Strach patří zcela přirozeně k našemu životu. Každý ho máme z něčeho, někoho jiného, ale jsou chvíle, okamžiky, doba, kdy strach může lidi spojovat a paradoxně jsme tak nuceni společně nepřízni osudu čelit.

Jsou strachy, kterým jsme schopni se postavit a překonávat je. Když se tak stane, uvědomíme si možná, že na základě této zkušenosti nám narostlo sebevědomí. Získali jsme pozitivní informaci o sobě.

Pokud se nám ale překážku nepodaří překonat, záleží jen na naší osobnosti, na naší trpělivosti, vůli, síle a odvaze této překážce čelit znovu a znovu. Vzpomínám si na to, jak jsem za doby totality dělala přijímačky na vysokou školu. Já se nedostala a znovu jsem již přijímačky nezkoušela. Roli sehrálo i rodinné zázemí a projekční kancelář, do které jsem nastoupila. Když jsem viděla, jak to v projekční kanceláři vypadá, prohlásila jsem, že budu raději dobrá řadová projektantka, konstruktérka než hloupá inženýrka.

Měla jsem sice dobré technické myšlení, ale nevěřila jsem si. Stavařina nebyla mým hobby. Znala jsem se dobře?  Kdo jiný by nás měl znát lépe než my sami? Opravdu je to, co děláte, vaším hobby, nebo je to jen zdrojem financí?

Pochybnosti o svých rozhodnutích má snad každý zdravý člověk. Vzpomněla jsem si na prezidenta Edvarda Beneše. I on měl pochybnosti o své předvídavosti, intuici, dedukci. Tvrdil, že Hitler se obsazením Československa nezastaví. Vnitřně ale pochyboval, zda situaci vidí dobře. Po emigraci do Londýna, se stáhl z veřejného života. Do Anglie přicestoval jako soukromá osoba. Zahraniční politici ho začali akceptovat teprve v okamžiku, kdy Hitler napadl Polsko.

Můžeme se ptát, zda je Velká říjnová revoluce v Rusku výmyslem jednoho člověka? Opravdu má jeden člověk takovou moc, sílu, zázemí, že je schopen převrat takového rozsahu a dosahu sám zrealizovat?

Kdo stál za Hitlerem? Kdo ho připravoval na převzetí moci? Z hlediska našeho osobního rozvoje musím konstatovat, že na nás působí prostředí, ve kterém vyrůstáme. Obrovský vliv má naše bezprostřední okolí – zázemí, ve kterém se pohybujeme. To na nás vytváří určitý tlak, kterému se buď vyhýbáme, nebo podvolíme. Kdy se mu ale postavíme a vzdorujeme? Rozhodující je, jak velký máme strach.

Když si vzpomenu na nástup politiků po roce 1989, musím konstatovat, že daleko více chodili mezi obyčejný lid. Projevovali tak zájem o život obyčejných lidí? Měli ten zájem opravdu? Co ale ukazovali? Že nemají strach mezi lidi jít. Věřili, že to, jak konají, je správné? Byli již tehdy řízeni? Byli ovládáni? Podvolili se? Měli určitý cíl? Chtěli se spojit se Západem, protože tak tomu chtěl i lid. Západ ale kladl podmínky. Podvolili se těmto podmínkám, protože tlak na připojení se k západním státům byl větší, než strach, že budeme těmito státy zneužíváni? Takže rozhodnutí ohledně směřování státu nebylo na jednom člověku. Zkušenosti se zneužitím našeho státu, našich lidí Sovětským svazem jsme měli. Byl náš strach z jeho vlivu tak velký, že jsme potřebovali zase někam patřit?

Kdo mohl tehdy z obyčejných lidí tušit, vědět, že tou dobou byl Západ na prahu ekonomické krize? To byl důvod, proč zde západoevropští průmyslníci skoupili naše továrny a pozavírali je, aby zlikvidovali tou dobou levnou konkurenci a navýšili svůj odbyt? Byla to krátkozraká politika?

Byli jsme tehdy hladoví po produktech ze Západu? Byli jsme opět využiti a zneužiti? Odpovězte si každý sám. Žádný stát z postkomunistických zemí neprivatizoval, nerozprodal sám sebe tak, jako to udělalo Československo. Nikde jinde se v totalitní době nelikvidovali živnostníci a soukromí zemědělci tak dokonale, jako v Československu.

Vše se dělo a děje i v současnosti zásluhou vlády a její politiky. Opakuje se i dnes tento program? Proč máme nejdražší elektřinu v Evropě? Je to důsledek války na Ukrajině? Je to politika naší vlády?

Protože v Polsku a v Maďarsku byli podporováni drobní zemědělci, mají v těchto státech dosud kvalitnější potraviny, než máme my. Je to opravdu ten důvod? Jedno je jasné – stali jsme se popelnicí Evropy, kdy za stejné částky nebo vyšší vzhledem k výšce platu nakupujeme potraviny horší kvality. Často jsou to potraviny, které mají na domácím trhu daleko lepší kvalitu. Jsme opravdu na takové potraviny zvyklí? Chceme takové potraviny? Co nám dává Západ i tímto způsobem na vědomí? Jaké byly všechny vlády za uplynulých třicet let, že to dovolily? Jaká je ta současná vláda?

V současnosti jsme se ocitli v krizi hospodářské, ekonomické, politické i společenské. Máte pocit, že stát se snaží společnost uklidňovat? Máte pocit, že vláda má o svůj národ zájem? Mají naši politici strach, nebo mají odvahu, vůli, odhodlání?

Z čeho mají strach? Z koho mají strach? Dokáží vůbec přiznat sami sobě i druhým, že mají strach? Pak by ukázali, že jsou ještě lidé, že jsou lidští a otevření.

Mají odvahu, vůli, odhodlání obětovat se pro svůj národ? Nevím. Do svědomí si musí sáhnout každý sám, tedy i vrcholný politik. Tím, že se v době krize rozhodli zvednout si platy, hovoří více o vysokém egu, pocitu, že mohou. Co ale ukazují všem ostatním?

Vzpomínám si na bývalého kolegu, který mi tvrdil, že bych se na pozici politika chovala zcela stejně jako oni. Opravdu mne kolega znal lépe, než se znám já sama? Soudil mne podle sebe? Byl svým konáním a jednáním zaměřený na osobní prospěch? Máte pocit, že porevoluční vlády byly a jsou zaměřeny na osobní prospěch?

Byla zde někdy svoboda? Zažili jste svobodu? Svobodu má člověk v okamžiku, kdy má on sám pocit, že ji žije. Měli jste někdy tento pocit? Já možná. V době euforie po sametové revoluci. To ale trvalo jen chvilku. Následoval zánik podniku, ve kterém jsem pracovala. Uvědomila jsem si, že nemám jistotu zaměstnání. Následoval krach bank a peněžních fondů založených v devadesátých letech. Kdo z dnešních mladých lidí ví, že lidé v těchto bankách a fondech neměli své peníze pojištěny na jméno? Stát tehdy zaspal? Státní úředníci tvořící nové normy, předpisy, zákony zaspali. Co je zajímavé, nikdo z nich se tehdy nepřihlásil, že také přišel o své úspory. Obyčejní lidé o ně přišli i přesto, že se o uložení svých celoživotních úspor radili s finančními poradci. Jednali nezodpovědně?

Po takových zkušenostech je jasné, proč dnešní staří lidé a střední generace nedůvěřují vládě a mají strach z důsledků jejího jednání. Obyčejní lidé nejsou slepí, hluší a naivní, jak si mnozí mohou myslet a na základě těchto domněnek také jednat. Mnohdy mohou situaci vidět lépe než ti, kteří se v ní přímo nacházejí a mají vynést určité rozhodnutí. Proč tomu tak je? Protože mají odstup?

Není to tak dlouho, co se mě jedna kamarádka ptala, zda myslím, že přijde třetí světová válka. Ale my opravdu již ve třetí světové válce jsme. Jen si neuvědomujeme, že v ní nemusí vysloveně řinčet zbraně. Jsme ve válce pravdy se lží, odpovědnosti s naivitou, ve válce materiálního a duševního vlastnictví. Jsme ve válce individualit.

Kdo měl potřebu vyvolat tuto válku? Je důležité to vědět? Co je důležité? Uvědomit si, že této válce se můžeme postavit jedině tak, že překonáme strach a začneme upřímně projevovat své myšlenky, pocity, názory. Budeme naslouchat druhým a nebudeme je soudit za to, že mají odlišný názor. Potřebujeme ale vědět, proč si tento názor vytvořili a z čeho čerpají.

Nebuďme naivní. Válka bude trvat tak dlouho, dokud protistrany neprojeví zájem o domluvu, o společnou cestu k řešení problémů. Válka nikdy nepropukne pro nic za nic, ze dne na den, i když se nám to může tak zdát. Běžně máme klapky na očích a neřešíme nic jiného než své osobní zájmy. Nevznikají takto války i mezi jednotlivci?

A jaký je rozdíl mezi jednotlivci, mezi národy, mezi státy? Vše je o nastavování hranic. Každý z nás si je musí nastavovat sám v sobě. Někdo je soustředěný jen na sebe a vůči druhým je slepý, jiný je zaměřený na okolí a popírá sám sebe.

Pokud by se přemnožil ten druhý typ lidí, bylo by na světě krásně. My ale máme tu smůlu, že je více osob prvního typu a proto vznikají spory. Každý máme zcela zákonitě svůj pohled na život a ten považujeme za jediný správný. Je ale opravdu správný? Kde se vzalo ono přesvědčení?

Foto: Ivana Šmucrová