SpolečnostVite že?

Naslouchání

Umíme ještě naslouchat druhým? Vzpomínáte si ještě na své dětství? Kdo rád slyšel, že někdo po něm něco chce? Kdo z vás filmoval, že nic neslyší?

Už v raném dětství má člověk základní potřebu soustředit se sám na sebe, na své myšlenky, na své potřeby. Bohužel to vše mu je postupně vzato. Musí začít naslouchat povelům, rozkazům, které k němu přicházejí z okolí.

Jak člověk rozum bral, uvědomoval si, že nemusí poslouchat jen své rodiče, prarodiče, učitele, ale že jsou v této společnosti určité normy, zákony, které by se měly dodržovat – přestože jsou občas postavené na hlavu nebo naprosto nelogické.

Dítě se vzbouří a nechce naslouchat svým rodičům, když chce mít klid a vrátit se k sobě samému. I dítě potřebuje klid na přemýšlení, aby správně uchopilo danou situaci. Když bude mít prostor samo pro sebe, pro zvážení svých pocitů, a neocitne se pod nátlakem, bude svolné s rodiči komunikovat a naslouchat jim. Naučí se naslouchat, neboť rodiče jsou ochotni naslouchat jemu.

V opačném případě cítí, že ho rodič ovládá silou a ono se z nedostatku prostoru na přemýšlení stává zranitelnějším. Rodiče toho využívají a dítětem manipulují. Dítě to podvědomě pochopí a začne vzdorovat, odmítá naslouchat. Celou situaci může také řešit tím způsobem, že se stáhne do sebe a svého vnitřního světa, plného bolesti.

Uvědomujete si, že podobné chování nás provází celým dětstvím a dospíváním a neseme si ho všichni do dospělosti?

Během školní docházky jsme zcela vydáni do moci učitelů. Budeme pro ně dostatečně přijatelní, anebo upadneme v nemilost? Rodiče trnou obavami, zda se jejich potomek dostane do rukou učiteli nebo učitelce, který bude mít pro jejich dítě pochopení. Učitel je v očích dětí ten mocný a ony jsou ty slabé a bezmocné.

Samozřejmě, že výjimky potvrzují pravidlo. Pokud má rodič představu, že má moc ovládat učitele a nedopustit, aby jeho dítě ve škole strádalo, získává tuto představu o moci i jeho dítě. Bude takový rodič ochoten naslouchat učitelům? Bude jim naslouchat jejich dítě?

 Jsme my lidé ochotni přirozeně naslouchat a komunikovat? Jsou rodiče ochotni naslouchat učitelům a objektivně brát v úvahu hodnocení svých dětí? Jsou učitelé schopni objektivně hodnotit všechny děti?

Většina z nás si ale z dětství nese informaci vzdoru. Podvědomě, aniž si to uvědomujeme, neumíme naslouchat a když se ocitáme psychicky pod tlakem, neslyšíme to, co nechceme slyšet, už vůbec. Plno informací nám tak uniká. Někdo si všechny své bolístky uzavírá do sebe, jiný vybuchuje. Čím víc nechceme být manipulováni, tím víc se s manipulací setkáváme a přitahujeme ji do normálního běžného života.

Jiní zase na základě zkušeností z dětství již předem manipulují, aby nebyli sami předmětem manipulace. Je jedno jakou roli hrají – někdo útočí, jiný se snaží vetřít do přízně někoho jiného. Všichni mají ale jedno společné. Zapůsobit, ovládat – jen proto, abych sám nebyl ovládán.

Rodič na školní schůzce se ocitá pod tlakem. Má strach, co o svém dítěti uslyší a bojí se zesměšnění. Je to důvod, proč někdo na školní schůzky raději nechodí? Někdo své dítě chrání tak, že na učitele zaútočí, a jiný se stáhne do ulity. Vlastně se vrací do doby svého dětství a plně se zde ukazují vzorce chování, které v něm získal.

Žijeme v době bouřlivého vývoje, kdy prim hrají materiální úroveň, materiální možnosti každého člověka, rodiny, společnosti, státu, světadílu.  Chceme mít všechno jen proto, abychom neklesli na společenském žebříčku. Za tím účelem jsme schopni půjčovat si peníze, přestože víme, že budeme nuceni vrátit nehorázně vyšší částku.  Nejsme ochotni naslouchat svým myšlenkám, své intuici, pocitu strachu, že můžeme přijít o práci a nebudeme mít z čeho půjčku splácet. Vždyť nikdo z nás není robotem, aby obstál bezchybně v tom každodenním tlaku požadavků a informací, které k němu přicházejí.

Každý by měl být trochu strojař, trochu elektrikář, stavař, lékař, právník… Měl by mít ucelené znalosti, neboť když se dostane do tíživé situace, je zranitelný a zjišťuje, že odpovědnost v dnešní společnosti nese především každý sám za sebe. Nevědomost se neomlouvá.

Nenasloucháme praktickým radám, a když se dostaneme do potíží, zjišťujeme, že nám nikdo nenaslouchá.

Jak je možné, že tolik lidí podléhá vlivům reklam? Kolik seniorů má doma nové pokrývky pro alergiky, nová masážní křesla, kuchyňské spotřebiče nebo filtry na vodu? Všechno toto vybavení nakupovali proto, že nedbali varování a vydali se na výlety, kde jim byla tato vybavení domácnosti šikovnou manipulací organizátorů výletu vnucena. Za tyto zbytečnosti zaplatili neúměrné částky. Je to snad tím, že jsou slabí jako děti a stejně jako děti nejsou schopni odhadnout své možnosti a schopnosti? Umějí naslouchat? Nemají snad někteří i poškozený sluch? Kdo na to bere ohledy? Kdo využívá skutečnosti, že nejsme schopni naslouchat sami sobě a druhým?

Je potřeba učit se naslouchat, ale k tomu by ses měl, milý člověče, zklidnit a hledat cestu zpět sám k sobě. Nikdo to za tebe neudělá.

 

Ukázka z knihy Život v metaforách