Nazvala jsem tento článek dopisem, protože chci svého čtenáře oslovit co nejvíce. Chci s ním navázat kontakt co možná nejužší, ač to touto cestou není možné. Je tento dopis monologem? Je dialogem? Vždyť si klademe otázku a v myšlenkách dostáváme odpověď. Ptám se, zda i Vy vedete tento dialog v duchu se mnou? Pokud ano, jsem tomu ráda, protože se necítím tak sama.

Co se to vlastně s námi stalo? Kam jsme my lidé dospěli, když v podstatě nejsme schopni vést dialog a domluvit se. Místo toho ukazujeme jeden druhému svou moc. V současné společnosti daleko více než v předešlých letech hraje roli materiální vlastnictví a tituly. Kdo tohle nemá, nemá hodnotu. Cítíte to podobně?

Dnešní doba – kovidová – je pro mnohé těžká a složitá. Proč? Proč jsme vystavováni takovým zkouškám? Proč máme tolik mrtvých? Kde je naše vyspělé zdravotnictví? Co je špatně? Kde unikají peníze? Kde jsou špatně nastavená data? Hranice k nám sousední země uzavírají, ale pro pendlující lékaře zůstávají otevřené. Jak bychom je i my potřebovali! Jak ale tuto dobu zvládají dnešní osmdesátníci?

Jak se na ně dnešní společnost dívá? Proč? Kdo má na tomto pohledu podíl? Vždyť pokud se dnešní doby vůbec dočkali, jsou v souvislosti s důchodovým systémem pro společnost obrovským břemenem. Jak dlouho již ten svůj důchod čerpají?

Pojďme se ale podívat na jejich život podrobněji. Narodili se těsně před nebo za druhé světové války. Dokážete se vcítit do pocitů jejich rodičů? Nebyly jim jejich děti již tehdy obrovským břemenem? Jaké to je mít v době válečné děti a strachovat se o ně? Nebylo to lehčí pro toho, kdo byl sám? Byl ale možná sám na všechno a neměl pro co, pro koho bojovat.  Jakou roli tehdy sehrála rodina?

Dnešní osmdesátníci byli školou povinnými dětmi, když přišel čtyřicátý osmý rok. Jak prožívali ono zabavování majetku svých rodičů a prarodičů? Přicházeli o majetek, který jim a nejen jim v době válečné pomohl přežít. Vzpomínám si na starou paní, která mi vyprávěla, jak vyjížděla za války z Prahy, aby ve vesnicích získala nějaké potraviny od hospodářů. Nyní tyto děti prožívaly s členy rodiny další ztráty, napětí, ale neztrácely chuť žít a bojovat. Proto přišel šedesátý osmý rok, kdy tyto děti měly už své rodiny, své děti. Tehdy opět zabojovaly, protože toužily po změně systému, chtěly svobodu slova, pohybu, myšlení.

Co nastalo? Restrikce. Jejich jednání a oni sami se stali přítěží tohoto systému, nastoleného jednou stranou pod vlivem Svazu sovětských socialistických republik.

Tehdejší hlavy státu vlastně pozvaly do naší země cizí vojska, aby si zachovaly a utvrdily moc. Jenže tato vojska zůstala na území našeho státu přes třicet let a stala se obrovským břemenem pro běžného občana.

Když přišel rok 1989, byli dnešní osmdesátníci na prahu důchodového věku a doufali v lepší zítřky pro své děti a vnoučata. Tehdy byli jako všichni ostatní upozorňováni, že si budou muset na čas utáhnout opasky, abychom ten Západ ekonomicky dohnali. Byli ochotni absolvovat všechno, ač jejich produktivní věk byl podle tehdejších měřítek na konci.

Otevřel se trh se zbožím a oni začali své děti a vnoučata podporovat ekonomicky. Začali svým vnoučatům nakupovat všechno, co si doba žádala, jen proto, aby byla in. Co si asi tehdy říkaly jejich děti? „Jen ať to rodiče koupí našim dětem, když to nekoupili nám? Když to nemohli koupit nám?“

Takže, zatímco dříve děti získávaly věci za odměnu, nyní je dostávaly jen tak, když je chtěly. Dnešní osmdesátníci byli mezi prvními, kdo byli propouštěni ze zaměstnání, když jejich firmy musely omezovat výrobu. Trh byl nasycen výrobky ze zahraničí, neboť Západ, tehdy ekonomicky stagnující, zde získal nová odbytiště a navíc zde kupoval fabriky, aby zničil konkurenci a jeho export do naší země narostl.

Jenže existuje zákon má dáti – dal. Pokud si lidé nevydělali peníze, nemohli nakupovat zboží. A tak se zde začaly budovat nové firmy se zahraničními investory a začala se zastavovat zemědělská půda. Jak by se na to všechno dívali naši předkové, kteří bránili své majetky před znárodněním?

Dnešní osmdesátníci si ale museli v tomto období projít ještě dalšími zkouškami. Se změnou systému rostla a pořád roste cena veškerého zboží a energií. Kde zůstaly celoživotní úspory, ze kterých by dnes mohli žít?

Bývalý manažer Fondu národního majetku Karel Zeman počítal a dospěl k závěru, že stát získal z privatizace 903,2 miliardy korun. Většinu z nich vydal na spotřebu a provoz státu. A více než 338 miliard využil na sanace bank. Píše o tom v knize Analýza privatizace a restitucí v Česku. V současnosti mají být poslední zbytky těchto peněz používány i na zvyšování důchodů.

Vraťme se ale do roku 1993, kdy měl tehdejší ministr financí převést údajně 330 miliard tehdejších korun z důchodového účtu do státního rozpočtu. Tím měl pokrýt tehdejší problémy. Dnes ministerstvo financí tvrdí, že žádný důchodový fond neexistoval. Do roku 1993 byly odváděny daně z mezd, ze kterých byly mimo jiné vypláceny důchody.

V roce 1993 došlo k daňové reformě, při níž byla uzákoněna povinnost platit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, jehož součástí je i pojistné na důchodové pojištění. Údajně tedy nedošlo k žádnému zrušení důchodového fondu, protože nikdy neexistoval.

Nesmíme ale zapomenout, že dnešní osmdesátníci patřili mezi ty, kteří byli koncem devadesátých let okradeni krachujícími bankami a fondy založenými v době privatizace. Jejich vklady u těchto bank a fondů nebyly kryté a jejich vlastníci si peníze převedli na jiné účty. Tehdejší zákony jim to umožnily. Dnešní osmdesátníci tak přišli o všechny své úspory na důchod.

Není to tak dlouho, kdy naši vládní představitelé hlásali prostřednictvím médií, že problémem nezaměstnaných je, že se nechtějí stěhovat za prací. To prý není v jiných zemích problémem. Jenže v Anglii je zvykem pronajímat si byt dle výše svého příjmu, nikoli si jej kupovat. O Američanech ani nemluvím. Jejich předkové přišli na nový kontinent s cílem mít se zde lépe. Byli ochotni z tohoto důvodu opustit své rodiny, své kořeny. Tento program mají v sobě zakořeněný i jejich potomci.

My Češi ale máme jiný národní naturel. Navíc, jak se máme stěhovat za prací, když se od nás ještě očekává, že se postaráme o své rodiče? Jak má někdo opustit dům, který si sám postavil nebo nechal postavit?

Někdy žijí dnešní osmdesátníci v domovech důchodců jen proto, aby se o ně někdo postaral, neboť jejich děti z důvodu pracovního vytížení to dělat nemohou. Naši předkové měli u svých stavení vybudovány tzv. výměnky, kde jejich staříčci mohli dožít. Měli svůj klid, a přesto zůstávali součástí rodiny.

Jak se dnešní osmdesátníci dívali na příchod cizinců do našeho státu po sametové revoluci? Ti, kdo prchali z válčící Jugoslávie, se do své země postupně vraceli. Do naší země ale ve stále větším počtu přicházejí ekonomičtí migranti z východních zemí. Ti, stejně jako naši předkové, kteří odešli do Ameriky, přicházejí, aby se měli lépe. Měli se lépe? Přišli si hlavně vydělat peníze, které jim mají pomoci zajistit rodiny, které nechali doma. Jsou proto schopni udělat vše. Vždyť opustili vlastní rodiny. Udělali to, co mnoho z nás nemůže a nechce udělat. Nebo se snad máme všichni sebrat a odejít z této země? Chceme ji zcela dobrovolně přenechat někomu jinému?

Ten jiný, druhý zde nemá kořeny. Jak se zachová k našim pamětihodnostem, k tradicím, ke kořenům? Hodně napovídá současná situace.

Na to všechno se musí dnešní osmdesátníci, naše paměť národa, dívat. Za svůj život prošli různými eskapádami. Prošla některá jiná generace tolika změnami jako právě oni?

Lepší než učit se z vlastních chyb je učit se z chyb druhých. Nejdříve se ale musíme naučit a být ochotni naslouchat těm druhým. Bez pochopení není možné odpuštění a není možná ani změna.

Foto: Ivana Šmucrová