Jaká je současná Evropa? Je bezpečná? Je klidná? Je vyspělá? Je bohatá? Je rozprodaná? Takové a ještě jiné si musíme pokládat otázky. Musíme? Pokládáme si je?

Byla Evropa někdy bezpečným kontinentem pro život obyčejných lidí? Je po celou existenci lidstva na této planetě klid? Neustále se někde válčí o moc. V těchto válkách přicházel, přichází a bude přicházet o život obyčejný člověk.

Uvědomila jsem si, jak úžasná byla pohádka našeho dětství „O princezně se zlatou hvězdou na čele“. Hned na začátku, pokud si dobře vzpomínám, chtěl získat král Kazisvět princeznu za manželku. V opačném případě vyhlásí válku. Jako děti jsme zcela nechápali význam této pohádky. Smáli jsme se postavě Kazisvěta, který se nám zdál odporný, ošklivý, nemotorný, nemožný v té určitě těžké zbroji, která mu způsobovala omezenost v pohybu, ale také jsme vnímali jeho omezenost myšlenkovou, která byla umocněna pýchou, s níž se prezentoval. Ostatní pro něho byli „nikdo“.

Jak krásně je v této postavě zobrazena charakteristika těch, kdo se snaží ovládat dnešní svět a je jedno, zda jsou na pozici majitelů korporací, továren, vedoucích představitelů měst či obcí, sedí ve sněmovně, ve vládě, v evropském parlamentu.

V pohádkách proti sobě stojí dobro a zlo. Ve výše uvedené pohádce to zlo představoval král, kterému bylo dáno od jejích tvůrců příhodné jméno – Kazisvět. Vždyť zlo opravdu kazí svět. Zlo ale také kazí osobnost každého z nás. Hranice mezi dobrem a zlem je ale příliš tenká, křehká a v žádném případě není zřetelná.

To, co je dobré pro jedny, není dobré pro druhé. Když myslíme na sebe, myslíme zároveň i na druhé? Když myslíme na druhé, myslíme také na sebe? Domníváte se, že ten, kdo směřuje mysl více na druhé než na sebe, je více povahy ochranářské, obranářské, nebo útočné. Ten, kdo myslí více na sebe než na druhé, se ocitá více v situacích, kdy útočí, nebo se potřebuje více před útoky chránit? Máme rádi samolibé osobnosti, které druhými opovrhují? Je snad tento postoj jedince obranný? Provokuje nás taková osobnost?

V pohádce jsme neměli možnost poznat zázemí, ve kterém vyrůstal král Kazisvět. Kdo mu tak ublížil, že měl potřebu ubližovat, vyhrožovat, diktovat a zmocnit se dalšího království a to doslova za každou cenu? Kdo, co v nás probouzí zlo? Je to pocit, že nám bylo ublíženo, ukřivděno, pocit či skutečnost, že jsme byli, nebo stále jsme okrádáni? Kde je ale ona hranice pouhé provokace, útoku a protiútoku?

Ten, který provokuje a druhými pohrdá, si myslí, že k tomu má oprávnění. Má pocit, že on je ten silnější, neboť na jeho straně stojí rodiče, rodina, právo. On má peníze. On má moc, neboť za ním stojí vojsko, které ho případně ochrání. Ochrání ho skutečně? Jak dopadl král Kazisvět? Bylo mu co platné jeho vojsko? Na konci pohádky stará chůva sděluje princezně, která před králem utekla do sousedního království, že obyčejný lid krále vyhnal ze země i s jeho vojskem. Čím a jak ho vyhnali? Vzpomínáte si? Oni se sjednotili a popadli to, co měli doma – tedy nářadí na obdělávání půdy. Jaký paradox v souvislosti s děním tohoto jara v Evropě.

Jak dlouho je člověk ochoten se nechat ovládat, manipulovat? Máme krásné přísloví. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Tak dlouho se snaží jeden člověk ovládat s pomocí moci mu svěřené své podřízené, až se tito vzbouří a postaví se mu na odpor. Nepomůže mu ani pocit strachu, který mezi svými podřízenými vyvolal, když z jejich středu propustil toho nejschopnějšího, který mu mohl být dobrou konkurencí. Říkáme, že konkurence nám pomáhá k růstu, ale ve skutečnosti se konkurence bojíme. Proč? Může ukázat naši neschopnost. Tak se z takového člověka stává místo stavitele bořič oddělení, skupiny, firmy, kterou má možnost ovládat. Ač vyhrál jednu bitvu, protože má moc, ve skutečnosti nevyhrál. Myslíte, že tímto jediným dějstvím může o sobě tvrdit, že ve svém životě uspěl?

Každý člověk má v sobě zlo i dobro. V životě každého z nás jsou chvíle, které můžeme popsat jako černé, a jiné jsou bílé, světlé, šťastné. Kterých je více? Které z nich dělají člověka člověkem? Které ho vedou k sebepoznání, k seberozvoji? Jsou ty chvíle, okamžiky, dění, které popisujeme jako černé, nešťastné, osudové, opravdu takové, když se na ně podíváme s odstupem času? Jak se s odstupem času na sebe podívají ti, kteří dnes zneužívají svoji moc? Jak se na ně budou dívat jejich potomci, jejich dědicové? Kdo je bude za zlo, které způsobili, jednou soudit? Možná, že nikdo z jejich bezprostředního okolí, neboť mají z toho zla osobní prospěch. Těmi soudci budou ti, kterým bylo ublíženo, a jednou možná dojde i na svědomí.

Vzpomínám si, že jednou byl za mnou mladý muž dožadující se pomoci. Jak to tak někdy bývá, nepřišel ze své vlastní vůle, ale na přání partnerky. Nechtěl ji ztratit. Partnerka viděla, kde je problém, on ho ale vidět nechtěl. Měl pomýlené životní hodnoty. Kde byl jeden z problémů? Již nevím, jaké postavení měl po sametové revoluci jeho dědeček. Každopádně byl státním úředníkem s velkými pravomocemi, který se nechal uplácet. Jeho vnuk tuto situaci považoval za normální. Proč by situaci, která tehdy panovala, nemohl využít ve svůj prospěch? Nic nemorálního v tom jeho vnuk neviděl. Tato skutečnost ale ovlivňovala jeho chování a konání. To pak narušovalo jeho vztah s partnerkou.

Všichni si nyní určitě říkáte, že takových lidí, jako byl tento dědeček, bylo a dosud je spousta. Pamětníci, vzpomínáte si na kauzu s LTO, nebo na obchod s krevní plazmou? Kam až sahala chapadla chobotnice? Byl čistý prodej československých bankovních domů, když byly banky nejdříve oddluženy a později pod cenou prodány? Bylo opravdu nutné banky prodávat? Dnes si peníze ukládáme do bank se zahraničními vlastníky. Hypotéky, půjčky a tedy dluh máme u cizinců, kteří, pokud nebudeme své půjčky splácet, mají právo zabavit nám majetek, kterým jim ručíme. Hovoří se o ochraně osobních údajů. Když chcete od školky vzorek dětských kreseb, nesmíte vědět, zda obrázek kreslila Hanička nebo František. Kdo ale o nás má dokonalý přehled? To jsou třeba banky, mobilní operátoři, korporace … všude tam, kde jsme přistoupili na hru karet platebních či slevových a všude tam, kde jsme na sociálních sítích. Když se budeme bavit se svým partnerem o tom, že potřebujeme zakoupit nějaké vybavení do bytu, objeví se vzápětí nějaká reklama na toto vybavení na internetu. Považujete tuto situaci, skutečnost pro váš život dobrou či naopak? Vše je využitelné i zneužitelné.

A když píši o kauzách, jsem zvědavá, jak to dopadne s kauzou „Dozimetr“. Zapadne také ona v propadlišti dějin? Příliš mnoho lží a přetvářky ovlivňuje náš každodenní život. Již od dětství nám bylo tvrzeno, že lež má krátké nohy – tedy se na ni vždy přijde. Přijde se na ni skutečně? A pokud ano, bude potrestána? O kauze s LTO napsala novinářka Jana Lorencová knihu. Není možné z této knihy nic citovat, leda se souhlasem vlastníků autorských práv. Novinářka v loňském roce zemřela. Na informace, které nám v knize předala, by nemělo být zapomenuto. Jsou tak závažné, že ne všichni, kteří byli do kauzy namočeni, jsou v knize jmenováni, neboť v době, kdy byla kniha sepisována, setrvávali ještě na politických postech.

Příležitost dělá z člověka zloděje – zloděje, který krade materiální hodnoty, ale také lidské duše. V uplynulém týdnu jsem jela domů autobusem. Na zadním sedadle seděli tři mladíci středoškolského věku. Vůbec neřešili, zda je někdo poslouchá či nikoli. Jejich hovor se týkal využívání HHC. V poslanecké sněmovně se sice rozhodlo o zákazu produktů s látkou HHC v souvislosti s případy, kdy několik dětí po požití bonbonů s touto látkou ztratilo vědomí a mělo další zdravotní potíže. Kdo z vás se podíval na cenu takových bonbonů v podobě gumových medvídků? Na e-shopu jsem objevila 10 ks po 25 mg za 459 Kč. V každém bonbonu je 40 mg HHC. Účinek se projeví po třiceti minutách a trvá čtyři až šest hodin. Proto je doporučováno užití jen jednoho kusu. Je zde také doporučení, že se mají uchovat mimo dosah dětí. Proč ale ten tvar gumových medvídků? Není zarážející i cena? Kolik peněz mají k dispozici dnešní děti? Jinde jsem se dočetla, že účinky HHC nejsou ještě dostatečně probádané a informace jsou zkresleny marketingovými praktikami.

Ti tři chlapci v autobusu se bavili o tom, že po požití těchto bonbonů není nikdo smutný. Hovořili o chlapci, který je pod vlivem této látky neustále. Bonbony s látkou THC, která nebyla vládou zakázána, však ne každému vyhovují. Proč nebyla zakázána? THC je molekula kanabinoidů v marihuaně (konopí). V tělesném tuku a orgánech zůstává uložena po dobu tří až čtyř týdnů. Slouží pro rekreační použití, dá se někdy použít i medicíně na úzkost, deprese, zelený zákal, zánět … FDA (Správa potravin a léčiv v USA) schválila syntetické léčivo s obsahem THC. Pokud ale děti, mládež užívají takové látky v podobě běžně dostupných bonbonů, víme my, koho máme ještě před sebou? Víme my, kdo je kdo? Stále více se ztrácíme. Ztrácíme i sami sebe.

Foto: Ivana Šmucrová