Právě mám rozečtenu knihu Bod obratu. Jejím autorem je Gregg Braden. Uběhl necelý týden od katastrofy na jižní Moravě, kdy zde ve čtyřech obcích a předměstí města Hodonína destruktivně řádilo tornádo. Zničilo při tom stovky obydlí.

Má cenu neustále přemítat o tom, zda toto tornádo bylo přírodním jevem nebo vzniklo následkem geoinženýrské činnosti v oblasti? Je to stejné, jako když debatujeme o příčinách vzniku vyhlášené a stále probíhající koronavirové pandemie. Něco mají tyto dvě události společné a v něčem jsou rozdílné.

Napadlo mne to právě při čtení výše jmenované knihy. Její autor v ní hovoří o odolnosti a my s jistotou můžeme říci, že obě dvě krize prověřily a prověřují naši odolnost, scelují nás jako jednotlivce. Máme jedinečnou příležitost poznat sami sebe. Kdy jindy?

Poznáme sami sebe, když je nebe bez mráčku? Poznáme sami sebe, když jsme v krizi? Tornádo se stalo úžasným momentem v tu správnou dobu. Co si asi po těchto slovech říkáte? Chtěla bych být muškou, která vás slyší. Tak čtěte úryvek z výše jmenované knihy:

„Spousta lidí již poznala, že kromě minimalizace utrpení, které může jít ruku v ruce s neočekávanými změnami, představují stavební kameny, z nichž osobní odolnost vychází, také skvělý způsob života, způsob, který je ve světle současného světa tolik potřebný.“

Vyvolaná koronavirová krize měla tendenci každého jednotlivce izolovat a tedy oslabit naše síly, omezit naše vnímání přítomnosti, oslepit nás. Téměř se to povedlo. Kdo z nás může tvrdit, že má přehled o současné politické, hospodářské a ekonomické činnosti ve společnosti? Mohli jsme tento přehled někdy mít? A nedostali jsme se momentálně do stavu, kdy už nám to bylo všechno jedno?

Absolutní nedůvěra v současnou politickou garnituru dává prostor pro vznik nových stran. Proč? Protože chceme věřit v zázrak. Chceme věřit, že přijde změna.

Proto tolik lidí po 2. světové válce věřilo komunistům. Jejich myšlení ovlivnila předválečná hospodářská krize a jejím výsledkem byla válka. Záhy ale společnost poznala, že se mýlila, když pochopila, pod jaké jho se dostala. Nebylo vůbec jednoduché se z něho vyvázat. To ukázal rok 1968, kdy se někteří členové této strany pokusili o její reformu. Celá společnost byla následně paralyzována vojsky okolních, tehdy socialistických zemí.

V roce 1989 došlo ke společenskému převratu a dodnes můžeme přemítat, proč k němu došlo bez krveprolití. Do jaké míry byla tato událost dopředu naplánována? Jednu myšlenku můžeme vyjádřit – politické špičky žádné země nemůžeme podceňovat a vůbec netušíme, jaké smlouvy jsou mezi nimi uzavírány. To snad ukáže budoucnost, pokud nastávající generace budou mít o naše současné dějiny zájem. Všichni dobře víme, že v dnešním globálním světě nad námi nemají moc politici, ale globalisté – nadnárodní společnosti.

Vyvolanou koronavirovou krizí nás tyto společnosti dostaly prostřednictvím politiků do bodu zlomu. Na jedné straně jsme izolováni a zaplavováni zprávami, o nichž vůbec nevíme, zda jsou pravdivé. Tyto nadnárodní společnosti získaly moc i nad lékaři, neboť kdo financuje jejich vzdělávací programy, jejich kongresy?

Proto v této krizi dochází k demonstracím, na nichž lidé vyjadřují nedůvěru svým politikům, mediím, lékařům. Tito vysoce postavení lidé mohou mít sebelepší úmysly, v uplynulých letech ztratili svůj kredit. Vysloveně v našem státu je to výsledek třicetiletého vývoje, kdy byl jeho majetek bezohledně rozprodán zahraničním investorům – nadnárodním společnostem, aniž by byla ustanovena pravidla, jak má být užíván. Dovolili jsme, že veškeré zisky nadnárodní společnosti odvedly do svých bank v zahraničí.

A nyní se konečně dostávám k onomu ničivému tornádu. Pamatujete se na dobu, kdy se od nás oddělilo Slovensko? Měla jsem napsat – bylo odděleno, neboť referendum, v němž by se k tomuto rozdělení mohl vyjádřit každý z nás, neproběhlo. Nyní ale mohu říci, že Slovensko je státem, který má právo na svou samostatnost a má právo poznat, že není jednoduché obstát v tomto světě. Tehdy se začaly ozývat také hlasy o oddělení Moravy. Naštěstí se tak nestalo a nyní se Morava přesvědčuje o tom, jaká je síla ve společnosti a vzájemné spolupráci, neboť jsme svědky situace, kdy se Češi snaží pomoci Moravanům ze všech sil. Veškerá politika jde momentálně stranou. Mimo je i koronavirová krize. Mám pocit, že trochu mimo jsou i politici, když včera prohlásili, že nemusíme nosit ve venkovním prostředí roušky. Viděli jste snad na svých obrazovkách, že by někdo na Moravě při všech těch pracích nosil roušku? Spolupráce – v tom je budoucnost lidí, lidské společnosti.

Spolupráce, tolerance, respekt, komunikace. Musíme se učit znovu naslouchat a vidět jeden druhého, ale skrze sebe. Co to znamená? Chtěli jsme a chceme měnit druhé k obrazu svému, aniž bychom měnili sami sebe. Nyní začněme u sebe. Zapomněli jsme, co to je empatie vůči našemu okolí? Tornádo v nás tuto empatii znovu probudilo. Neztraťme ji. Nenechme ji usnout.

Foto: Ivana Šmucrová