Čapek:

„Tož abychom nechodili kolem horké kaše: v tom konfliktu našeho věku je na jedné straně kapitalismus a buržoazie, na druhé straně socialismus; přes nejrůznější denominace na obou stranách jsou tu jen ty dvě fronty, a není poctivě možno být uprostřed mezi nimi nebo jednou nohou v té a druhou v oné. Jsi buď tady, nebo jsi tam. Jsi pravý, nebo jsi levý.

Mně se buržoazie – zvláště ta naše – nechce líbit. Mám intenzivně nerad její náhledy a stanoviska, její kulturní indolenci, její duševní typus; nemohu dobře nalézt, co by na ní krom několika lidí bylo k hájení nebo šetření. Nebýt s ní, nebýt jeden z ní, to opravdu není kumšt ani zásluha; stačí podívat se na její ideály, záliby a sympatie, ale toho měl člověk  jak náleží plné zuby.

Tedy socialismus? Samozřejmě; aspoň pokud je názvem pro tu celou druhou frontu. Ale obávám se, že jsem špatný socialista; chybí mi totiž skoro docela schopnost myslet hospodářsky. Mám úctu k těm, co to dovedou; myslím, že k tomu musí být zvláštní dar od pána boha tak jako k matematice nebo teologii.

Rozumím věci jen natolik, abych rozpoznal, že většina intelektuálních socialistů ukrutně žvaní, jakmile chce pronést něco ortodoxně materialistického. Říkám si s útěchou, že ti páni tomu asi rozumějí stejně chabě jako já, ale nechtějí se k tomu přiznat, to je to.

Nerozumím nadhodnotě a výrobním prostředkům, ale rozumím tomu, že naše organizace života není slušná a spravedlivá k většině lidí. Na to není třeba hospodářské teorie, abychom viděli, že příliš mnoho lidí není a nemůže být šťastno, protože jsou odsouzeni žít v starosti, nedostatku a ponížení. Na tomto místě mi skočíte do řeči a povíte, že takovéhle city nejsou žádný socialism, nýbrž jen vulgární soucit a slaboduchá humanita; socialismus že je pozitivní doktrína nebo taktika, jak tyhle křivdy odčinit. Nemohu si pomoci, ale přál bych si opravdu, aby svět byl na všech stranách zaplaven vulgárním soucitem a slaboduchou humanitou; myslím, že by nám to velmi pomohlo k tomu  odčinění křivd a ještě k něčemu lepšímu: k zhodnocení lidských životů. Ale pokud se týče té doktríny a taktiky, shoduji se se socialismem – nebo řekněme rovnou: s komunismem – ve většině jeho ideálů; ale nemohu se s naším komunismem – nebo přesněji řečeno: s jeho dnešním a dočasným stavem srovnat ve většině jeho metod. Jeho soustavná nevrlost, jeho doktrinářství, jeho trucování, jeho neúčast na praktických řešeních aktualit života, jeho výchova lidí – v tom všem nemohu jaksi nalézt ani stopy, že by se tu rodil nový, lepší, celejší člověk.

Chcete měnit řády, aniž byste měnili lidi – aspoň sebe samy. V tom je deprimující nedostatek idealismu, zoufalé manko pravé víry.

Věřím sice, že lidstvo může být spaseno; ale daleko určitější je má víra, že může být povzneseno. Jenom si myslím, že by se s tím mělo víc a soustavněji začít už teď a na tom místě.

Rád bych řekl, v čem nejsem se socialismem spokojen. Protože je cestou do budoucnosti, měl by se na tu cestu lépe zásobit; měl by mít víc vědomostí, víc vzdělání, víc praktických i duchovních zájmů než ti, kdo by chtěli uchovat, co je. Má být mladší, všestrannější a praktičtější. Jsa na pochodu, má mít víc smyslu pro vedení, pro vůdčí a osobní hodnoty. Přál bych mu, aby byl raději věcí lidovou než davovou; lid je něco trvalejšího než masa.

Věřím v zespolečenštění výrobních prostředků a omezení soukromého vlastnictví, v organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu, v právo každého na život, práci, blahobyt a svobodu ducha, věřím v mír, ve Spojené státy světa a rovnost národů, věřím v humanitu, v demokracii a v člověka, amen.

Nic z toho není ještě uděláno – ani ta demokracie ovšem ne – a vše čeká na nesčíslné naplňování a nekonečné úsilí; je tu dost čemu sloužit, pro celého člověka, pro celý život, pro celá pokolení.

Jenže revoluce, diktatura a jak se ty věci ještě jmenují, to nejsou žádné ideály ani programy; to jsou v nejhorším případě jenom instrumenty, ale žádné cíle. Instrumenty nejsou předmětem víry, nýbrž volby a vhodnosti; mohou být hrubší nebo jemnější, podle inteligence těch, kdo je připravují. Mám nedůvěru k hrubým nástrojům. Může jich užít někdo jiný k něčemu jinému. Nezaměňujme radikálnost v instrumentech s radikálností v cílech.

Poslyšte, nemuselo by se ani mluvit o socialismu, abychom mohli sledovat ten předěl oddělující dvě fronty našeho života. Vemte si pojem tak mírný a laskavý, tak málo podobný heslu do mely, jako je humanita. Dávejte pozor, na které straně, ve kterých houfech je toto slovo pravidelně provázeno podrážděným mručením; dávejte pozor, odkud, ze kterých listů skřípne popuzený protest, jakmile jde o cokoliv smírného, tolerantního a lidsky ušlechtilejšího, ať je to přemáhání rasové nenávisti, zlidštění justice, sociální pomoc, služba míru. Případ co případ staví se proti sobě tvrdá, bezohledná, násilnická, mocenská morálka – a ti druzí. Dvě fronty. Uvědomte si i ten předěl etický: je jemnější a hlubší než bitevní čára politická a kryje se s ní skoro navlas. Přátelé, i na této téměř pomyslné linii se děje poziční boj; snad budoucí historie pozná, že i v tomhle potýkání se vyjádřil veliký konflikt a smysl našich dnů; a bude přitom jmenovat jméno Masaryk.

Po 2. světové válce v zemích východního bloku bylo charakteristické vyvlastňování nejen zemědělských pozemků, ale také dílen, továren, obchodů. Můžeme říci, že k nejradikálnějšímu vyvlastňování docházelo na území Československa? Vždyť na území Polska nebo Maďarska za dob socialismu fungovali zcela běžně i soukromí zemědělci.

Socialismus je prý myšlenka a hnutí, jehož fungování je založeno na společném vlastnictví. Cílem socialismu je dosažení ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity. Tento ekonomický systém je charakterizován společným vlastnictvím výrobních prostředků a plánovaným hospodařením. Zároveň je politickou ideologií zahrnující v sobě různé levicové myšlenky včetně demokratického socialismu, ke kterému se hlásí i současní komunisté. Demokratický socialismus je tedy stále živou myšlenkou, ve které je jako základní politický princip zdůrazňován princip rovnosti. Předpokladem je plné veřejné vzdělání jako jeden z prostředků zajišťujících rovnost. Lidé mají dostávat všechny informace a musí se jim dovolit sdělovat svoje myšlenky. Přírodní zdroje nesmí být zneužity. O toto by měl ale usilovat každý demokratický režim, nemyslíte?

Socialismus má ale kořeny již před 160 – 220 lety. Rozdíly mezi budoucími sociálními demokraty a komunisty se objevovaly již ve druhé polovině devatenáctého století. Socialisté ustoupili od znárodňování podniků, neboť usoudili, že státní vlastnictví nevede k hromadění bohatství. Komunisté posléze vyzkoušeli svoji politickou teorii v praxi. Jednalo se ovšem o totalitní režim, kdy stát, či představitelé jedné strany, měli monopol na donucovací moc nad celou společností. Tento režim vedl k potlačování liberálních či tradičních svobod, ke kterým patří svoboda projevu, tisku, slova, náboženská svoboda, svoboda sdružování či svoboda vlastnit soukromý majetek.

Jak se žilo pamětníkům v dobách totality? Narodila jsem se v šedesátých letech minulého století, kdy došlo k nepatrnému uvolnění režimu, a co nastalo vzápětí? Vojenská okupace naší republiky vojsky Varšavské smlouvy. Přijela sem tehdy vojska Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Bulharské lidové republiky. Přítomna zde ale byla především vojska Sovětského svazu, která naši republiku okupovala až do roku 1991, kdy po „sametové revoluci“ opustila v důsledku politických změn naše území. V žádném případě to nebyla společnost spravedlivá. Státní hospodářství bylo rozkrádáno, vždyť nepatřilo nikomu a zároveň všem. Vzpomínáte si ještě na televizní přenosy ze sjezdů KSČ? Měli jste rádi jednotvárné, monotónní proslovy politiků na těchto sjezdech? Byly smysluplné novoroční projevy prezidenta republiky? Platí zde slova, která napsal Čapek o socialistech a to, že ukrutně žvaní, a tomu, co říkají, rozumí stejně chabě jako mnozí jejich posluchači? Tito páni se prý k tomu ale nechtějí přiznat. Občas to na ně ale přece jen prasklo, jako tomu bylo v mediálně známém projevu Milouše Jakeše v Červeném Hrádku v roce 1989, kdy v jeho projevu došlo k záměně slov bojler a brojler. Projev se uskutečnil v místním JZD. Jistě si tedy domyslíte, které slovo bylo zaměněno.

Vzpomínáte na pravidelné pondělní vysílání v České televizi? Pondělky byly vždy věnovány nějaké slovenské hře nebo filmu. Jak nenásilně jsme se tehdy učili slovenskému jazyku, který v současnosti z našich obrazovek zcela vymizel. Je to špatně?

Bylo to období, kdy v čele všech státních podniků, škol a institucí stáli lidé, kteří byli členy a funkcionáři KSČ. Bezpartijní neměli nárok na vyšší postavení a ve své podstatě byli perzekuováni, neboť měli horší přístup ke vzdělání, nižší platy a byli pod větší kontrolou.

Ano, byla to doba, kdy jsme stáli fronty na banány, na pomeranče, na toaletní papír, na maso. Ale asi jsme si pak takového zboží víc vážili a tak nekončilo v popelnicích. Nebo máte opačné zkušenosti? Problémem bylo cestování do zahraničí. Do zemí západního bloku nemohl cestovat jen tak někdo. Když jsem kdysi jela do neutrální Jugoslávie, musela jsem před odjezdem podepsat, že se nebudu stýkat s cizinci ze západních zemí a po návratu jsem musela svým podpisem stvrdit, že jsem se s nikým takovým nesetkala.

Jedna jistota zde byla, jistota práce, neboť pracovat musel každý. Přestože někdo pracoval i jen jako topič, bralo se to za normální, běžné zaměstnání. Nad manuální prací tu nikdo neohrnoval nos. Jedině ti, kteří odmítali pracovat, a kteří byli označováni za příživníky. To bylo trestné.

Běžně se zde ale používaly úplatky, když chtěl někdo lepší maso v řeznictví, když chtěl podpultové vnitřnosti. Úplatky se dávaly při snaze zajištění lepší péče v nemocnici, při umísťování dětí do středních a na vysoké školy. Úplatky patřily k místnímu koloritu. Vysocí státní činitelé měli své prodejny, kde měli vše, co si jen zamanuli, dostupné za daleko nižší ceny.

Dalším systémem, který zde byl již v období před druhou světovou válkou, je kapitalismus. Je to ekonomický systém, kdy jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví a jsou provozovány v prostředí tržní ekonomiky za účelem zisku. Akumulací zisku vzniká kapitál, který je znovu investován do výroby za účelem navýšení zisku. Stát si většinou ponechává možnost takový ekonomický systém regulovat zákony. Zajímavý je název anarchokapitalismus, kdy se jedná o systém bez přítomnosti jakékoli státní regulace.

Demokracie je forma vlády, ve které se všichni občané rovně podílejí – přímo nebo nepřímo skrze volené zástupce – na navrhování a přijímání zákonů, kterými se řídí jejich společnost. Mezi další znaky patří rovnost před zákonem, politická práva a právní stát. Tyto principy se projevují v nároku všech občanů na rovnost a rovný přístup k zákonodárství. Mezi formy demokracie patří demokracie přímá, kdy lid vykonává státní moc přímo rozhodnutím, vyslovením své vůle – např. referendem. Další forma je zastupitelská – lid vykonává státní moc prostřednictvím volených zástupců a orgánů.

Můžete mi říct, jaký systém vládne nyní v této zemi? Komunistickou diktaturu již máme snad zdárně za sebou. Můžeme ale jednoznačně říci, že je zde demokracie? Tak, jako o člověku nemůžeme jednoznačně říci, že je to melancholik, neboť má ve svém chování i prvky náležející spíše cholerikovi, nemůžeme prohlásit, že náš stát funguje pouze na demokratických principech. Funguje zde i kapitalistický systém, neboť mnoho výrobních prostředků, které v době minulé byly ve vlastnictví státu, byly rozprodány do soukromého vlastnictví. Byly opravdu rozprodány? Kdo mohl po sametové revoluci odkoupit tehdejší továrny? Kdo stál za rozpadem zemědělských družstev? Kdo mohl za likvidaci obchodních družstev? Lid, který si volil ve svobodných volbách, dle demokratických pravidel, své zástupce do okresních a do krajských úřadů, do parlamentu a do senátu? Nebo za to vše ponesou odpovědnost tehdejší vlády, které zneužily moci, kterou jim vložil na bedra lid? Byla privatizace dobře míněnou taktikou, jak převést státní podniky zpět do soukromého vlastnictví? Byla to plánovaná vražda národního hospodářství? Jak je možné, že se tehdy prodávaly v kuponové privatizaci nejen akcie privatizovaných podniků, ale také akcie privatizačních fondů? Ty sehrály v průběhu privatizace klíčovou roli. Kdo odpovídal za to, jaké akcie budou lidem prodávány prostřednictvím privatizace? Kde byly kontrolní orgány? Pro činnost privatizačních fondů nebyly vytvořeny kontrolní mechanismy, což nabízelo možnost tunelování. Pamětníci si jistě vzpomenou na Harvardské investiční fondy Viktora Koženého; Motoinvest, kde jsou zmiňována jména Pavla Tykače, Jana Dienstla, Aleše Třísky. Mezi další pofiderní fondy patřily CS Fondy, Agrobanka a Plzeňská banka. Bylo jich jistě více, ale o těchto se dočtete i na internetu.

Privatizace probíhala ještě dalšími způsoby. Malá privatizace byla prováděna formou aukcí, kdy se tímto způsobem rozprodávaly malé provozovny především sloužící maloobchodu a službám. Velká privatizace probíhala rovněž velice rychle, aby potenciální zájemce neztratil o podnik, tedy předmět privatizace, zájem. Na podniky, určené k privatizaci, mohl zájemce podat privatizační projekt. Jak se dočteme, privatizace byla od počátku centralizována, tzn. byla pod kontrolou státu, řízena privatizačními zákony a vládou.  Mnoho podniků bylo postupem let zlikvidováno. Byla zde likvidována prvovýroba. Dnes jsou zde nové firmy, kde se ale pouze vyrábějí součástky pro letadla, pro auta a podobně. Majitelé těchto firem mají sídlo v zahraničí.

Mohu ve svém textu jen napodobit Karla Čapka, když prohlásím, že celých posledních šestatřicet let od sametové revoluce se mi nechce líbit? Velice intenzivně a nerada slyším náhledy a stanoviska vládních představitelů; nemohu dobře nalézt, co by na nich krom několika lidí bylo k hájení. Stačí se jen podívat na jejich ideály, záliby a sympatie, aby jich měl člověk jak náleží plné zuby.

Dnes nás sice nikdo neunavuje přenosy projevů vládních činitelů na stranických sjezdech, ale když si někdy zapneme přenosy z jednání z parlamentu, můžeme si říkat, zda ještě sníme, nebo již bdíme.

Líbí se vám, že mnoho poslanců je na jednáních nepřítomno? Líbí se vám, že se tito poslanci při jednáních baví nebo spí? Co kdyby se takto choval dělník, zedník, učitel nebo lékař? Měl by ještě svoji práci? Máte pocit, že v současné společnosti je více lidí, kteří myslí především na svůj prospěch, nebo je více těch, kteří myslí více na ostatní než na sebe? Máte pocit, že naše společnost je více materiálně, nebo humanitně smýšlející? Nemyslíte si, že vzorek osob zastupující nás v parlamentu, ve vládě, je vzorkem nás všech? Lidé ve vládě, v parlamentu se přou o to, jaký postoj zaujmout ke stávající migraci zcela stejně, jako to mu je u samotných obyvatel tohoto státu. Na jejich bedrech je ale daleko větší odpovědnost a tak jim držme palce, aby pro budoucí generace rozhodli správně a nedopadli jsme tak jako s kupónovou privatizací a privatizací jako takovou vůbec.

Čapek psal, že nemá schopnost myslet hospodářsky, ale že má úctu k těm, co to dovedou. Prý k tomu mají zvláštní dar od pána boha. Musím se k jeho názoru přiklonit. Obdivujme a mějme úctu ke všem těm, o kterých víme, že své bohatství nezískali rozkrádáním státního majetku, ale pilnou trpělivou prací, svou vynalézavostí, podnikavostí, schopností realizovat své myšlenky, svou inteligencí. Mnohokrát jim zákony tohoto státu a později i Evropské unie házely klacky pod nohy a oni přesto vytrvali. O mnohých takových firmách ani nevíme, že existují, neboť své bohatství, své úspěchy nepotřebují prezentovat v reklamách, v médiích. Ony prostě jsou.

Můžeme se postavit i za další Čapkova slova týkající se organizace současného života? Máte pocit, že je slušná a spravedlivá k většině lidí? Jsou dnes lidé šťastní, že žijí zde v České republice? Mají starosti, žijí v nedostatku a ponížení?

Čapek se nemohl srovnat s komunismem, s jeho stavem tak, jak ho on zažil. Můžeme se ale my srovnat s dnešní dobou? Můžeme pochopit to, co se děje všude kolem nás? Čapek si přál, aby svět byl na všech stranách zaplaven „vulgárním soucitem a slaboduchou humanitou“, abychom mohli odčinit křivdy a zhodnotit lidské životy. Zdůraznila bych zde ale jeho slova „na všech stranách“. Pokud bychom se měli chovat soucitně a lidsky, musí se tak chovat i všichni lidé kolem nás. Přece jen má každý, sebelepší člověk v sobě určitý pud sebezáchovy, který mu velí být ostražitým, aby uchránil sám sebe. Každá pomoc má určitou mez. Tam, kde končí naše hranice, začínají hranice lidí kolem nás. Jak daleko či blízko máme své hranice? Co všechno si necháme líbit, než řekneme: „Už dost!“

Jako stát, který je součástí Evropské unie, jsme nuceni neustále se přizpůsobovat tomuto společenství. Toto společenství nás ovládá ekonomicky, hospodářsky, politicky a chce neustále ovlivňovat i naše smýšlení. Toto společenství chce měnit řády, aniž by měnilo lidi – nebo alespoň sebe. Co dělá špatně? Máte pocit, že toto společenství vidí pouze hospodářské výsledky nebo vidí i obyčejné lidi žijící na území jednotlivých států, které toto společenství tvoří? Jak si mohou vážit druhých lidí, když si neumí vážit sebe samých?

Byli jste se někdy projít v poslední době mezi nově budovanými domky na okraji měst a vesnic? Co vidíte v jejich zahrádkách? Okrasné křoviny, možná někde na vás vykoukne i nějaká ta květina a hit našich zahrad – trampolíny a bazény. Co zde chybí? Nikde nevidíte zeleninové záhony. Proč? Nač bychom si pěstovali zeleninu, když ji dostaneme koupit v obchodech. Proč v minulosti naši zemědělci přestali pěstovat česnek, mák? Proč ubylo ploch se zasázenými bramborami? Proč zanikají aleje s jabloněmi? Vždyť můžeme vše dovést z Polska, ze Španělska, z Číny. Všude jinde se tyto plodiny vyplatí pěstovat, my to raději dovezeme. Co ovlivňuje svým diktátem Evropská unie a co ovlivňujeme my sami? Když se ale někdo vrátí k pěstování česneku, chudákovi zemědělci se toto pěstování opět nevyplatí, protože mu ho někdo ukradne. Jsme opravdu národ zlodějů? Krade se nejen česnek, ale také jahody, meruňky a celá včelstva. Češi již přišli na to, že čínský nebo španělský česnek není takový, jako je ten český. Měli možnost přesvědčit se, že rajčata kupovaná v obchodě nemají takovou chuť jako ta ze zahrádky. Momentálně ale řešíme další nedostatek, a to nedostatek lidí jako takových a nedostatek lidí pracujících rukama.

Jak vnímáte systém řízení tohoto státu a řízení Evropské unie? Je to řízení demokratické, kapitalistické nebo je to diktatura?

Státy Evropské unie dlouhodobě podceňují a znehodnocují lidskou manuální práci. Své občany permanentně vystavují tlaku, kdy tvrdí, že jejich finanční a společenský úspěch je postaven na jejich vzdělání. Kdo netouží po úspěchu? Kdo by nechtěl docílit lepšího postavení? Kdo nemá potřebu uživit sebe a svou rodinu? Když se k západnímu bloku připojily postkomunistické státy, začali řemeslníci z těchto zemí odcházet na západ, neboť to byla šance, jak si vydělat více. Bohužel tyto státy se nechaly ovlivnit státy Evropské unie a se zánikem podniků zde zaniklo i učňovské školství. Vlastníci podniků, novodobí kapitalisté, si nedokáží představit, že by dělnickým profesím měli za jejich práci zaplatit více peněz a začínají pociťovat nedostatek manuálně pracujících. V minulosti stěhovali své firmy do zemí v Asii, kde je lidská práce ještě levnější. Co řeší každý kapitalista, každý investor? Jak co nejvíce ušetřit pro sebe při co nejmenších nákladech. Dnes se tyto levné pracovní síly stěhují z Afriky a Asie do Evropy. Budou zde ale chtít pracovat, nebo zde budou chtít jen pobírat sociální dávky? Kdy přijdou politici a podnikatelé na to, že Evropan je pracovitější, pečlivější, poslušnější, ovlivnitelnější, morálnější než člověk, který do Evropy přišel pouze za sociálními výdobytky? Proč tomu tak je? Hlavně Evropan zde má své kořeny, svou historii a je si vědom kulturních a hospodářských tradic tohoto kontinentu. Také platí, že snáze se v cizím prostředí aklimatizuje jednotlivec než skupina lidí. Myslíte, že tomu tak není?

Kdysi jsem chodila za svou paní učitelkou a ta vzpomínala na své začátky, kdy se ocitla ve vsi, kde na jejím okraji bydlela jedna rómská rodina. Byli to pracovití lidé, kteří se dokázali přizpůsobit chodu vesnice a vesničané se jim snažili pomáhat. Fungovala zde vzájemná spolupráce. Bohužel, tato rómská rodina napsala příbuzným na Slovensko, jak dobře se mají, a oni za nimi přijeli. Znamenalo to konec vzájemné spolupráce a pomoci.

Migranti se vždy v cizině slučovali, Češi v Americe zakládali krajanské spolky. Je zcela přirozené, že cizinec hledá v cizině někoho blízkého. Když tam nemá přímo někoho ze své rodiny, hledá alespoň někoho stejné národnosti, kdo ho zasvětí do života v zemi, kde se ocitl. Otázkou je, zda chce pravidla této země respektovat.

Nezbývá nám nic jiného než věřit ve vlastní schopnosti. Pokud začneme věřit sami sobě, možná, že nám budou věřit i ostatní, tedy ti majetní zaměstnavatelé, mocní politikové, kteří přestali věřit svým vlastním krajanům.

Čapek věřil v zespolečenštění výrobních prostředků a omezení soukromého vlastnictví. Můžeme v to věřit ještě my, když vidíme, čím si prošly minulé generace? Věřil v organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu, v právo každého na život, blahobyt a svobodu ducha, věřil v mír, v rovnost národů, věřil v humanitu, v demokracii a v člověka.

Uběhlo téměř osmdesát let od smrti Karla Čapka a to, v co věřil, je stále stejnou utopií. Musíme opět konstatovat, že nic nebylo uděláno pro to, aby byl nastolen mír na této planetě. Podle Čapkových slov musíme konstatovat, že i „sametová revoluce“ v Čechách nebyl cíl, ale program, jak docílit změny režimu v této zemi. Teroristické útoky v Evropě nejsou cíli, ale programy, instrumenty, jak navodit strach a rozklížit pevnost Evropské unie. Byl účel splněn? Velká Británie z Evropské unie právě vystoupila.

Války ve Vietnamu, v Iráku, v Afghánistánu, ale také 2. světová válka, puč v Československu v roce 1948 nebo okupace v roce 1968, nebyly cíle, ale instrumenty, které byly hrubé a vypovídají o inteligenci těch, kdo je připravil. Jaký byl jejich cíl? Nárůst bohatství, narůst majetku. Koho? Obyčejných lidí?

Čapek píše také o dvou frontách života, o humanitě a o tom, že máme sledovat konfrontaci tvrdosti, bezohlednosti, násilnické, mocenské morálky se smírným, tolerantním a lidsky ušlechtilým přemáháním rasové nenávisti, zlidštění justice, sociální pomoci. Jsou to dvě fronty jdoucí proti sobě. Je mezi opravdu etický předěl? Je tento předěl opravdu jemnější a hlubší zároveň než bitevní čára politická? Opravdu se na této linii odehrává poziční boj?

Napadlo vás někdy, kde končí lidskost a kde začíná agrese? Podívejme se v souvislosti s migrační vlnou na jednu fotografii mrtvého dítěte, které vyplavilo moře. Bylo jednání reportérů lidské, nebo agresivní, když nafotili toto dítě, aby jeho fotografie obletěla celý svět? Byly články spojené s touto fotografií humánní, nebo agresivní, když byla dávána vina za smrt tohoto dítěte Evropanům, jelikož nechtějí přijímat migranty na své území? Toto dítě nemělo šanci rozhodnout si o svém životě samo. Vzhledem k tomu, jak malé bylo, bylo závislé na rozhodnutí svých rodičů a speciálně v tomto případě na rozhodnutí dominantního otce, neboť, jak jsme se později dověděli, jeho matka neuměla plavat. Nemůžeme nést odpovědnost za rozhodování druhých lidí. Každý je odpovědný sám za sebe, za své činy a za životy svých dětí do jejich dospělosti. Každý den, každou hodinu a každou minutu bychom ale měli žít tak, abychom se nemuseli jednou stydět za to, jak jsme se v určitých chvílích svého života zachovali.

(podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)

Foto: Ivana Šmucrová