Co všechno se schovává za slovem moudrost? Můžeme tvrdit, že moudrý člověk je chytrý? Je vychytralý? Používá svoje znalosti pouze ve svůj prospěch nebo také ve prospěch ostatních osob, které tvoří jeho rodinu, společnost, do které patří?
Je moudrý člověk v kontaktu se svými emocemi – tedy zná svoji emocionální výbavu? Je moudrým ten, který jedná s rozvahou, nebo ten, kdo jedná popudlivě? Může být moudrým člověkem ten, kdo je citlivý, vnímavý, empatický, nebo ten, kdo je bezcitný, neurvalý, vzteklý? Je moudrým ten, kdo odsuzuje, soudí druhé lidi, kteří mu v danou chvíli zasahují do života? Pokud soudíme, jsme také souzeni. Akce vyvolává reakci. Pokud žena otevřeně soudí svého partnera, opovrhuje jím, je to moudré? Může si být jista, že tak činí také on vůči její osobě? Je to moudré? Takto nemůže fungovat vztah muže a ženy. Kde je spolupráce? Kde je komunikace? Kde zůstal vztah, který kdysi vznikl z lásky?
Byla to láska? Vztah může být uzavírán jen proto, že je předpokládáno, že se žena vdá, muž ožení. Je moudré uzavírat vztah jen proto, že se to předpokládá?
Je moudrý muž, který uzavírá svazek se ženou z vypočítavosti? A přesto takto byly, jsou a budou uzavírány mnohé svazky. Vstupují lidé do svazku ze strachu z osamění? Je to moudrý počin? Vstupují lidé do svazku pouze z důvodu vlastního uspokojení? Je to moudré? V mládí jsme byli všichni naivní. Naivními jsou i dnešní mladí lidé a naivními budou mladí lidé vždy i v budoucnu. Mládí není moudré, ale je nerozvážné, mnohdy u něho pud vítězí nad rozumem. Mládí si nejdříve musí něco odžít, prožít, zažít, aby mohlo bilancovat.
Pak člověk přijde do věku, kdy začíná hodnotit, co měl udělat jinak, aby nedopadl tak, jak dopadl. Někteří jedinci se pak začnou hroutit, neboť se se vzniklou skutečností nedokáží vyrovnat. A právě tato doba je rozhodující pro další vývoj osobnosti.
Někdo se začne hroutit tak, že dobrovolně odejde ze života. Jiný zvolí odchod od rodiny, neboť má pocit, že si ještě nic neužil. Jsou to útěky? Jsou tyto počiny moudré? Jsou chytré?
Někdo jiný se pokusí ke svému životu, ke své životní situaci postavit jinak. Jak jinak? K tomu, aby tak dokázal učinit, musí mít patřičné informace, patřičné zkušenosti a to mnohdy nejen ze svého dosavadního života. Potřebuje mít informace o životě svých předků. Potřebuje je skutečně?
Pak si tedy musíme položit otázku, proč se současná společnost staví ke starým lidem jako k zátěži. Je taková společnost chytrá? Je moudrá? I chytrá společnost v tomto směřování – rozpolcení společnosti – může sledovat určitý záměr. Jaký cíl má ta společenská vrstva, která ovlivňuje náš vývoj na planetě? Na jedné straně se pyšní prodlužováním věku dožití. Je za prodlužování věku skutečně odpovědná medicína a věda? Byla jsem překvapena, jak vysokého věku se dožívali v minulosti i ti, kteří za války skončili v koncentračních táborech nebo v padesátých letech v uranových dolech, i když ne všichni. Za délku dožití je tedy odpovědná vitalita člověka, životní styl a ochota se se životními situacemi porovnat. Chlouba dlouhověkostí obyvatelstva stojí v protikladu k přelidnění planety a nutnosti vyplácení důchodů.
Další rozpolcenost společnosti je znatelná v již výše zmiňovaném přelidnění planety. Z ekonomického hlediska by společnost potřebovala, aby se rodilo více dětí. Vždyť kdo na nás bude dělat! Lidská práce je a bude nahrazována stroji řízenými chytrou inteligencí. Bude tedy opravdu potřeba, aby se rodilo více dětí? Opravdu je takto rozpolcené směřování společnosti chytré, moudré nebo vychytralé?
Máme národy, které ve svých městech soustřeďují obrovské množství obyvatel na „malou“ plochu svého území. Co myslíte? Má v nich lidský život nějakou hodnotu? Mají tito lidé úctu k životu jiných osob, společností, národů?
Společnost jako celek nyní stagnuje, řeší, jak se postavit k hodnotě lidského života a hodnotě životního poznání. Životní poznání každého z nás je jedinečné a během života se neustále dotváří a mění. Nejmoudřejšími jsou všichni na sklonku života, v pozdním věku, kdy každý již ví, co se mělo udělat jinak a lépe. Každý ale v určitém úseku života jednal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Rodiče nám říkali, že se máme učit z chyb druhých. Jak se ale máme učit z chyb druhých, když mezi lidmi neexistuje otevřená, upřímná komunikace? Lidé si navzájem lžou a dělají se hezčí, než jsou. Lžou nám i média, která prohlašují, že daná informace se nezakládá na pravdě a za pár měsíců se ukáže, že zpráva byla pravdivá. Kolik lidí za takové zprávy zaplatí svým zdravím i životem? Jsou tyto lži šířeny úmyslně? Je takové jednání moudré, chytré nebo vychytralé?
Foto: Eva Youssef (Švýcarsko)