Čapek:

„Pesimismus, podobně jako optimismus, má dvojí význam podle toho, užíváme-li toho slova o sobě nebo o svém bližním. Tvrdím-li o svém bližním, že je pesimista, vyslovuji tím přesvědčení, že je schlíplý, zbabělý, neurastenik a pavouk, že trpí zácpou nebo žlučovými kameny, že vůbec přepíná a zkrátka naprosto nemá pravdu. Prohlásím-li však sebe sama za pesimistu, pravím tím implicitně, že jsem zkušenější než jiní, že panečku nesednu jen tak na vějičku, že do toho vidím a zkrátka že mám pravdu; uvidíte, že dojde na má slova.

Pesimistické je, věřím-li, že to se světem stojí špatně, jelikož lidé jsou podstatně a metafyzicky špatní. Utěšenější a méně pesimistický je názor, že to se světem stojí špatně, jelikož lidé jsou vrtáci; výsledek je sice téměř stejný, ale příčina, jak zřejmo, je méně tragická.

Jinak řečeno, pravý pesimismus nezáleží v náhledu, že se věci mají nebo dopadnou špatně, nýbrž v náhledu, že vůbec a zásadně nemohou dopadnout jinak nežli špatně. Dopadnou-li náhodou dobře, nu, není ještě konec všeho a nechval dne před večerem; dopadnou-li však opravdu zle, splňují tím svou vyšší nutnost k chmurnému uspokojení pesimistovu; neboť je to metafyzicky v pořádku, že to dopadlo zle. Špatný stav věcí plní pesimistu zvláštním pesimistickým zadostiučiněním a přímo nadšením. Pesimismus je jisté požitkářství; je to prostředek, jak se radovat ze špatného stavu věcí. Každý úraz, neštěstí, šlamastika, chyba nebo útrapa je něčím zcela místným v soustavné mizérii světa; je to jen rozkošný detail a osvěžující příklad univerzální smůly. Pesimista se celkem velmi dobře baví špatným průběhem světa; čím hůř, tím líp, neboť to je mu nevyčerpatelným zdrojem potěšení, satisfakce a kratochvíle. Pesimismus není víra, že svět je bídný, nýbrž víra, že je to v pořádku, že je bídný.“

(1924)

Nemáte poslední dobou pocit, že pesimismus je trendem dnešní doby? Vidíte všechno černě? Není to jednodušší? Proč se namáhat a snažit se v každém vidět i jeho pozitivní stránku? Proč hledat pozitiva v dnešním uspěchaném světě? I z médií se na nás hrnou samé negativní zprávy. Není pohodlnější přijímat negativní informace, vidět všechno kolem sebe pesimistickým pohledem? Není náhodou to, co se na nás ze všech stran hrne, obrazem našeho myšlení a jednání? Jak se pak chováme my? Nepřenáší se ten negativismus i do našeho způsobu jednání a myšlení?

Při čtení úvahy Karla Čapka jsem si vzpomněla na všechny ty vědmy, které v historii předpovídaly naši současnost a budoucnost, a že se podle všeho tyto předpovědi plní. Víte, co mě ale zaujalo? Tyto vědmy, jako byla v Bulharsku jasnovidka Varga, předpovídají samé negativní události. Je to jednodušší? Jsou jejich předpovědi varováním pro lidstvo? Ačkoli byl lid varován, je nepoučitelný. Měli jste v minulosti z něčeho nebo někoho strach? Co jste s tím strachem dělali? Pracovali jste na tom, abyste se bát nemuseli? Podléhali jste tomuto strachu? Není člověk, lid, který má strach, snáze ovladatelný? Může být člověk ochromen strachem, takže přestane myslet rozumně? Také máte pocit, že se svět v posledních letech zbláznil? Svět? Lidé žijící na této planetě. Budeme muset přijít o všechno, abychom se naučili radovat z maličkostí? Zapomněli jsme, jakou emocí je radost a jak pozitivní dopad má na naše tělo a mysl?

Napadlo vás v poslední době kdo je za tím, že tolik lidí hodlá emigrovat do Evropy? Když se podíváte na naši zeměkouli, je Evropa podstatně menší než Asie, Amerika, Afrika. Přesto snem mnoha milionů lidí je žít lepší život v Evropě. Proč? Mají tito lidé jinou mentalitu, než je ta naše? Můžeme odpovědět „ano“, ale „ne“ je také správnou odpovědí. Tito lidé se od nás Evropanů odlišují nejen barvou pleti, rysy obličeje, ale také kulturními tradicemi. Po tisíciletí jejich předkové žili za zcela jiných podmínek než lidé v Evropě. Svou potravu získávali nebo mohli získávat podstatně snáze, neboť žili, dle našeho vidění, v daleko teplejších podnebních pásmech. Když se podíváme na naši zeměkouli a zavzpomínáme na zeměpis, možná si ještě vybavíme, že se naše planeta dá rozdělit do jednotlivých teplotních pásem – rovníkového neboli ekvatoriálního pásma, pásma subekvatoriálního neboli tzv. rovníkových monzunů, a dále pokračují pásma tropické, subtropické, mírné, subarktické a polární. Uvědomujeme si, že za lepším životem se nestěhují lidé, kteří žijí v těch nejstudenějších pásmech, ale ti, kteří žijí v pásmech podstatně teplejších, než je mírné pásmo, ve kterém se nacházíme i my?

Byli všichni, kteří v minulosti odešli z naší země, pesimisty? Věřili sobě a nevěřili své vlasti? Byli donuceni odejít tehdejším režimem? Byl důvod odchodu pokaždé stejný? A jak jsou na tom současní migranti? Jaký mají důvod?

Dnes odchází mnoho lidí pracovat do zahraničí s vidinou většího výdělku. Co nám tím ukazují? Vážíme si dostatečně toho, co máme? Dokážeme se radovat z maličkostí a třeba i jen z toho, že jsme? Chybí nám pokora? Co to vlastně je?

Pro správný výklad jsem sáhla do wikipedie. Pokora je jedna ze sedmi ctností. Je to pocit, kdy si člověk uvědomuje vlastní nedokonalost či závislost na někom, uvědomuje si, že každá společnost má určité morální požadavky, a on se je snaží respektovat. Důvěrou, kterou do něho vkládají ostatní prostřednictvím svých požadavků, si člověk více věří, ale zároveň by neměl mít potřebu velebit sám sebe. Opakem pokory je nebo může být neustálé srovnávání se s druhými: ten je víc, ten je míň. Pravá pokora je pravdivost, uznání skutečnosti: respektování jedinečného povolání svého i každého člověka. Nemáme se srovnávat, posuzovat, hodnotit. Pokora se projevuje skromným chováním a nesobeckostí. Dále čtu, že pokora vyrůstá z vědomí vlastní jedinečnosti a zároveň pocitu vlastní slabosti a nedokonalosti vzhledem k požadavkům vyšších bytostí.

Když jsem si přečetla tento výklad, uvědomila jsem si, že ne všichni jsme schopni uvědomit si sami sebe. Své požadavky, materiální i emoční, vůči druhým, ty zná velice dobře snad každý, ale své vlastní emoce – to je už horší. Uvědomujeme si vždy, co právě cítíme a jak se chováme? Každý člověk má jiné vnímání sama sebe a jiné vnímání pravidel a morálky. Máte pocit, že stále více lidí se chová amorálně? Automobilem se jezdí nejen pod vlivem alkoholu, ale také pod vlivem drog. Je takový člověk v kontaktu sám se sebou? Ví vždy, co dělá? Musíme si uvědomit, že kdykoli opustíme svůj byt a jdeme do zaměstnání, do školy… do společnosti, reprezentujeme sami sebe a svou rodinu. Komu děláme ostudu? Pokud opustíme hranici své země, reprezentujeme v zahraničí i ji. To, jak se chováme, je tedy i její vizitkou.

Také máte pocit, že se svět zbláznil? Když se podíváme na mistrovství Evropy ve fotbalu, jste možná rádi, že jste doma a netýká se to vás. Sotva mistrovství začalo, rvou se fanoušci nejen na stadionu, ale i v ulicích města. Hned druhý den se poperou zase v jiném městě, kde se hraje další zápas. Jak k tomu přijdou obyvatelé země, kteří se stali hostiteli tohoto mistrovství? Byli byste rádi, kdyby Vám hosté demolovali byt na oslavě, na kterou jste je pozvali? K roztržce, která mezi těmito hosty vznikla, jste ale nijak nezavdali příčinu. Mají tito fanoušci potřebu spolu soupeřit? Mají potřebu si něco dokazovat? A co? Jsou ještě normální? Jsou ukázkou faktu, že ve všech společnostech, v jednotlivých zemích, stoupá mezi lidmi agrese? Přijeli tito fanoušci, aby sledovali fotbalová utkání, nebo aby si něco dokázali? Mají potřebu vybít se ze svých nezpracovaných, potlačovaných emocí? Trpí snad pocity méněcennosti?

Jak mohou být lidé optimističtí a pohodoví, když pesimističtí a napjatí jsou i vládní představitelé? Co si mají lidé počít, když z médií neustále slyší negativní zprávy? Pokora se prý projevuje skromným jednáním a nesobeckostí, nemáme se prý srovnávat, posuzovat, hodnotit. Jenže z médií jsme neustále roky poslouchali, že jsme nevzdělaní. Na západě je daleko více vysokoškolsky vzdělaných lidí. Stejně tak je tomu v Americe. K čemu to vedlo? Přestali jsme si vážit obyčejné lidské práce. Fungující společnost musí být ale vyvážená. Musí v ní být zastoupeni lidé pracující rukama i ti, kteří pracují hlavou. Nevyvážená společnost rovná se nespokojená společnost, a nespokojenost může přerůst ve společenství agresivně naladěných lidí. Příčinou je jejich nedostatečné uplatnění. Jak ukazovala zpravodajství před koronavirovou krizí, celá Evropa je plná nespokojených lidí. Proto si Evropa slibovala, že výše uvedená nevyváženost bude upravena příchodem emigrantů. Jenže… jak jsem již napsala, tito lidé přicházejí z jiných přírodních pásem. Jejich život vychází ze zcela jiných kulturních hodnot.

Uvědomme si, že žijeme v jedné zemi – a přesto má každá rodina jiné zvyky, jiné rituály a naprosto odlišné vazby ke svým příbuzným. Když jste požádáni, zda byste sousedce pohlídali jedno její dítě, nezpůsobí vám to téměř žádné potíže. Jednak ho trochu znáte, vždyť bydlíte v sousedství a pak, je to jen jedno dítě. Stejně za něho nesete odpovědnost a tak se od něho téměř nehnete, neboť – co kdyby se mu něco stalo. Když se vám ale ozvou příbuzní ze Slovenska, které jste již několik let neviděli, zda by mohli na prázdniny k vám poslat své čtyři děti, vyděsí vás to. Jak staré děti jsou, kolik toho snědí? Jak dlouho zde budou? Musíme si nakoupit zásoby, abychom nebyli překvapeni a nehonili vše na poslední chvíli. Až děti přijedou, budeme se jim muset věnovat. Jen aby se jim něco nestalo. Neseme velkou odpovědnost. Dokážeme je po celou dobu zaměstnat tak, aby nezlobily a nedělaly blbosti? Nebudou se nudit? Budeme rádi, až se zase vrátí domů. Pak si oddechneme.

A co pokora a náboženství? Jak se dočítám, v každém je s pokorou spojena jiná metodika. V křesťanství je to pokání spojené s modlitbou, v buddhismu osvícení v meditaci, v hinduismu vysvobození od karmy vykoupením z reinkarnace, v judaismu dodržování příkazů tóry a modlitby na svátky, především na Nový rok a Den smíření. V islámu je pokora před bohem vyjadřována dodržováním příkazů koránu a sunny (šaríja) a vnějšími gesty při modlitbě a vstupu do mešity. Jak vidíme, v každém náboženském směru jsou jiné pokyny, jak projevovat pokoru. Jsou s nimi spojeny tisícileté tradice. Přestože v Evropě žije mnoho lidí bez vyznání a jsou považováni za ateisty, dá se konstatovat, že nezapřou své křesťanské předky. Všichni původní obyvatelé Evropy byli vychováváni v duchu křesťanských tradic. Ti, kteří se v minulosti přistěhovali do Evropy a začlenili se mezi původní obyvatele, přinesli sem i nová náboženství. Tato náboženství mohou fungovat vedle sebe, ale jen na základě projeveného vzájemného porozumění, tolerance a pokory. Je toto očekávání reálné? Jsme pesimističtí, neboť vidíme, že svět je bídný, nebo je v pořádku, že je bídný? Chceme něco nebo někoho změnit? Změňme sebe. Pokud změníme sami sebe a své vidění světa na pozitivní, může to mít nedozírné důsledky.

(podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)

Foto: Ivana Šmucrová