Říká se, že naděje umírá jako poslední. Je to pravda? Vždy máme naději, že mužstvo daný zápas vyhraje, vždy máme naději, že člověk jedinec danou situaci zvládne a získá práci, dodělá školu, že se vdá či ožení a bude mít rodinu a také, že zvládne nemoc a přežije. Žijeme v naději, že nebudeme odcházet z tohoto světa v bolestech a dlouho.

O tom posledním tématu raději nehovoříme, neboť je velmi citlivé. Naděje – jak jinak se dá vyjádřit naděje? Jakým jiným slovem se dá vyjádřit? Víra? Dvě slova, která se zdají být totožná, a přesto nejsou. Mají odlišnou energii.

Slovo naděje můžeme používat v okamžiku, kdy se necítíme dobře v souvislosti se situací, která se odvíjí kolem nás nebo v nás, ale také v souvislosti s tímto pocitem máme očekávání – pocit, naději, že tuto nepěknou situaci za nás někdo vyřeší. Lékař vyřeší naše fyzické problémy, psycholog nebo psychiatr ty emocionální, podnikatel, pro kterého pracujeme, pro nás bude mít vždy práci. Partner či partnerka nám zůstanou vždy věrní. Na posledních příkladech vidíme, že takový pocit, názor je velice naivní. Je naděje naivní? A nyní přichází ke slovu víra.

Můžeme věřit lékaři, ale především máme věřit sobě, že danou situaci zvládneme, pokud fyzicky nebo psychicky strádáme. Víra souvisí s odhodláním se se vším doslova poprat. Současná doba je příliš nestabilní, než abychom mohli věřit, že budeme mít vždy práci, ale pokud budeme pracovat na svém rozvoji, můžeme věřit sami sobě, že si práci vždy najdeme.

Pokud by každý z nás věřil sám sobě a věřil i svému partnerovi, byla by manželství stabilnější, neboť by se v takovém vztahu rozvíjely spolupráce, tolerance, empatie. Místo toho se některé vztahy stávají bojištěm, neboť se v nich soupeří. O co a proč? Kdo vyhraje? Takové prostředí se stává nepřátelské, až škodlivé pro vývoj dětí. Jaký vzor jim dávají rodiče?

Proč nastal ve společnosti tento problém? Proč je v ní tolik rozvodů? On nenastal teď. Byl vytvářen nenápadně, postupně. Byl to záměr? Dá se to tvrdit? Když se dva perou, třetí se směje. Kolikrát jsme již toto rčení slyšeli? Kdo vychovává v současné době děti, když na ně rodiče nemají čas? Rodiče jsou tak zaměstnaní vyděláváním peněz na chod domácnosti, na všechny kroužky a potřeby jejich dětí. Proč? Děti se nemohou odlišovat od dětí v kolektivu, ve kterém se pohybují, aby nebyly vystaveny šikaně.

Prarodiče se nemohou věnovat dětem, neboť se neustále prodlužuje věk odchodu do důchodu. Děti tedy s nimi nepřijdou ve svém raném věku téměř do styku. Kdo tedy rozvíjí dětskou psychiku, emocionalitu, slovní zásobu? Školka, škola, média, sociální sítě a zejména technologie, které jsou děti schopné využívat od nejrannějšího věku a které jim jsou rodiče ochotni zakoupit. Proč? Je to dobrá výchova? Jsou současné děti spolupracující, empatické, respektující? Jsou citlivé? Vůči komu, čemu, na co? Jsou sobecké? Pokud by byly citlivé a empatické, respektující, nemohl by vzniknout článek zveřejněný před časem na portálu Seznam. Zabýval se otázkou, zda pustit staré lidi v dopravním prostředku sednout či nikoli. Závěr byl takový, že starý člověk si má požádat o to, aby se mohl posadit, protože mladí lidé nesnesou odmítnutí své nabídky. Nutno podotknout, že tomuto závěru přitakalo mnoho komentářů osob reagujících na článek. Jak to má ale ten starší člověk vědět? On je zvyklý ze svého života na jiná pravidla. Kdysi bylo naprostou samozřejmostí pustit staršího člověka v dopravním prostředku sednout. On pak má svobodnou vůli rozhodnout se, zda tuto nabídku využije či nikoli. Proč by si sedal, když jede jen jednu zastávku? To ale nemá napsáno na čele.

Mladí se odcizili starým lidem a starým lidem se odcizili mladí lidé – často včetně nejbližší rodiny. Některá vnoučata se ke svým prarodičům znají pouze tehdy, když od nich očekávají peníze. Proč tak činí? Mají naději či víru, že si prarodiče budou jejich pozornost kupovat? Současná společnost je ryze materiální. Je ovládaná touhou mít ještě víc – mít, vlastnit něco lepšího než má soused. V současné společnosti je místo spolupráce rozvíjena soutěživost. Soutěž má vždy své vítěze, ale také poražené. Vezměme si takový tenisový turnaj. Kolik hráčů musí tenista porazit, aby celý turnaj vyhrál? Vítěz je pouze jeden, ale kolik je těch poražených?

Stejně to je i v životě. V současné době prochází společnost velmi složitým obdobím v souvislosti s probíhajícími válkami. Mají války své vítěze? Jsou jimi jen ti, kteří na nich vydělali, např. posíláním zbraní? Války nevedou k tomu, aby se obyčejným lidem lépe žilo. Války slouží k přerozdělení moci. Ve válkách jsou bezmocní ovládáni mocnými. Jsou bezmocní skutečně tak bezmocnými, nebo jsou udržováni v pocitu bezmoci? Jak? Čím? Strachem? Pocitem nevědomosti? Izolovaností? Omezováním práv a svobod? A přesto každý obyčejný člověk neztrácí víru nebo naději, že se ve zdraví dožije stáří. Touží po štěstí. V čem spočívá životní štěstí starého člověka? Bude šťastný, pokud bude obklopen nahromaděným majetkem? Bude šťastný, když bude obklopen a opečováván svou rodinou? Nespočívá v té druhé variantě to pravé člověčí štěstí?

To ale bohužel vidí každý až na sklonku svého života. Aby se tak ale stalo, nestačí jen naděje, ale musí se přidat vůle spojená s vírou.

Foto:  Eva Youssef (Švýcarsko)