Čapek:

„Zjišťuji, že se dost, ba až silně nelíbím některým lidem, kteří se veřejně a hlasitě představují jako mladá generace. Nuže, upřímnost za upřímnost: většinou se mně oni také nelíbí; jenže mám s nimi větší trpělivost a jsem ochoten čekat deset nebo dvacet let, co z nich vyleze.

Především o tom, že s mladými lidmi bývá těžké dorozumění, ne proto, že jsou mladí a ohniví, nýbrž proto, že mají ohnivou náklonnost generalizovat  a vyjadřovat se v abstrakcích.

Rozneste mne za to špatné mínění na kopytech; ale nemohu si pomoci, tohle nejsou noví a mladí lidé, nějak lépe rostlí, nějak vnitřně neomezenější; jsou to malí pedanti kulturní nebo političtí, hrající si s několika škatulkami, pohněvaní na všechno, co není jednou z jejich ideových pěti švestek.

Rád bych už potkával skutečné mladé lidi, duchovně sportovnější, svobodnější a hybnější, stojící důkladně na zemi a rozhlížející se ještě kus za dosavadní meze. Chlapíky prováté volnější atmosférou, nesené větší důvěrou, přerůstající všecky ty škatulky a papírové stěny, harašící v tomto opravdu hojně zatuchlém světě. Živé lidi, nový národ, novou Evropu. Lidi, kteří nic nepřezírají, protože přezírat je nevidět. Mládence, kteří nejsou za někým nebo za něčím, protože přicházejí s něčím. Lidi, kteří nás všechny nechají za sebou, ne proto, že by se piplali s překonáváním, ale proto, že půjdou rychleji a dál; na to mají mladé nohy.  A hlavně, hlavně žádné papírové a exkluzivní záprtky.

Neboť hleďte, abyste aspoň nekřivdili této době. Není to doba malá a malicherná; upřímně řečeno, jde v ní o všechno, o sociální i politickou organizaci světa, o dějství nesmírné a složité. Zrodili jste se do doby až strašně veliké a tvárné; nesmí vás mást, že vidíte jen víceméně nedůstojné handrkování, sobecké třenice a hádky o slova. Jako soli bude třeba všude a ve všem vůdčích a dělných, v každém případě celých lidí, připravených vzít na sebe kousek toho dění; a ne pouhých panošů. Můžete si stýskat, že jste se nenarodili v epoše idyličtější; ale chcete-li být muži, kteří jednou stačí na svou dobu, pak se hleďte vymanit ze zajetí slov a hesel a rozrosťte se co nejvíce do skutečnosti. Skutečnost není nikdy stará; je v ní i to, co teprve bude.

Naše škola, naše výchova ukládá mladým lidem trýznivý pocit méněcennosti; při první příležitosti bude na něj mladá generace reagovat překompenzovaným sebecitem a mesiášským horováním. Anebo podlehneme kterékoliv staré politické nebo kulturní kurvě, která mu bude na rohu lichotit: „Pojď se mnou, já tolik miluju mládí a tolik od něho očekávám! Splním všechny tvé sny a učiním tě mužem -“

Nalézám zvláštní mladost v tom, vidět věci vlastníma očima a sám si pomoci k úsudku o nich. – A za druhé nacházím trvalou mladost v tom, být schopen na věci – na velké i denní věci – reagovat srdcem, lidsky, účastně a osobně; odpovídat na ně z bezprostředního hnutí a nerozšlapávat je v umělé problémy; to znamená jít na ně se zdravým rozumem a normální, aktivní, řekněme naivní mravní jistotou. Takový život je aspoň prožit; není prožvaněn ani odmocněn.

Mladí věří, nebo asi aspoň myslí, že věří v něco jiného než ti druzí. Za deset let budou noví mladí věřit zase jinak než jejich ctihodní předchůdci, ovšem stejným právem jako oni. A za pár let přijdou zase noví a budou jménem mládí reklamovat pravdu a pravou víru pro sebe. Jenže, přátelé, tomuhle se právě říká relativismus. Je-li pravda, víra, životní názor, životní poslání věcí generace, pak s tou generací také zajde.

Aktivní život však není založen na pouhých změnách, nýbrž na trvalosti věcí; sláva i dramatičnost života je v tom, co trvá, a ne v tom co se rozplývá v nic.

Čapek v jedné z úvah týkající se mladé generace prohlásil, že byla nejvíce postižena první světovou válkou. Co můžeme ale říci o současné mladé generaci? Je až nezdravě sebevědomá nebo nedoceněná, apatická, ponižovaná? Co můžeme říci o současné střední generaci a co o současné generaci seniorů? Jak se cítí oni? Jsou opomíjení, nedocenění? Jsou na obtíž? Můžeme zde najít všechno, nebo nic?

Jak je na tom současná mladá generace? Může někdo říci, že je šťastná? Kdo ze starých lidí dnes řekne, že by chtěl být mladý? Chtěl by být mladý dnes? Žijeme ve společnosti plné rozporů.

Pokud se mladého člověka dnes nepodaří dobře podchytit již v útlém mládí, nepodaří se rozvíjet jeho zájmy, vyroste z něho nešťastný člověk. Nezáleží zde ale jen na rodičích, ale také na vlivu okolí, ve kterém se během svého vývoje ocitne. Vždyť v mateřské školce, ve škole jsme se učili, a dnešní děti to mají stejně, budovat své vazby na okolí. Rodiče s vidinou lepšího vzdělání se rozhodnou do svého dítěte maximálně investovat, a nechají tak dítě zapsat na soukromou základní školu, kam jinak chodí děti podnikatelů. Jak může jejich dítě zapadnout do třídního kolektivu, když materiální rozdíly pociťuje každý den? Nezískává tam přesvědčení, že nemá žádnou hodnotu? Během let se tedy takové dítě může potýkat s obrovskými psychickými problémy. Jaké může mít předpoklady pro životní úspěch?

Jak vypadá život mladého člověka, kterému se podaří uspět? Není možné házet všechny do jednoho pytle, jak se říká. Pravdu má Čapek, když o mladých lidech tvrdí, že s nimi bývá těžké dorozumění. Není to proto, že jsou mladí a ohniví, ale protože mají ohnivou náklonnost generalizovat. Dnešní sebevědomá mladá generace má problém s vrstevníky svých rodičů. Vidí v těchto lidech své rodiče? Mají problém se svými rodiči, a tak mají problém s celou touto generací? Co jim chybí? Je to empatie? Vede nepochopení, nedostatek citu, nedostatek komunikace v rodině k tomu, že se tyto děti s opovržením a nadřazeností staví i k celé této generaci? Nesklízíme to, co jsme zaseli? Střední generaci tedy nezbývá než čekat, až jejich děti zestárnou a budou mít vlastní děti, aby pochopily, aby se staly empatickými. Škoda toho ztraceného času plného nepochopení.

Jak vidíte vy dnešní mladé lidi? Neplatí i dnes jeho slova, když píše, že to nejsou noví a mladí lidé, kteří by byli lépe rostlí, vnitřně neomezení? Nechci znovu přepisovat jeho slova, ale v mnoha názorech musím konstatovat, že jsou pravdivá i dnes.

Kde jsou ti mladí lidé, kteří by byli duchovně sportovnější, svobodnější a hybnější, kteří by stáli pevně nohama na zemi a rozhlíželi by se kus za dosavadní meze? Co byste asi, Karle Čapku, říkal současnému životu? Co mu říkáte vy, milí čtenáři? Uvědomujete si, že v současnosti neustále dochází k odpojování našeho vědomí, myšlení, psychiky od těla? Nebo jinak, naše myšlení a naše tělo nespolupracuje, ale nutíme je fungovat odděleně.

Dnešní mladí lidé již neznají, co to je srp, kosa, kladivo, hoblík, valcha. Na vše mají stroje. Zatímco minulá generace si své tělo vypracovávala fyzickou prací, dnešní generace si ho formuje uměle – v posilovnách. A to prosím má problém do těch posiloven dojít pěšky, neboť to je ztráta času. Do tělocvičny také nepojedou „sockou“ a tak musí mít k dispozici auto. Nemají dostatečně propracované svaly? Jak toho docílit? Jsou ochotni polykat anabolika, aby se co nejdříve a co nejvíce přiblížili své představě o dokonalé postavě? Je toto realita? Žijí v realitě, v iluzi nebo v iluzi, která se stává realitou? Kdo je z ní probudí?

Jiní mladí lidé se nehnou od svého nejlepšího přítele, počítače. Pracují s ním v zaměstnání, ve školách a tráví s ním i svůj veškerý volný čas. Přátele mají na sociálních sítích. Žijí tak v představě, že tříbí své myšlení? Skutečně tříbí své myšlení? Není to jen v tom případě, že informace, které získávají, dokáží použít v reálném životě? Jaký ale žijí reálný život? Je každodenní pobyt u počítače smyslem života? Možná, že má člověk pocit, že je v kontaktu se světem, ale je tomu tak skutečně? Nežijeme v iluzi? Nemohu tvrdit, že lidem pobytem u počítače chřadne mozek, museli bychom popisovat každého jednotlivě, tělo ale chřadne určitě. Jedněm chřadne mysl, druhým tělo a někomu jinému obojí. Kde je střed? Kde je rovnováha? Pokud mladí lidé nemají v rovnováze své tělo a mysl, nemohou být ani v současnosti, stejně jako za doby Karla Čapka, stabilní sami v sobě tak, aby se mohli dobře a pořádně rozhlédnout za dosavadní meze. Za dob Karla Čapka se možná drželi více při zemi, nevím. Současná mladá generace ale lítá. Ulítává v myšlenkách, v představách i ve skutečnosti. S vidinou otevřených možností odlétá do zahraničí, aby se jinde měli lépe. Jaký pocit z toho máte? Myslíte si, že tato generace si váží země, z níž pochází? Je si vědoma historických a kulturních tradic? Našemu státu bylo sto let. Prošel za tu dobu mnoha obměnami a přece se mnohdy stále chová jako puberťák, který neví, co chce. Můžeme tedy dávat mladé generaci za vinu, že se chová stejně?

Čapek toužil po tom, aby potkával nové lidi, národy, novou Evropu, která nic nepřezírá, protože přezírat znamená nevidět. Nevím, zda by chtěl vidět současnou Evropu. Co myslíte vy?

Člověk, společnost, stát sklízí to, co zasel. Volbou partnera ovlivňujeme budoucí generace lidí. Co chci říci? Současná střední generace a senioři sklízí to, co zaseli. Tím, jak žili v minulosti, ovlivnili svoji přítomnost. V současné uspěchané době je stále více a lépe možné vidět programy, kterými byli ovlivňovány tyto generace, a mladí se těmto programům brání. Jak? Mnohdy útěkem. Ten se ale nevyplácí a člověk pak utíká celý život i před osobní odpovědností. Je potřeba hledat střed. K tomu je ale potřeba komunikace. Jak je ale možné komunikovat v rámci rodin? Celá Evropa a lidé v ní žijící upírají své zraky k Bruselu a v hrudi mají pocit bezmoci, vzteku, smutku, boje. Proč? Odtud jsou řízeny všechny státy Evropské unie. Jaký pocit máte z organizace států v rámci EU? Zajímavá je jedna poznámka, která byla otištěna v novinách po odchodu Velké Británie z tohoto společenství. Píše se v ní: „Ministři zahraničí Německa a Francie sepsali devítistránkový dokument nazvaný ´Silná Evropa ve světě nejistot´, v němž podle agentury Reuters navrhli prohloubení spolupráce v oblasti bezpečnostní a migrační politiky a další ekonomické sblížení EU. Na dokumentu začali pracovat už před britským referendem, které rozhodlo o odchodu země z evropského bloku.“

V článku se dále dočítáte, čím vším se tento dokument zaobírá. V televizním zpravodajství jsme ale byli informováni, a snímek přiložený k tomuto článku to potvrzuje, že první, kdo se sešel po odchodu Velké Británie z Evropské unie, byli představitelé zakládajících států EU – ministři zahraničí a to Belgičan Didier Reynders, Němec Frank-Walter Steinmeier, Ital Paolo Gentiloni, Lucemburčan Jean Asselborn, Francouz Jean-Marc Ayrault a Nizozemec Bert Koenders. Kde jsou ministři zahraničí ostatních států, patřících dnes k Evropské unii? Všude, na všech frontách bojujeme s nadřazeností – v rodinách, společnostech, státech i v Evropské unii. A jak to vypadá s Evropou dnes, kdy jsou malé státy zbavovány práva veta? Existuje tedy mezi státy EU rovnoprávnost?

Pocit, že máme moc, nás vede k tomu, že si myslíme, že máme oprávnění manipulovat těmi ostatními. Rodiče mají pocit, že vědí všechno lépe, neboť oni již toho zažili tolik, a tak se snaží manipulovat svými dětmi. Děti toho již mají všeho dost a tak se snaží mnohdy rodičům postavit čelem, a když už nic nepomáhá, řeší to útěkem. Kolik mladých lidí se v minulosti vdávalo, ženilo jen z toho důvodu, že se již chtěli osamostatnit. Chtěli mít vlastní rodinu. Dnes se sňatky nepěstují a tak mladí lidé prchají, prchají do škol, utíkají za prací třeba i do zahraničí, aby se měli lépe. Opravdu se budou mít lépe? Nezradili své vlastní kořeny? Utečou před odpovědností?

Před časem jsem slyšela rozhovor dvou žen, kdy ta jedna říkala druhé: „Řekněte mi, kde dělám chybu. Já byla už na takovém množství přednášek, že mám pocit, že vím všechno lépe než má dcera. Proto se jí snažím i ve všem radit a pomáhat. Nesetkávám se ale s žádnou vděčností. Dcera je na mě naštvaná a odmítá mě. Potřebovala by pohlídat děti, ale neřekne si o to. Já pak čekám, čekám, kdy si o to řekne, a nedočkám se ničeho. Jen nezájmu. Já přece dělám vše pro to, aby se měla lépe.“

Jaké odpovědi se jí mohlo dostat od druhé ženy? Paní neumí naslouchat, neboť nechtěla nebo nemohla pochopit, co jí druhá žena říká. Možná, že její dcera je na tom úplně stejně. Obě neumějí a nechtějí naslouchat a hlavně je mezi nimi a jejich dcerami narušena komunikační vazba. Kde je ta přirozená, nenucená komunikace mezi lidmi a nejen v rámci rodin, ale v rámci celé společnosti, států, v rámci Evropské unie?

Také dnes platí slova Karla Čapka, že tato doba není malá a malicherná. Jde v ní o moc. Jde v ní o všechno; o sociální i politickou organizaci světa. Můžeme, jak píše dále, také bědovat, že jsme se nenarodili v idyličtější době. Také dnes můžeme říci, že je nám podsouván v rodinách, ve školách, v zaměstnání, v médiích pocit méněcennosti. Je jen na nás, zda tento pocit přijmeme za svůj, zda uvěříme svému okolí či nikoli. Když Čapek píše, že pokud muži chtějí jednou stačit na svou dobu, pak by se měli vymanit ze zajetí slov a hesel, říkám si, zda Čapek není zde mezi námi ještě dnes. V podstatě je, neboť jeho slova mají stále platnost.

Když se podíváte na své prarodiče a popovídáte si s nimi, uvědomíte si možná, že to je generace, která zažila hodně utrpení. Prošla si druhou světovou válkou; dobou, kdy byly všechny potraviny na lístky; dobou politických procesů; dobou vojenské okupace v šedesátém osmém roce. Když se zaposloucháte do jejich vyprávění, uvědomíte si snad, že to je generace, které chybí sebevědomí. Je to generace, která se bála přirozeně projevit a komunikovat, aby se to negativním způsobem neotočilo proti ní. Tato generace a dnešní střední generace, tedy generace šedesátníků, byla převážně vychovávána povely a rozkazy. Slyšeli tehdy ze všech stran: „To nesmíš! To musíš!“ Způsob výchovy se přenáší z generace na generaci. Když přišla ona „sametová revoluce“ a doba zdánlivého uvolnění, tito lidé se upřímně radovali ze svobody, ale po letech totality tuto svobodu nedokázali uchopit. Mysleli si, že nyní se budou mít už jedině lépe a proč by nedali svým vnoučatům, svým dětem to, co si nemohli dopřát sami. Jak se může chovat v dospělosti dítě, které odmala dostává vše, co chce? Kdo si více dokáže vážit věcí, darů? Kdo si dokáže vážit svých předků a lidí kolem sebe? Je to ten, který je zvyklý od útlého dětství, že je obdarováván, nebo ten, který se musí k tomu, aby se měl lépe, vypracovat sám? Rodiče dnešní mladé generace udělali mnoho chyb ve výchově svých dětí. Kdo má ale patent na to, jak vychovávat děti? Jedni jsou až moc odevzdaní a nechce se jim moc dělat, jiní jsou pro změnu dravci, kteří nekoukají nalevo ani napravo a jdou si za svým cílem. Kde je střed? Nezbývá jen doufat, že dnešní mladí se jednou také uklidní a najdou tu správnou cestu pro svůj život. Mezi tím ale budou mít i oni své děti a ty jim ukáží… Dojde i zde k souboji o pravdu, o životní názor, či životní poslání této generace? Zajisté.

Foto: Eva Youssef (Švýcarsko)