Čapek:

„ Ano, je tomu tak: jsme malá země, ale nejsme okouzleni tím, že jsme malá země. Jsou u nás malé poměry, ale všemožně se zdráháme vidět v tom poetickou přednost, hodnou zvláštní chvály a lásky.

Naše prostředky jsou skromné a maličké, ale nám se nezdá být pohádkovým úkolem zařídit z nich maličký a čistý betlém; spíše si myslíme, že se musíme rozmáchnout a zařídit nejprve pětimetrové nebo stomilionové Centrální nebo Reprezentační Úřady, Ústavy, Instituce a Veřejné Budovy. Všemu, co jsme začali nebo projektovali od památného dne, kdy jsme se stali nezávislým betlémem, snažíme se vtisknout ráz pětimetrové nebo stomilionové ohromnosti; čeho jsme tím dosáhli, není velikost, nýbrž jakýsi zmatek; shledáváme najednou, že betlém je příliš malý.“

(1924)

Karel Čapek přirovnává naši malou zemi k betlému. Neobdivujeme ho, dle jeho slov, přestože bychom měli. Platí to i v současnosti. Vždyť každý rok před Vánocemi jsou vystavovány malé betlémy z různých materiálů a lidé chodí na výstavy, aby obdivovali jejich krásu.

Také v současnosti převládá u většiny Čechů pocit, že jsme malou zemí, malým státem. Prý jsme příliš malí, než abychom mohli fungovat samostatně. Čapek hodnotí dobu po vzniku první republiky a je zajímavé, že i tehdejší mocní si prvoplánově stavěli pomníky.

Dobu, kterou popisuje Karel Čapek, můžeme přirovnat době po „sametové revoluci“. Jako kdyby se všechno donekonečna opakovalo. Tehdy, po druhé světové válce, v důsledku poválečného uspořádání Evropy, byla naše malá republika nasměrována hospodářsky a politicky na Sovětský svaz. Dá se říci, že zde byla nastolena vláda jedné strany, která byla ovlivňována diktátem z Ruska? Jaké paláce si stavěla tato strana? Budovala i ničila? Ničila vše, co připomínalo minulost?  Šlechtické zámky zabavené po emigraci jejich vlastníků do ciziny sloužily jako kasárna, sklady zemědělské techniky, sklady hnojiv, archivy apod. Budovala nové paláce symbolizující její moc. Okresní i krajské výbory KSČ dostaly nová sídla, která v mnoha městech nyní zejí prázdnotou jako pomníky své doby. V době totalitní byly budovány kulturní domy, kina, divadla a sídliště, sloužící k ubytování velkého množství lidí na co nejmenší ploše zemědělské půdy, a také kravíny a prasečáky pro ustájení co největšího množství hospodářského dobytka na jednom místě.

Po svržení vlády jedné strany, po svržení KSČ, se vlády chopilo Občanské fórum – hnutí vytvořené právě pro účely „sametové revoluce“. Začala nová doba budování našeho státu. Budování? Zachované objekty, které byly v době totality vyvlastněny státem, byly vráceny do rukou původních vlastníků, pokud se o ně přihlásili. Stávající kulturní domy, divadla začaly chátrat. Některé kulturní domy byly zbourány. Pokud bylo někde postaveno divadlo nové, starý objekt zeje prázdnotou. Prázdné a tedy nevyužívané jsou objekty, které si totalitní vládnoucí strana postavila jako sídlo své moci v jednotlivých krajích, okresech. Nová doba, nový hit – tunelování. Tunel se stal hlavním symbolem nově budovaného státu. Každá stavba má problémy, když dodavatel podhodnotil rozpočet, aby zakázku dostal. Také nový trend dnešní doby – podhodnocená lidská práce.

Ještě chvíli zůstaneme u tunelování. Toto slovo získalo v devadesátých letech minulého století nový význam – a to zásluhou našeho státu. Stalo se symbolem rozsáhlého finančního podvodu. Tehdy totiž ve velkém vznikaly nové banky, investiční fondy, pojišťovny. Lidé si do nich uložili peníze, aniž by byly tyto vklady nějak pojištěny proti ztrátě. Zánikem těchto bank, fondů … o své úspory přišli. Přesto platí i v dnešní době to, co napsal Karel Čapek – první domy, které se rekonstruovaly nebo se stavěly nově, měly sloužit bankám a úřadům. Pak přišly na řadu veřejné budovy. Novodobí podnikatelé si stavěli nové domy a začala se ve velkém zastavovat zemědělská půda. Ti, kdo byli u zdroje informací, měli dostatek majetku či obojí, ukázali všem ve svém okolí, že nejdříve myslí na sebe a teprve potom na druhé.

Čapek píše, že betlém uznává celý křesťanský svět, přestože se prezentuje starým chlévem a tím, že je malý. Svět se dívá a může na něm oči nechat. My jsme malým státem, ale s obrovskou touhou prezentovat se ve velkém stylu. Čím více toužíme být velcí, tím se stáváme menšími a menšími. Po „sametové revoluci“ se název našeho státu změnil na Československou federativní republiku. V roce 1990 se změnil znovu – žili jsme v České a Slovenské federativní republice. Byl tento název předzvěstí pozdějšího rozdělení republiky?

Nikdo by neměl příliš zvedat hlavu k oblakům, neboť pak nevidí na cestu. Pýcha předchází pád – velice pravdivé přísloví našich předků.

(podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)