Uběhl pouze den od ukončení voleb do parlamentu České republiky a já se snažím srovnat si v hlavě jejich výsledek. Ostatně jako asi každý volič a občan našeho státu. Do parlamentu by mělo v podobě jejich zástupců usednout devět stran. Tak roztříštěná je dnešní politika? Ptám se: „Proč?“

Dochází mi, že výsledek voleb je skutečně obrázkem života v naší republice a nás samotných v ní. Stejně, jak je roztříštěná politická struktura vedoucí náš stát, tak jsou rozpolcené myšlenky v našich hlavách. Slyšíme vzdychat a osočovat politiky, kteří v těchto volbách neuspěli. Výsledek voleb nás ovšem má vést k zamyšlení. Některé strany, které neuspěly, jsou možná za zenitem, a pro některé ještě nepřišel správný čas.

Měsíce před volbami a dny po volbách jsou prožívány s napětím. Lidé se rozhodují, zda vůbec mají jít k volbám. Možná, že mají pocit, že té politice vůbec nerozumějí nebo jsou jí tak znechuceni, že se vzdají práva věnovat hlas některé z kandidujících stran.

Někteří voliči nemají rádi změnu a tak volí strany, které již v předchozím volebním období ve vládě i v parlamentu seděly. Otázkou je, zda v tom období opravdu naplnily všechny požadavky svých voličů a zda byly vždy čestné a spravedlivé. Vždyť v hodinách dějepisu na základních školách jsme se učili, že za dob feudalismu a kapitalismu si vládnoucí třída vytvářela zákony a pravidla, jež vyhovovaly především jim. Je toto důvodem, proč všem stranám, které měly vliv na směřování našeho státu, ubyly preference? Ty strany, které se ocitly v parlamentu nově, dostávají hlasy od voličů, kteří chtějí změnu a nebyli spokojeni s vystupováním a jednáním politiků v předešlém volebním období. Dávají tedy své hlasy stranám, které byly v parlamentu zastoupeny málo nebo vůbec. Nových stran a uskupení je ale velké množství, a tak jim procentuální zastoupení nestačí, aby mohly převzít vedoucí úlohu ve vznikající vládě.

Co sehrává nemalou úlohu při našem výběru strany, jejíž hlasovací lístek vhodíme do schránky? Předvolební masáž voličů ve všech médiích. Voleni jsou ti, kteří jsou nejvíce vidět. Ti, kdo jsou zváni do televizních pořadů. O nichž se píše na stránkách novin, časopisů, sociálních sítích. Všechny strany kandidující do voleb jsou na téže startovní čáře. Mají ale opravdu všechny stejné startovací podmínky při vstupu do předvolebního boje? V žádném případě. Jinak jsou na tom strany, aktivně zapojené ve vládě a v parlamentu, a úplně jinak jsou na tom strany, které jsou zcela mimo toto spektrum vlivu a moci. Kdo v našich médiích rozhoduje o tom, kdo v rámci debaty usedne k jednacímu stolu? Negativní reklama je také reklama, jak se ukázalo.  Co v nás vyvolávají vystoupení těchto lídrů? Je to vztek, nebo pocit bezmoci? Určitě to není empatie, porozumění, laskavost, vstřícnost, tolerance. S pocitem vzteku a bezmoci, vždyť co znamená náš jediný hlas v tom množství lidí v naší republice, jdeme k volbám. Teď se zamyslete. Co s vámi dělá vztek? Jste schopni plně vnímat své okolí, nebo jste tím vztekem zaslepeni? Už jste někdy zažili pocit bezmoci? Určitě ano. Zatímco ve vzteku máte plno energie, kterou ventilujete buď vůči sobě, nebo svému okolí, při pocitu bezmoci nemáte energii žádnou. Nemáte mnohdy dostatek energie na řešení svých osobních problémů, a ještě abyste se zajímali o problémy někoho dalšího. To nepadá v úvahu. Co chci tímto rozborem říct? Společnost v naší republice se ocitla v boji, stejně jako společnost v Německu nebo Rakousku. Chce změnu. Jenže máme nevýhodu. Jsme ve středu Evropy a nevíme, zda se máme ohlížet na Západ, nebo na Východ. Ohlížíme se tedy na všechny kolem a nedíváme se při tom na sebe. V myšlenkách se vracím do minulosti, do doby první republiky. Masaryk sice hleděl více na Západ, neboť Rusku na základě vlastních zkušeností nedůvěřoval, ale zůstával sám sebou. Budoval republiku, která byla svým způsobem jedinečná. Ano, nebylo v ní vše růžové, neboť republiku nedělá jeden politik, ale lidé. Nesmíme zapomenout, že tehdy v Evropě po rozpadu Rakousko – Uherska vznikaly nové státy a Evropa procházela hospodářskou krizí. Kdo by se tehdy z evropských států zabýval nějakým malým Československem a chtěl mu pomáhat? Přesto lid tohoto státu měl obrovskou sílu a vůli. Mimo jiné dokázal nashromáždit zlatý poklad. Pokud se chcete dozvědět víc, zajímavé informace o něm získáte v knize Stanislava Motla – Kam zmizel zlatý poklad republiky. Z této knihy se dovídám, že slovenský poklad byl uložen ve Švýcarsku a v Sovětském svazu. Po válce, ještě v roce 1945, ho Švýcaři i Rusové Československu vrátili. Z Čech bylo zlato odvezeno do Švýcarska a do Anglie. Toto zlato se vrátilo zpět až po 44 letech 20. února 1982. Bylo to osm tun zlata ve zlatých cihlách a přibližně deset tun v mincích. Dočetla jsem se, že dle soupisu se jednalo o mimořádně cenné mince a to o svatováclavské zlaté dukáty, zlaté guldeny, zlaté dolary a další cenná platidla.

Nesmíme ale přehlédnout informaci, že tento poklad se nám nevrátil celý. Němci, když vpadli do Československa, rabovali. Kam mohly vést jejich první kroky? Do bank. Beztrestně loupili naše zlato z bankovních rezerv, ale měli tu ještě jeden zlatý důl – židovský majetek. Co se ale ještě stalo? Britové vydali Německu 23 tun našeho zlata ještě v březnu v roce 1939. Němci patřili mezi klienty banky, která měla chránit československé zlato. Banka měla strach, že by Němci mohli banku opustit. Tolik vysvětlení. Můžeme tedy konstatovat, že poválečné Německo bylo budováno také z válečného lupu ukořistěného v Čechách?

Než se k nám ale naše zlato po válce vrátilo, trvalo to, jak bylo již uvedeno, hodně let. Bylo to částečně zapříčiněno poválečným uspořádáním Evropy, o kterém ale rozhodly tehdejší válečné mocnosti – Velká Británie, Francie, Sovětský svaz a Spojené státy americké. O co ještě zde šlo? To prozrazuje citát z výše jmenované knihy. Ten vypovídá o muži, který chtěl odstoupit z vyjednávání o vydání zlatého pokladu, neboť prý na to nemá žaludek: „Víte, velmi pečlivě jsem si prostudoval podklady, hlavně otázku vojenského úvěru. A je mi z toho nanic. Až se mi zvedá žaludek. Určitě jste viděl seznamy vojenské výzbroje a výstroje. Vždyť my máme platit i za šňůrky do bagančat, za spodky či za šle, které nosili naši vojáci, když bojovali i za ně, Angličany. No ale prosím… každý má jinou morálku, každý jinak vidí svět. Ale co je na tom strašné, a to neumím přenést přes srdce, jsou mrtví. Tak je započítaná výstroj těch, co padli. A leží někde v Africe, u el-Alameinu a Tobrúku, kde bojovali proti Rommelovi a nejenom za nás, ale i za Anglii! A jsou tam započítané i ponožky našich letců, co bránili Londýn a bombardovali Německo a někde je tam sestřelili a zahynuli! A jsou tam i uniformy důstojníků, které přesunuli z Anglie do Ruska a kteří tam bojovali se svobodovci a padli možná na Dukle nebo u Mikuláše. Až mi z toho naskakuje husí kůže, když o tom hovořím, nehněvejte se, ale nemohu. Ne že bych byl slabá nátura. Němci mě zajali v Povstání a do konce války mě drželi v zajateckém lágru, tam jsme si všichni užili své, ale na tohle nemám dost silné nervy. Pochopte mne. A vyměňte mne. Sotva bych se udržel, kdyby mi předložili účty za košile, rukavice a svetry, a musel bych říci – tak a teď jdeme účtovat za krev!“  Můžeme odpustit, ale nesmíme zapomenout.

Autor knihy vypovídá, jakým problémem bylo získat informace o zlatém pokladu v době, kdy sbíral podklady pro knihu, kterou vydal. Co zjistil? Zlato bylo ve dvou etapách prodáno v roce 1998. Zlato jsme vyměnili se Spolkovou republikou Německo za dluhopisy. Tento tah tehdejší zmocněnec pro návrat československého zlata považoval za absurditu. Zlato mělo podle něho také symbolickou hodnotu. Jak to vnímáte vy?

Autor knihy se později začal zajímat také o osud mincí. Odpověď na otázku, kolik mincí jsme od roku 1990 prodali, za jakou cenu a komu, nedostal. Ptal se, proč je otázka zrovna československých zlatých mincí tajná? Od jednoho zaměstnance banky se později dověděl, že zlaté mince byly prodány stejně jako zlaté slitky – na váhu. Kolik zlata máme dnes v „našich“ bankách? Proč o tom všem píši? Chci upozornit na to, co naši předkové dokázali a o co jsme byli v krátké historii tohoto státu připraveni. Poslední tečku přitom neudělaly cizí mocnosti, ale naše porevoluční vláda.

Nevím, zda ještě máme v našich bankách nějaké svatováclavské dukáty, ale v naší zemi byla a je platidlem česká koruna. Také o ní rozhodovaly tyto volby, neboť její zachování se dostalo do programů mnoha stran.  Co budou naši politici v nastávajícím období pravděpodobně řešit? Evropská unie vyhrožuje, že se bude štěpit na silnější a slabší státy. Dne 11. ledna 2017 byla v instory.cz otištěna zpráva, kde jeden z dvojice lídrů krajně pravicové strany Alternativa pro Německo, Jörg Meuthen, prohlásil, že euro je v Evropě semenem sváru a odvolal se přitom na rozdíly v úrovni konkurenceschopnosti jednotlivých členů eurozóny. Podle něho patří do slabší skupiny Itálie, Španělsko, Portugalsko a Francie. S Řeckem nechce být v měnovém bloku nikdo. Mezi ty silnější patří samozřejmě Německo, Nizozemsko, Rakousko a Finsko. Co nám tento politik říká? Byla jednotná měna chybou? Je brzdou? Jsou s touto měnou spojené obavy či přímo strach? Opravdu budeme patřit do toho silnějšího jádra EU, když přijmeme za své platidlo euro? Když se řekne koruna, vzpomenu si na země Koruny české. Euro mám spojené s nejistotou.

Vrátím se ke včerejším volbám. Zvítězila strana, která slibuje, že nepřijme euro jako novou měnu tohoto státu. Při předvolebních diskuzích psali někteří lidé na sociálních sítích o některých stranách, že jsou demagogické. Nyní se ukáže, jak si strany dokáží stát za svým volebním programem, neboť již dnes, v debatě v pořadu české televize Otázky Václava Moravce, bylo vysloveno ekonomy, kteří se debaty účastnili ( prof. Jan Švejnar, M.A., Ph.D., dr. H. c. mult. a PhDr. Tomáš Sedláček), že by Česko mělo euro přijmout za svou měnu, aby neztratilo vazbu a ocitlo se v rychlejší části eurozóny. Kde tedy leží největší prospěch naší země?

Úplně na závěr, milí voliči, obracím se na Vás: sledujte bedlivě, jak strany, které jste si právě zvolili, naplňují své programy v následujícím volebním období a nezavírejte před ničím a nikým oči. K dalším volbám pak vykročte bez pocitu vzteku a bezmoci, ale s rozvahou.  Zdá se, že ji budeme potřebovat.

Článek byl uveřejněn v listopadu 2017 v časopisu Šifra – www.casopis-sifra.cz