Čapek:

„Praví se, že když jsme si nevládli ve státě, vládli jsme si aspoň v obcích, a to že nás chválabohu udrželo při životě. Zdá se však, že nyní, když si vládneme ve státě, si poněkud méně vládneme v obcích a krajích. Komunální politika většinou rezignovaně odumírá na malé poměry. Lokální ctižádost přestává existovat, tak jako už neexistuje a neroste ivančický chřest.

Žít v Olomouci nebo v Kutné Hoře platí za jakési vyhnanství. Ztratili jsme lokální cit, aniž bychom získali cit státní. Malé poměry nevznikají tím, že máme malá města, nýbrž tím, že jsme v nich neradi. Hledá-li člověk romantické dobrodružství, je mu v takovém případě jeho zahrádka ovšem příliš malá; ale chce-li uhrabat cestičky nebo vyplet bejlí, shledá, že je zatraceně veliká, větší, než vůbec tušil. Jak zřejmo, v odhadu velikosti a poměrů záleží na hledisku, které volíme.“

(1925)

 Karel Čapek přemýšlí o našich pocitech, zjišťuje, že když nežijeme v Praze, myslíme si, že toho nemůžeme dokázat tolik a nemáme dost příležitostí, abychom byli úspěšní. My to máme ale v hlavách i obráceně. Vnímáme, že město opovrhuje vesnicí.

Jisté je, že se změnou politiky země dochází k přesouvání obyvatel blíže Praze, neboť tam je nejvíce pracovních příležitostí, tam jsou nejvyšší platy. S přírůstkem obyvatel roste v Praze i výstavba. Další vesnice, které fungovaly dříve samostatně, byly připojeny k městu Praze, aby se na jejich půdě mohla rozběhnout výstavba nových sídlišť s bytovými domy, v lepším případě satelitů s rodinnými domky. V místních školách mají problém s nárůstem počtu dětí. Proč se to děje?

Praha není jediným městem, které se takto rozvíjí, ale její rozvoj je nejmarkantnější. Vždy se odlišovala, odlišuje se a bude se odlišovat od zbývajících částí republiky. Ty rozdíly nejsou dány jen uvedeným stavebním boomem a pracovními příležitostmi, ale také možnostmi vzdělávání a kulturního vyžití. Je to dáno také tím, že je zde soustředěna státní moc a veškeré její orgány s tisíci zaměstnanci? Je to tím, že jsou zde zastupitelstva různých zemí světa? Je to tím, že je zde největší počet sídel zahraničních firem podnikajících v naší zemi? Kolik virtuálních sídel firem je na území Prahy ve srovnání s jinými městy republiky?  Je snad toto příčinou odlišného uvažování jejích obyvatel, jak se ukazovalo a ukazuje vždy ve volbách?

Praha byla, je a vždy bude centrem turistického ruchu v naší zemi. Byly doby, kdy autobusy s turisty například přes Plzeň pouze projížděly, míříce na Prahu. Pokud se zde zastavily, tak to bylo jenom kvůli pivu. Jak tomu je u vás? Máme Praze závidět? Máte pocit, že se občané Prahy povyšují nad obyvatele ostatních částí republiky? Nemáte pocit, že nás média a jednotliví řečníci, kteří mají potřebu vyvolávat nesváry a zviditelňovat se neustále v tomto duchu zpracovávají? Máte pocit, že obyvatelé větších měst opovrhují vesničany? Každý rok se v okresech a krajích vyhlašují nejlepší vesnice. Hodnotí se aktivity vesnice, její upravenost, přátelskost. Nemáte pocit, že vesnice jsou v poslední době mnohem upravenější než města? Nemáte pocit, že ve městech narůstá kriminalita a nepořádek v  ulicích? Máte dojem, že to je zejména ve městech, kde jsou průmyslové zóny? Nezdá se vám, že tam, kde člověk ztratil kontakt s přírodou, je také větší nepořádek? Je to jediná příčina?

Dříve naše vesnice a malá městečka daleko více žily. Na vesnicích fungovala jednotná zemědělská družstva, která zaměstnávala obyvatele vesnic v rostlinné i živočišné výrobě. V těch, v porovnání s Prahou malých městech, fungovala průmyslová výroba, potravinářství a lehký průmysl. Mnohé z těchto aktivit po roce 1989 zanikly. A dnes se dovídáme z médií, že bude zrušena tradiční mlékárenská výroba v Sedlčanech. Postupně pohřbíváme odkaz našich předků. My?

I ty nejmenší vesničky měly svůj malý obchůdek, a pokud tomu tak nebylo, zajížděla do nich pojízdná prodejna a také třeba pojízdná knihovna.

Co nezničil člověk, dodělala příroda. Katastrofou pro vesnice byla nemoc šílených krav a prasečí chřipka. Tyto nemoci způsobily likvidace několika chovů. Nemůžeme pominout ani ptačí chřipku, která měla zase vliv na provoz drůbežáren. V důsledku všech těchto problémů přišli lidé o práci na vesnicích a začali kvůli ní dojíždět do měst.

Důvodem, proč jsou dnes naše komunikace přeplněny auty, mimo jiné je, že byly zrušeny některé spoje a lidé nemají možnost dojíždět do zaměstnání. Umějí se ti, kteří navrhují jízdní řády, projektují nové trasy silnic a železničních tratí, opravdu vžít do kůže cestujícího, když sami jezdí všude automobilem? Umějí se vžít do pocitů těch, kdo vedle těchto komunikací bydlí? Čtvrtého ledna roku 2018 vyšel v Plzeňském deníku článek, který upozorňuje na to, že každý den do této metropole vjede devadesát tři tisíce automobilů. Nákladních automobilů a kamionů je přibližně sedm tisíc. Dal se tento trend očekávat? Podívám-li se na text Karla Čapka, musím se ptát, zda byl problém dopravy vždy řešen jen z pohledu lokálního, nebo byl řešen komplexně v rámci kraje, potažmo státu? Plzni chybí odstavná parkoviště a obchodní domy nyní vjezdy na vlastní parkoviště začínají omezovat závorami.

Není to v historii poprvé, kdy lidé museli za prací odejít do města. Mladí lidé odcházejí za prací nejen do našich měst, ale také do zahraničí. Jsou, jako každý mladý člověk, svobodomyslní. Ti starší, s rodinami, jsou nuceni za prací dojíždět. Při větších vzdálenostech se dokonce od svých rodin stěhují. Ustojí rodina toto odloučení? Slyšíme, že jsme pohodlní a nejsme ochotní se za prací stěhovat. Je snad odloučení od rodiny malicherností, jíž nemá cenu se zaobírat?  Můžeme říci, že základem fungování světa, společnosti, je rodina? Může se stěhovat celá rodina? Kde bude bydlet? Kam budou chodit děti do školy? Kde bude pracovat druhý rodič? Jak budou fungovat staří rodiče? Má se opravdu rodina roztrhat? Opravdu chce přebrat starost o staré lidi stát? Máme mít cit státní a ztratit cit lokální? Máme opravdu být vykořeněni? Už dnes je jasné, že čím vzdálenější vesnice od města, tím je vylidněnější. Zůstávají v ní převážně starší lidé.

Všichni se chceme mít lépe. Každý je ale v určitou dobu na jiné startovací čáře a má jiné možnosti k dosažení svého cíle. Někdo již nemá možnosti žádné. Mladým a energickým je i naše matička Praha malá. Za prací proto odcházejí do ciziny, jak jsem se již v této úvaze zmínila, neboť tam budou mít lepší příležitosti co se získávání zkušeností a finančního ohodnocení týká.

Pro někoho je malá vesnice, pro jiného jakékoli město v Čechách. Někomu je malé Česko, jiný nemůže zůstat v Evropě. Zkrátka – každý máme jiná měřítka a jiné požadavky. Všechna měřítka, která ovlivňují náš život, ale nejsou v cizině, nenajdeme je ani u jiných osob v našem okolí. Jsou v našich hlavách.

Uprchlíci směřující do Evropy se také chtějí mít lépe. Odcházejí ze své vlasti, neboť mají možnost odejít. Jdou do Evropy za prací. Všichni, kdo odcházejí ze svých domovů, aby se měli jinde lépe, si svůj budoucí život idealizují a jen hrstce z nich se nakonec skutečně vede dobře. Jsou to ti, kteří vědí, co chtějí, a jdou si za svým cílem. Ti, kdo v cizině končí v továrně u pásu, trpí pocitem malosti, který je ani v cizině neopustil, neboť ho mají v sobě.

(podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)

Foto: Renáta Siebenbürgerová