Čapek:

„Pokud se týče relativismu Einsteinova, pravím upřímně, že mu nerozumím, tak jako nerozumím některým náboženským tajemstvím, logice dějin, nekonečnému prostoru a jiným věcem. Pokoušel jsem se to studovat; došel jsem až k místu, kde se praví, že kdybych se pohyboval rychlostí světla, zploštil bych se z jakýchsi ciferních důvodů jako oplatka; tu jsem opustil další důkazy, velmi usmířen s tím, že se nepohybuji rychlostí světla. Protože se pohybuji pomalu a rozvážně, stávám se spíše kulatým; a nechtěl bych být plochý. Někteří lidé, kteří se řítí vpřed ohromnou rychlostí a předhánějí, jak se říká, svou dobu, jsou skutečně úžasně ploší. Shledávám tedy, že nemám nic společného s tímto principem relativity.

Naštěstí relativismus, z něhož býváme nařčeni, nemá pranic matematického; míní se jím prostě… co vlastně? Míní se jím – dejme tomu – relativistický názor, že nové věci jsou někdy dobré, ale staré věci že jsou někdy také dobré. Jenže tento názor (má-li jej někdo) není žádný relativismus, nýbrž docela obyčejná, vulgární a těžko vyvratitelná zkušenost. Je sice pravda, že nové rádio je lepší než starý flašinet; ale flašinet míval tu přednost, že živil staré chudáky. Demokracie je lepší než tyranie; ale tyranie bývala obyčejně poctivější. K tomu, abychom viděli, že každá hůl má dva konce, není třeba relativismu, nýbrž daleko jednoduššího intelektuálního výkonu, totiž kouknout se na to. Abychom dospěli k poznání, že ve většině lidských zápasů hadr onuci káže, k tomu není třeba být zatížen nějakým relativistickým systémem; stačí znát tak trochu lidi a jejich mravy.

Ale ovšem bojujeme-li o něco nebo proti něčemu, nemůžeme to dělat s úzkostnou pozorností; nebo tvoříme-li, nemůžeme se soustředit jen na své dílo a tak trochu se nestarat o vše ostatní. Relativismus není ani metoda boje, ani metoda tvoření, což obé je přímočaré i někdy bezohledné; ale je to metoda poznávání. Avšak má-li se bojovat nebo má-li se tvořit, je třeba, aby tomu předcházelo co nejširší poznání.“

Velice zajímavý pohled na relativismus našeho života a společnosti, ve které žijeme. Viděli jste někdy na dobových fotografiích Karla Čapka jako tlustého, zavalitého pána? V žádném případě. Byl kulatým, protože čerpal informace ze všech stran. Měl obrovský rozhled. Pohyb jeho těla byl možná pomalý, ale abychom i my dokázali vnímat sebe samotné a své okolí, měli bychom zpomalit. Jinak nám život uteče, ani nevíme jak, a pak si říkáme: to to ale uteklo a my si toho života ani pořádně neužili. Celý život jsme viděli jen cestu z práce a do práce. Neviděli jsme své děti dospívat. Pořádně jsme si té doby neužili. Naše děti nás neznají a my zjišťujeme, že neznáme je.

To, co jsme zaseli, budeme sklízet. Pokud jsme své děti neviděli a neslyšeli v období jejich dětství a dospívání, může se stát, že až my je budeme potřebovat, v období našeho stáří, neuvidí a neuslyší ony nás.

Jak píše Čapek, ti, kteří se řítí vpřed ohromnou rychlostí, jsou ploší. Míní tím, že mají omezený úhel rozhledu. Vidí jen dopředu, ženou se za svým cílem a nevidí lidi a svět kolem sebe. Nedokáží a nestačí v té rychlosti domyslet důsledky svého jednání. Žádný rodič nemá v rukou patent, zaručený návod na výchovu svých dětí. I ten nejzanícenější a nejlaskavější rodič, který projevuje upřímný zájem o své dítě, se nevyvaruje chyb. Jak na tom potom jsou ti, kteří o ně neprojevují zájem?

Když se podíváme do mezinárodní politiky, vidíme, že i mnohé státy vystupují jako rodiče, kteří si myslí, že mají patent na rozum a tím vlastní právo rozhodovat o jiných, menších, slabších národech. Ty, které v jejich očích rostou příliš rychle a mohly by jim přerůst přes hlavu, se snaží ovládnout všemi možnými způsoby – mocensky, vojensky, hospodářsky. Kolik chyb takto napáchali, když nedokázali domyslet důsledky svého jednání? Podívejme se na zásah USA ve Vietnamu nebo Libyi. USA sice již projevily lítost a uznaly svůj omyl, kolik lidí ale za tyto omyly zaplatilo životem? Jak ukazuje právě případ Libye, má tento zásah dopad nejen na dotčenou zemi, ale na život ve světě vůbec.

To, co dělají státy, děláme zcela stejně my lidé. Také soudíme a odsuzujeme druhé jen na základě letmého pohledu, svých nevelkých zkušeností. Tento pohled ale není a nemůže být úplný, a jelikož je to jen čistě náš pohled, je navíc zcela relativní. Nic v životě není úplně černé ani úplně bílé. Abychom si o někom mohli udělat dokonalý obrázek, museli bychom ho poznat osobně a do hloubky. Měli bychom poznat jeho život a rodinu, z níž vzešel. Měli bychom poznat lidi kolem něho, kteří by nám dotyčného ukázali i v jiném světle, než jsme ho předtím viděli my sami. Měli bychom se snažit o objektivní pohled na svět a na lidi v něm žijící.

Unáhlenými rozhodnutími, kdy jsme danou situaci náležitě neprozkoumali, můžeme napáchat více škody než užitku. Pak zjišťujeme, že naše rozhodnutí byla omezená našimi vlastními zkušenostmi, poznatky, požadavky, cíli, naším egem. Zničili jsme něco, co nebylo špatné. To, co jsme udělali, se již bohužel nedá vzít zpět.

Všichni lidé na celém světě chtějí žít v klidu a míru. Chtějí přežít. Všechna zvířata žijící na naší planetě chtějí přežít. Žijí zvířata v klidu a míru? Pokud se nestanou součástí potravního řetězce, přežívají až do stáří a vychovají mláďata. Ta se pak stanou pokračovateli života onoho živočišného druhu na planetě. Ne všechna zvířata mají tuto možnost. Některé druhy vymírají i zásluhou lidí. Nemusí to být vždy pytláci. Lidé odevždy zasahovali do života přírody. Jejich zásahy jsou ale stále razantnější a razantnější, neboť lidstvo upřednostňuje své vlastní potřeby před potřebami zvířat či rostlin.

Bude život lidí na této planetě trvat nepřetržitě i po další staletí? Když si uvědomíte svých posledních třicet let života, považujete je za dlouhé, nebo krátké životní období? Jak si jistě uvědomíte, čas je pojem relativní. Někdo odpoví, že to je pro něho velmi dlouhá doba, a jiný, když se ohlédne, řekne, že ten čas utekl strašně rychle. K jakým obrovským hospodářským, politickým i kulturním změnám ale došlo za tu dobu u nás i ve světě? Myslíte, že se naše společnost poučila? Je svět a lidé v něm žijící bezpečnější, ohleduplnější, vstřícnější, poctivější, skromnější, angažovanější, laskavější? Jací jste vy konkrétně? Jste poctiví, laskaví, ohleduplní k sobě i ke svému okolí? Pokud ne, jak chceme měnit svět, když nedokážeme změnit ani sami sebe? Nesmíme zapomenout, že vše kolem nás je relativní, pomíjivé. Co přenecháme našim potomkům?

(podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)

Foto: Ivana Šmucrová