Proč jsem svou přednášku nazvala právě takto? Protože písmo bereme jako naprostou samozřejmost a ani si neuvědomujeme, že postupně ztrácíme schopnost psát rukou, ztrácíme slovní zásobu, ztrácíme schopnost komunikace, ztrácíme schopnost stát za svým názorem jinou formou, než je boj.
Jak je to vše možné? Kde se stala chyba? Do našich životů zasáhly nejen mobily, ale i všechny další nové technologie. Jsme fascinováni, co všechno umějí a kde všude nás nahradí. My jim v mnoha případech dovolujeme, aby nás ovládaly a nahrazovaly. Důsledek – přestáváme vnímat některé souvislosti. Nechápeme, co se děje kolem nás, ale ani co se děje přímo v nás. Co myslíte, dokážete si uvědomit co, jak a proč prožíváte? Máte své emoce pod kontrolou? Vše, co souvisí s naším duševním stavem, se ukazuje v našem rukopisu.
Když jsem začala studovat grafologii, byla jsem překvapena, jak se školní předlohou písma může ovlivnit psychika národa a opačně, jak se ve školní předloze psychika národa odráží.
V současnosti existují v Česku dvě školní předlohy, podle kterých se děti mohou učit psát. Jaká je naše společnost? Je rozpolcená? Neukazuje se to mimo jiné i na poli hospodářském, politickém, ekonomickém? Nemá celá situace dopad na každého z nás?
Z hodin dějepisu si určitě pamatujeme, že ne vždy bylo obyčejnému člověku umožněno učit se psát. Lidé byli negramotní. Nositelem vzdělanosti, tedy i umění písma, byla církev. Jak ale píše i I. Kant nebo T. G. Masaryk, církev se zpronevěřila svému úkolu být nositelkou vzdělanosti. Písmo zneužila k získání moci nad obyčejným lidem i pány. Písmo má tedy obrovskou moc.
Pro ilustraci:
Karolína Světlá ve své knize „Frantina“ píše o rychtáři Kvapilovi, který se za zimu naučil od kostelníka napsat pouze dvě slova – „má“ a „dá“. Lidé se do úředních listin podepisovali tak, že každému příjmení odpovídal určitý znak.
Immanuel Kant ve své knize „Náboženství v hranicích pouhého rozumu“ píše: „Autorita písma jako nejhodnotnějšího a nyní v nejosvícenější části světa jediného nástroje sjednocení všech lidí v jedné církvi představuje církevní víru, kterou nelze jako lidovou víru opomíjet.“
Chce ukázat, že písmo má více jak tisíciletou historii a souvisí s náboženstvím a tradicemi, které jsou v dané oblasti světa uplatňovány? Je tedy latinka spojena s křesťanstvím, ale také např. s protestanstvím a dalšími církvemi, fungujícími a majícími kořeny na území Evropy?
Informace, že písmo je obrazem psychiky člověka, není vůbec nová. Náš grafolog Vilém Schönfeld (1909 – 1944) píše ve své knize „Učebnice vědecké grafologie“, že písmo se stalo významným činitelem v životě národů. Brzy se došlo k poznání, že individuální rukopis je pro svého původce příznačný. Významnost mnohých rukopisných listin sváděla však i k tomu, aby se písma napodobovala a podpisy padělaly. V boji proti těmto „píšícím zločincům“, jak se jim už tehdy odborně říkalo, nabyli značně na významu tzv. soudní mistři písařští. Dnes bychom řekli soudní písmoznalci. Jeden z nich, Francois Demelle, vydal roku 1609 v Paříži „Návod k posuzování padělaných písem neboli k srovnání písma s podpisem“. Autor si plně uvědomoval individuální povahu písma, která je dána „přirozeností původce“. Tady vidíme, kam až sahá historie vědy, které se dnes říká grafologie (z řeckého grafein – psát, logos – nauka).
Současná grafologie rozvíjí a využívá zejména poznatky německých učenců 19. století. Ti nejvýznamnější – Ludwig Klages, George Meyer a Wilhelm Preyer patřili mezi zakladatele společnosti Deutsche graphologische Gesellschaft (1897).
Při návratu z historie do přítomnosti Vám musím položit následující otázky: „Nestáváme se negramotnými? Kdo z nás ještě používá psané písmo? Kdo z nás již píše pouze tiskacím písmem (skript – malá písmenka, verzálky – velká písmena)?“ Bližší význam tohoto jevu si vysvětlíme na přednášce. Přesto se nad tím zkuste zamyslet.
Dvanáctileté děti by už měly plně vnímat realitu. Tomu by měl odpovídat také jejich písemný projev. Měl by být plně automatický. Dítě by nemělo přemýšlet o tvaru písmen, ale mělo by se soustředit hlavně na gramatiku. Během svých přednášek na základních školách zjišťuji, že žáci šestých ročníků postupně přecházejí k formě rukopisu, kde již používají pouze skript. Píší prý tak proto, aby pan učitel jejich rukopis přečetl. Došlo u těchto dětí vůbec k rozvoji jejich písemného projevu? Vždyť písemné práce jsou mnohdy zadávány ve velkém rozsahu formou testu. Je tímto způsobem podporován rozvoj myšlení žáka, schopnost prodat to, co se naučil, možnost vyjádření se vlastními slovy, možnost a schopnost sdělení vlastního názoru? Jak má učitel poznat, že žák látku skutečně pochopil?
Kam spěje naše společnost? Snažíme se život si co nejvíce ulehčit. Je to vždy ta správná cesta?
Přijďte a získejte další informace na mé přednášce.
(článek uveřejněn v časopisu Ezotera – ročník 2018)