Toto své zamyšlení jsem začala psát ve dvě hodiny v noci, když jsem nemohla spát. Nebylo mi dobře a to byla situace, která mne dovedla k zamyšlení nad systémem fungování těla a společnosti. Neuvažovali jste někdy, že to spolu souvisí?

Onemocníme vždy, když toho má naše tělo dost a tedy se vzbouří. Pokud ho přesto nerespektujeme a všechna jeho varování nechceme vidět, vnímat, cítit, nastane ještě něco horšího. Kde se berou v organismu viry? Objevují se v něm jen tak – pro nic za nic? Nedostáváme jejich prostřednictvím informaci, že je náš systém oslabený? Záleží jen na nás, jak s touto informací naložíme. Tělo čeká, jak se zachováme. Lid čeká, jak se zachová vláda.

Pokud člověk veškeré informace, náznaky nerespektuje a přehlíží, dostaví se kolaps systému. Tělo chce, aby se jeho majitel zastavil, a podsouvá hlavě, co by měla dělat. Vždyť hlava nakonec vždy rozhodne, co udělá.

Jenže hlava neslyší. Nechce slyšet a všechny problémy popírá. Ba naopak, snaží se vnutit tělu informaci, že podniká všechno pro nápravu a věří, že to tělo dá. Nedá se nic dělat – tělo je pod nadvládou hlavy a musí vykonávat, co mu poručí. Musí? V těle to vře. Má obrovský vztek. Jak se to projevuje? Hlava si uvědomuje, že tělo trpí bolestmi, ale i nadále mu odmítá věnovat pozornost. Přece neukáže svoji slabost. Hlava prostě rozhodne, že se jede dál. Peníze jsou potřeba. Bez práce nejsou koláče. Hlava ale začne dělat chyby. Nemůže si přiznat, že není v kondici. Tělo, které ovládá, není v kondici. To ale i nadále popírá. Ač se zvenku zdá, že hlava a tělo fungují v souladu, ve skutečnosti tomu tak není. Tělo je stále více oslabováno a napadají ho nové a nové viry a bakterie.

Situace se vyhrocuje a tak hlava nakonec usoudí, že potřebuje pomoc. Místo aby se zamyslela sama nad sebou a uklidnila se, dala tělu vydechnout třeba i na lůžku, povolá odborníky. Jde na radu k lékaři a očekává zázraky. Pan doktor nasadí léky, které mají pomoct. Tělo ale křičí. Nechce léky. Chce respekt. Chce klid.

Do těla vstupuje něco, co tam nepatří a co by tělo nepotřebovalo, kdyby od samého začátku hlava fungovala v souladu s potřebami svého těla. Bohužel – hlava si nevěří. Otázkou je, proč si nevěří? Místo aby si uvědomila vše, co jí tělo a její vnitřní hlas napovídají, dál se opírá o informace, které přicházejí zvenku. Tělo stále více chřadne, ale hlava to již nevidí. Proto ataky ze strany těla musejí být silnější.

Léky, které jsou tělu podávány, již nefungují a tělo se rozpadá. Tak mně tak napadá, že je to dobrá metafora na naši ekonomiku. Léky už musejí být tělu podávány pravidelně, aby se zcela nezhroutilo. Dnes už to nejsou jen léky, ale také vakcinace. Do těla se permanentně implikují látky, které tam z přirozeného, biologického hlediska nepatří. V těle se vytváří krásný chemický koktejl, odpovídající plánovanému evropskému multikulturalismu.

Tělo by chtělo tyto látky vypudit, ale protože bylo systematicky oslabováno a stále není viděno a respektováno, nemůže nastoupit cestu očisty. Je absolutně bezmocné. Hlava je nepoučitelná. Více věří druhým než sama sobě. Poslouchá a věří, že bez léků to již nejde. To je ale otázka, na kterou nikdy nemůže dostat relevantní odpověď. Tělo již prohrává či prohrálo svůj boj. Vzdalo se a přijímá všechny léky, které jí hlava dodává. Hlava se rovněž vzdala a odpovědnost za tělo předala druhým.

V souvislosti s fungováním státu jako společnosti se vládní řídící orgány opírají o pokyny zadané zvenčí. To, že mozkové laloky nedokáží fungovat naplno, ukazují slabiny, omezující například pohyb těla, a to se je snaží nějak vyrovnávat. Občas to s jejich podporou ale přepískne. Říkejme tomu třeba nadace.

Hlava dělá doslova vše pro to, aby se vzdala veškeré odpovědnosti. Hledá chybu u těch, kteří zplodili celý její organismus – rodiče. Kdo stojí za vznikem našeho státu? Nebyli v minulosti za jeho vznik a způsob řízení kritizováni? Nekritizuje každá nově zvolená vláda tu předešlou?

Na hledání chyb v minulosti není nic špatného, pokud se ale naše hlava či vláda z těchto chyb poučí. Vždyť nám rodiče říkávali, že se máme učit z chyb druhých. Hlava je ale nepoučitelná. Je si vědoma, že jakákoli změna bude bolet a navíc bude dlouhodobou záležitostí. Na takové změny ale ona nemá čas. Co se nedá změnit hned, tady a teď – neřeší. Má také strach podívat se na vlastní tělo, neboť se z jeho stavu může zhroutit. Musíme si uvědomit, že hlava stále nevidí vnitřní systém fungování těla. Vnímá ho jen na povrchu a tak aplikuje různě krémy, které zakryjí vrásky a jiné povrchové vady na kráse. Jde až do extrému a nechá si do těla aplikovat látky formou injekcí, které mají vyplnit různé prolákliny na jeho povrchu. Hlava není ochotna akceptovat stav svého těla a tedy se od něj distancuje. Má pocit, že je cizí. Aby byla ochotna ho přijmout, dovolí cizím látkám, aby zdánlivě jen na povrchu změnily vizáž. Ovlivní ho ale opravdu jen na povrchu?

Zatím jsme se ale ani nedotkli toho, čím hlava své tělo vyživuje. Hlava si naivně myslí, že cizí zásobovací systém může doplnit a případně nahradit ten původní, přirozený, domácí, kdy tělo spotřebovává vše, co se urodilo v zeměpisném pásmu, ve kterém se narodilo a žije.

Číňan má tělo zvyklé na přijímání velkého množství glutamátu, což bude Evropanovi dělat potíže. Proč se píše v internetových zprávách, že největší problém mají ukrajinské děti v našich školách se systémem stravování? Proč si uprchlíci z Afriky a Sýrie v roce 2015 stěžovali na jídlo, které jim bylo podáváno v uprchlických táborech? I oni ukazovali a ukazují, jak funguje jejich hlava vůči tělu. Touží po možnosti mít se jinde lépe. Jejich tělo je ale varuje. Něco je v nepořádku. Hlava ale tělo opět nerespektuje.

Člověk zatím nemůže přijít a říct, že chce vyměnit tělo nebo hlavu. Před několika lety probleskla informace, že vážně nemocný člověk chce dát své tělo k dispozici lékařům a nechat si hlavu oddělit od těla, aby mu následně byla opětovně přišita. Uskutečnil se tento pokus? Nevím. Jaké pokusy je ale člověk ochoten nejen podstoupit sám, ale také jim vystavit jiné? Je to etické? Je to morální?

A to vše činí, protože chce zakrýt, že již dávno nežije v souladu s přírodou a jeho hlava se oddělila od těla.

K jakému závěru jsem sama pro sebe dospěla? Ráno napíši všem, se kterými jsem se měla dnes a zítra sejít, že schůzky ruším a hodlám dát svému tělu prostor k odpočinku. Pro ostatní mám vzkaz, že pokud nerespektujeme svá těla a nevidíme je, ona nám pošlou varovné signály. Pokud na ně nereflektujeme, čeká nás už jen kolaps a na samém závěru smrt. Teprve před smrtí mnohdy přicházejí hodiny pravdy, kdy lidé bilancují. Uvědomují si, co měli udělat a neudělali.

Budeme se stejně chovat k organismu našeho státu? Na rozdíl od našeho těla je zde výměna hlavy přípustná.

Foto: Ivana Šmucrová