Společnost

Bílá nemoc

Uběhl téměř rok, kdy jsem do této knihy nenapsala ani čárku, když mi přišla na mysl další informace z mého podvědomí. Vzpomněla jsem si na Karla Čapka a jeho „Bílou nemoc“. Proč? Karel Čapek ve svém díle ukazoval strach celé Evropy z nastupujícího fašismu. Dnes se opět celá Evropa bojí, a to stěhování národů. Všichni se ptáme, zda máme důvod se bát.

Karel Čapek hledal cestu jak zastavit válku. Plně si uvědomoval, že to, co každého z nás může zastavit a změnit, je strach o sebe. Vždyť si představte náš obraz milující maminky, která se stará o své děti a manžela. Dává tedy přednost celé rodině před svou osobou. Kdy se začne starat o sebe? Kdy si její rodina přizná, že si nedokáže představit život bez ní? Kdy si její děti uvědomí, že ta její péče není naprosto samozřejmá? Je naše vlast naší matkou? Kdy se k ní jako ke své matce začneme chovat s úctou? Opravdu bychom chtěli žít v jiných rodinách?

Ano, člověk musí mít strach, že onemocní, anebo musí vysloveně onemocnět, aby se začal zaobírat sám sebou a způsob svého žití přehodnotil a změnil. Karel Čapek dal své knize název Bílá nemoc. Projeví se prý tak, že se člověku tvoří na těle bílé skvrny. Tam, kde se skvrny objeví, tělo ztrácí cit. Postupně se rozpadá – a každý rozklad je i v přírodě spojen s obrovským zápachem. Nemocní jsou v knize nazýváni malomocnými. V podstatě nemají moc ovlivnit svůj život, zabránit tomu, aby zemřeli.

Zamyslete se nad slovy nemoc, malomocní. Co obě dvě slova spojuje? Jaký základ mají?

MOC

Všichni máme moc ovlivnit své životy. Všichni jsme si rovni. Jsme lidé. Přesto jsme každý jiný. Jsme ovlivněni prostředím, ve kterém jsme vyrůstali, tedy rodinou. Ta je součástí společnosti. Společnost je součástí státního zřízení. Státy jsou součástí světadílů – a to vše ovlivňuje způsob našeho myšlení.

Jak se mají státy mezi sebou domluvit ohledně spolupráce? Jak má fungovat náš stát? Vždyť se nedokážeme domluvit ani v rámci fungování rodiny. Na každé úrovni jednáme tak, že někdo velí a druhý se tomu druhému, mocnějšímu, podvoluje. Kolik rodin funguje takovým způsobem, že její členové jsou schopni jeden druhého tolerovat? Kolik lidí je schopno akceptovat své životní protějšky, spolupracovníky, šéfy, podřízené?

Čapek své dílo napsal stejným způsobem jako R. U. R. Dal mu podobu scénáře divadelní hry. Tak se v rámci prvního jednání setkáváme s dvorním radou Sigeliem, na jehož klinice se lékaři pokoušejí léčit bílou nemoc. Dalším aktérem je novinář, který chce informovat veřejnost a chce informace z těch nejpovolanějších úst. Má potřebu uklidnit nejen lidi, ale také sebe a svůj strach. Pan dvorní rada tvrdí, že se na výzkumu horečně pracuje na všech klinikách světa. Věda je prý ale zatím bezmocná. V případě příznaků nemoci se mají lidé obrátit na své lékaře, kteří jim předepíší mazání. Těm chudším hypermangan a těm zámožnějším peruánský balzám. Ani jedno jim ale nepomůže vyléčit se. Masti budou prý působit jen proti zápachu, až se rány otevřou.

I v naší době se obracíme především na lékaře jako na všemohoucí bytosti, které nám pomohou, až nám bude zle. Není to naše pohodlnost a lhostejnost k sobě jako k živé bytosti, která je schopna samostatně myslet a jednat? Přistupujeme ke svému životu odpovědně, když kouříme jednu cigaretu za druhou nebo propadneme démonu alkoholu? Někdo může namítnout, co už by měl na tom světě za radosti, kdyby nemohl jíst, jak jeho hrdlo ráčí. Spoléháme na druhé, místo abychom spoléhali na sebe. Chováme se jako nerozumné děti, které spoléhají na své rodiče. Rodiče mají svým dětem pomáhat z problémů, a když zestárnou, doufají v opak. Rodiče spoléhají na pomoc od svých dětí. Dočkají se té pomoci pokaždé? Pokud ne, proč? Nesklízíme každý to, co jsme zaseli? Není neštěstím, když naučíme dítě, že se může vždycky spolehnout na druhé? Můžete se vy vždycky spolehnout na druhé? Mohou se druzí vždycky spolehnout na vás?

Co je v knize napsáno a co to vypovídá i o naší současnosti? Že movitému člověku není veškerý jeho majetek k ničemu, když na jeho nemoc není lék a jde mu o život.

Pokud se stane, že přes veškerou péči o své tělo onemocníme, máme možnost i v současnosti pocítit rozdílnost v péči o nemocné. Závisí na morálních hodnotách lékařů a ošetřujícího personálu. Jsou situace, kdy i oni jsou bezmocní. Jsou také výkony, na které nedostanou nemocnice od pojišťoven peníze. Mají nebo smějí vůbec mít instituce cit? Jsou nemoci, které si sami přivoláme svým způsobem života, svou lhostejností nebo vysloveně odporem k vlastnímu tělu, které nám pro tento život patří. Za jakou hodnotu byste prodali své tělo? Co všechno jste schopni dělat, abyste se měli „lépe“? Myslíte si, že vaše okolí je povinno se o vás postarat? Myslíte si, že je povinen se o vás postarat stát? Můžeme tedy přistupovat ke všem nemocným, ke všem lidem stejně? Určitě ne. Co nám ale chybí v každodenním styku a to již od dětství, je komunikace, a to na všech úrovních.

Jsou lidé, kteří za své postižení nemohou. Nemocní se narodili. Proč se narodili? Měli se narodit? Co se máme od nich naučit? Jsou tito lidé bezmocní? Nemáme se od nich učit trpělivosti? Oni, aby přežili, se musí doslova obrnit trpělivostí. Neumějí se více radovat ze života a z každé maličkosti – na rozdíl od všech nás ostatních, kteří žijeme běžným životem? Jsou tito lidé bezprostřednější?

Platí jedno pravidlo. Pomáhat může ten, kdo sám má dostatek. Má z čeho dávat. Komu ale pomoci dříve, a jak, aby se vše dostalo tomu opravdu správnému adresátovi? Kolik dopisů před Vánocemi dostanou podnikatelé a živnostníci od různých nadací s žádostí o příspěvek na péči, kterou pojišťovny neuhradí nebo na niž stát nepřispívá? Kolik nadací již v Česku pracuje?

Dvorní rada novináře informuje, že jasně se ví pouze jedno, a to že se choroba šíří neobyčejně rychle, ale že se neví jak. Lékaři o ní nehovoří jako o malomocenství. Malomocenství neboli lepra je kožní nemoc, kdežto naše choroba, jak rada říká, je čistě interní. Kam prý se za touto nemocí hrabe taková lepra. Propuká ale u lidí od čtyřiceti pěti nebo padesáti let nahoru. Dispozice se dostavují s prvními projevy stárnutí. Novinář si oddechl, neboť jemu je pouhých třicet let. Zajímá ho ale, jak se lze před touto nemocí uchránit.

Dvorní rada reaguje na tuto otázku takto: „Co – cože? Uchránit? Nijak! Vůbec nijak! Člověče, vždyť na to zajdeme všichni! Každý, komu je přes čtyřicet let, je předem odsouzen – vám je to jedno, vy, vy s vašimi hloupými třiceti lety! Ale my, my lidé na vrcholu života – Pojďte sem! Nevidíte na mně nic? Nemám někde na obličeji bílou skvrnu? Co? Ještě ne? Tak vidíte, každý den, desetkrát denně se dívám do zrcadla – Koukejme, vaše čtenáře by zajímalo, jak by se mohli uchránit před rozkladem zaživa! To věřím, pane; mne by to také zajímalo. Bože, jak je lidská věda marná!“

Jsou v životě situace, které hodnotíme pouze z pohledu zvenku, aniž bychom šli k jádru věci, k jádru problému. Stejně tak pohlížíme na některé lidi ve svém okolí. Nakupujeme věci podle obalu, maximálně ještě přihlédneme k vůni. Ne každý je ochoten nahlédnout pod obal dané věci. Je to tak pohodlnější? My už musíme každý den řešit tolik problémů, proč bychom si tu svou hlavu měli ještě více zatěžovat? Spoléháme se tedy na ostatní. Doufáme, že vědí, co dělají. Vědí to opravdu všichni ti zemědělci, výrobci potravin, chemici, stavaři, učitelé na školách, úředníci, politici = my = lidé?

Všichni tvrdíme, že na světě je jediná spravedlnost. Čas nám všem ubíhá stejně. Se stárnutím se ale každý vypořádává jinak. Dokud jsme mladí, jsme plní energie, odvahy a mnohdy se pouštíme do riskantních záležitostí. Jsme tím odvážnější, čím lepší a pevnější máme zázemí. V případě nezdaru se tedy máme kam vrátit, máme o koho se opřít.

Abraham H. Maslow napsal ve své knize O psychologii bytí, že potřeba bezpečí je pro každého člověka důležitější než potřeba růstu. Je to poznat na základě jeho rozhodování. I dítě se musí rozhodovat samo. Cizí rozhodování ho oslabuje, snižuje jeho sebedůvěru a omezuje jeho schopnost vnímat vlastní vnitřní potěšení z nové zkušenosti, vnímat své vlastní impulzy, úsudky a pocity.

Co nám chce Maslow říci? Dokážete se vcítit do malého dítěte? Uvažuje, rozhoduje se více citem, pudem nebo rozumem? Kdo jím manipuluje? Kdo mu ukládá omezení? Už nejste malé děti. Čím se tedy řídíte? Citem, nebo rozumem? Ovlivňuje současná informovanost a vzdělanost společnosti naše myšlení? Máte v této společnosti pocit bezpečí? Proč se tedy nerodí tolik dětí jako dříve?

Rodina nám poskytuje nejen oporu materiální, ale také je schopna akceptovat naše záměry, dokáže nám dát najevo pochopení. Jsou ale lidé, kteří odcházejí ze svých domovů, aniž toto zázemí mají. Vědí, že když odejdou, nebudou se již moci vrátit. Proč to dělají? Je to z toho důvodu, že mají pocit, že nemají co ztratit? Co je žene jinam?  Co znamená pro člověka lidská důstojnost? Neztrácí ji i sám před sebou, když prchá před odpovědností, před řešením problémů? Co nevyřeší sám, mladý, energický, silný, dravý, budou muset řešit ti, kteří zůstávají – staří, slabí, unavení, bezbranní. Jsou lidé, kteří zůstávají, schopni vždy řešit všechny problémy sami, bez pomoci?

Když se vrátíme zpět k problému stárnutí, vidíme, že někdo se s tímto procesem smiřuje snadno, někdo se mu brání, jak jen může – i s ohledem na své finanční možnosti. Plastická chirurgie zaznamenala s rozvíjejícím se kultem mládí a krásy obrovský rozmach. Stáří dnes znamená strach z bezmoci, neboť dnešní děti mnohdy přetrhaly vazby se svými rodiči. Nemají na ně čas a žijí vlastní život. Stáří hrozí ztrátou zaměstnání, neboť stárnoucí člověk již nemá tolik energie, aby mohl konkurovat bouřlivému mládí. Jeho zkušenosti nejsou ničím, neboť v průběhu let, kdy chodil do zaměstnání, šel vývoj tak rychle dopředu, že mu plno věcí uteklo. Nestačil se vzdělávat, neboť měl omezené finanční možnosti a volný čas musel věnovat svému zázemí – tedy rodině, bytu nebo domu, domácím mazlíčkům? Na jeho místo již čekají mladí dravci, kteří byli s nejnovějšími metodami, možnostmi, výzkumy seznámeni v době svého studia a nyní si tyto informace mají ověřit v praxi. Stárnoucí člověk má tedy strach z doby, kdy se stane nepotřebným. Má strach, aby měl práci až do doby, kdy bude moci odejít do starobního důchodu. Má strach, aby se důchodu dožil ve zdraví. Bude vůbec moci odejít do důchodu?

Toužíte po nezávislosti – soběstačnosti? Staří touží po té fyzické, psychické i finanční. Mládí, které si neuvědomuje vážnost okamžiku, mnohdy hazarduje se životem svým i ostatních kolem sebe. Nepřemýšlí mnohdy o věcech, které dělá, a nedokáže domyslet následky svých činů. Pro mládí je ze všeho nejdůležitější finanční nezávislost. Proč? V jejich očích znamená finanční nezávislost obrovskou MOC. Mít, tedy vlastnit, znamená možnost ovládat, manipulovat. Znamená možnost rozhodovat o jiných. Stáří již není tak energické, tak odvážné. Staří lidé ustupují mládí, ustupují do pozadí zájmu. Přesto, anebo právě proto, že je jich stále více a více, stávají se problémem společnosti. Kdo se o ně postará, když jejich děti nemohou? Jejich děti se musí postarat o své děti a musí spořit na svůj důchod, aby měly jednou z čeho žít. Jak se mohou postarat o rodiče? To by mnohdy znamenalo odejít ze zaměstnání. Mohly by také odejít jednou provždy. Je stárnutí problémem dnešní společnosti?

Ještě se chci vrátit k onomu novináři z knihy Karla Čapka. Chtěl informovat společnost a chtěl informace z úst nejzasvěcenějších, ale zároveň chtěl společnost uklidnit. Tento rozpor je vidět i v dnešních médiích, protože víme, že ne vždy nám jsou ochotna sdělovat pravdu. Od dob, kdy Karel Čapek napsal svou knihu, narostla informačním médiím MOC. V jeho době se zprávy šířily pouze prostřednictvím novin. Dnes máme televizi a internet. Zprávy se šíří daleko rychleji. Čtenář nebo posluchač zpráv, kterými jsme dnes obklopeni, je daleko více vystaven strachu – strachu z doby, v níž žijeme, i strachu z budoucnosti. Strach je ale emoce, která nám bere pocit bezpečí ve vlastní rodině, vlasti, světadílu i na Zemi. Je úkol dnešních médií udržovat lidi ve strachu? Na Zemi propukají nové a nové války. Proč? Je to boj o MOC? V tomto boji jsou používána i mocná média, která mají ochromovat všechny ostatní potenciální nepřátele. Vidíme, čeho jsou někteří obyvatelé naší planety schopni, jen aby měli její co největší část ve své moci. I média, jako mnoho jiných vynálezů 19. a 20. století, jsou využitelným a zároveň zneužitelným nástrojem moci.

Ukázka z knihy Život v metaforách