě sami pořídili. Pojďme se ale podívat na pohlednice trochu jinak.

Každá pohlednice, pohled má svůj rub a líc. Stejně tomu je u předmětu. Člověka, jak jistě tušíte, nemůžeme pominout. Úkolem každého pohledu – pohlednice je zaujmout. Kam upíráme svůj pohled? Tam, kde nás něco nebo někdo zaujal. Pohled je stylizován tak, aby upoutal naši pozornost. Věci mají zajímavý design, abychom měli chuť je zakoupit. Jsou lidé, kteří mají potřebu upoutávat na sebe pozornost a udělají za tím účelem maximum, tedy mnohdy cokoli. Musím si jako zástupkyně ženského pohlaví přiznat, že toto upoutávání pozornosti není ženám vůbec cizí, to ale neznamená, že by o pozornost neusilovali také muži.

Pokud jsme kdy dostali od někoho pohled, zjišťovali jsme, odkud je a od koho přišel. Teprve potom přišla řada na vlastní text. Nechováme se stejně také v normálním, běžném životě? Nesoustředíme se více na vnější vzhled a teprve pak nás začne zajímat obsah? Nebo nás vůbec nebude zajímat a zůstaneme na povrchu?

Mnohokrát zjistíme, že to, co původně vypadalo ideálně, ideální není. Ten, kdo dělal dojem laskavého, zásadového, pracovitého člověka, vůbec zásadovým, pracovitým být nemusí. U pohlednice nám stačí podívat se na její rub a přečíst si vzkaz, abychom si vytvořili patřičný závěr. Jak dlouho a dobře nám bude sloužit věc, kterou jsme si zakoupili, se budeme přesvědčovat podstatně delší dobu. O tom, jakého člověka máme vedle sebe, se můžeme přesvědčovat celý život. Na místě je zde slovo „můžeme“, protože také vůbec nemusíme.

Jak se vlastně jako lidé chováme? Kde jsme vzali oprávnění dělit druhé podle toho, jak vypadají? Mnoho lidí odsoudíme na první pohled, aniž bychom měli zájem je blíže poznat. Stačí nám pouze jeden pohled! Do jiných se hned zamilujeme a stačí také jen jeden pohled. Ale doba, která mnohdy uběhne, než poznáme, že ten první pohled byl klamný a že na základě onoho jediného pohledu nemůžeme říci, že je nám tento člověk blízký, je dlouhá! Je nám sympatický? Líbí se nám? Když o někom prohlásíme, že je nám sympatický, znamená to také, že je nám blízký? Slova mají úžasnou moc. Než je proneseme, měli bychom o jejich významu přemýšlet. Vždyť slova, která volíme, jsou pohledem do naší duše.

Pohled k nám hovoří naprosto stejně, aniž si to uvědomujeme. Není to tím obrázkem na líci, který má zapůsobit a udělat na nás dojem, ale písemným projevem odesilatele, který najdeme na jeho rubu. Často tento text přehlédneme a bereme ho jako bezvýznamný; obzvláště v tom případě, pokud je jeho prostřednictvím zasílán „jen“ pozdrav z dovolené. Dochází nám vůbec poslání tohoto pohledu? Uvědomujeme si, že odesilatel nám právě nechal nahlédnout do své duše, do svých myšlenek, do svých pocitů? On si přece na nás na své dovolené vzpomněl! Jak důležitá je tato informace pro nás?

O osobnosti odesilatele hovoří nejen obsah na pohledu vyjádřený, ale také písmo samo, stejně jako uspořádání textu na tom malém prostoru.

Myslíte si, že předměty nehovoří? To není pravda. Ačkoli ty nové, ještě nepoužívané, opravdu nehovoří. Právě se zrodily a ještě své místo hledají. Teprve po jejich včlenění do bytu, kanceláře a jiných prostor k nám mohou promlouvat. Ty, které nezapadnou, jsou z prostoru záhy vyloučeny. Člověče, necítíš se úplně stejně v okamžiku, kdy přijdeš do nějakého kolektivu, který ti nesedne –  vkusem, názory, přístupem k různým záležitostem? Také raději odejdeš? Zůstaneš raději sám? Ne. Určitě budeš hledat jiný kolektiv, který by ti byl názorově bližší. Jak vidíš, předměty, kterými se obklopujeme, jsou na tom úplně stejně.

Každý člověk je jiný a hledá ve svém životě uplatnění úplně stejně jako každý předmět. Je v tom ale jeden zásadní rozdíl. Předmětu život vdechne člověk, který pro něj najde uplatnění a začne ho aktivně využívat. Tím dává předmětu smysl jeho existence. Člověk si smysl svého života tvoří sám. Jak? Tím, jaký pohled si vytváří nejen na život ostatních, na život společnosti, ale především na svůj život vlastní. Hledí pouze na sebe, nebo i do sebe?

Foto: Renata Veselá (pozdrav z Norska)