Čapek:

„Jsme velmi sytě nespokojeni s politikou politiků; reptáme plni hořkosti, ale to se rozumí, máme tím asi tolik vlivu na běh politiky, jako bychom měli na směr větru. To vše může být v pořádku, ale je to trochu málo. Pro svou osobu naprosto netoužím dělat politiku, ale silně bych si přál politicky žít.

… Být občanem, už to je nebo může být jakási politická aktivnost; záleží jen na tom, jakými jsme občany. Mluvíme-li o politice, myslíme tím vždycky jen poslance a politické profesionály; nikdy to slovo nevztahujeme na sebe samy. Řekl bych, že při vší kritice nesmírně přeceňujeme politiky a velmi podceňujeme svou vlastní politickou funkci. … Kdybychom řekli, že politika je péče o veřejné blaho, tedy švec pečuje o veřejné blaho především dobrými botami a řezník dobrým masem. Je-li vaše práce taková, že jí můžete rozmnožit úhrn statků nebo zvýšit úroveň života ku prospěchu hodně mnoha lidí, pak, pane, jste politicky velmi aktivní. … Dnes sice ještě platí moudré slovo, že demokracie, toť diskuse; ale diskusi pěstujeme obyčejně jenom tehdy, když nevíme docela přesně, co se má dělat. … Chodíme po zuby ozbrojeni jakousi nedůvěrou a nepřátelstvím ke všemu, co má dvě nohy, a také se podle toho chováme. Loajálnost nezačíná poměrem k státu, nýbrž poměrem k člověku; to je sám základ vší politiky a důležitější vyhlášení lidských práv než sebelepší ústava.  … Nikdo z nás nemůže změnit svět, ale může aspoň trochu změnit sebe sama. … Máme víceméně všichni plnou hubu demokracie, ale myslím, že bychom byli ve značných rozpacích, kdybychom měli kteréhokoliv večera říci, co jsme toho dne udělali zřetelně demokratického. … Ať si představujeme společnost jakkoliv, předpokládáme, že to má být jakýsi pořádek mezi lidmi; dobrá, získat osobní pořádek ve styku s lidmi, to je loajálnost. … Jeden z našich národních rysů je silná nechuť k úřadům; ale stejně výrazným rysem naší národní povahy je mystická důvěra, že úřady se mají o všecko postarat a mají k tomu plno prostředků. … Vzestup demokracie je myslitelný jen ve formě občanské autonomie. … Máme-li vůbec myslet na nějaký pokrok, je ho víc a šíře třeba v maličkých centrech s podloubím a baňatou věží než v Rudolfinu a okolí. “

(1925)

Kdyby Karel Čapek žil v dnešní době, pravděpodobně by psal úplně stejné úvahy, které byly publikovány v knize Zoón politikon v roce 1938. Jeho myšlenky jsou platné i v současnosti a je vidět, že myšlení národa se od té doby nijak nezměnilo.

My jsme také nespokojeni s prací současných politiků. Uprchlická krize rozpoutala i krizi politickou. Názorově se vyhrocují vztahy vládních politických stran, které jsou v opozici a které vytvořily tzv. stínovou vládu. Stejně, jak se vyhrocují vztahy politiků a jejich stran, vyhrocují se, co se politiky týká, názorově i občané. Máte pocit, že i vůči předešlým prezidentům v naší novodobé, posametové historii bylo v médiích vedeno tolik útoků? Kdo by si dříve dovolil sundat prezidentskou standartu, která je dle Ústavy České republiky jejím symbolem? Kdo by si dovolil nahradit ji trenýrkami? Zůstal by takový čin bez trestu? Je tento čin hrdinstvím, protestem nebo je ukázkou tuposti jeho aktérů?

Ruku na srdce – kdo z nás by chtěl být politikem? Cpou se dnes lidé při volbách do funkcí na obecních, městských, krajských úřadech? Stojí lidé na funkce fronty? Chcete vy jít do politiky? Já jsem na tom úplně stejně jako Karel Čapek. Ono se velice snadno kritizuje druhé, ale jít tu politiku dělat je jiná káva. Ti, co jsou nahoře, jsou ve své podstatě osamělí. Jsou manipulováni a zneužíváni, manipulují a zneužívají. Jsme lidé, kteří bohužel nejsou bez chyb.

Měl Karel Čapek pravdu, když tvrdil, že naše každodenní chování je také politické? Určitě. Kde je náš národní problém? Myslíme si, že když kradou ti nahoře, mohou ti dole krást také? Kam ale přijdeme? Je možné, že nesmíme mít nic, abychom pochopili, co jsme vlastnili a jak bohatí jsme byli? Je možné, že někdy získáme zpět alespoň jednu desetinu z toho, co jsme dali k dispozici zahraničním investorům? Také dáme své peníze dohromady a postavíme první český obchodní dům, jako tomu bylo za Rakousko – Uherska? Píše o tom ve své knize Moji milí bratři Helena Čapková. Nebude zase jen virtuální, jako tomu bylo v dokumentárním filmu „Český sen“, natočeném v roce 2003 v pražských Letňanech? Sousloví „český sen“, označující plané sliby, prý přejali do svého slovníku novináři, politici i obyčejní lidé, jak se píše o tomto filmu na webových stránkách. Máte pocit, že to, co opravdu umíme dobře, je snění?    

Léta utíkají, ale my stále máme pocit, že za nás někdo všechno zařídí. Netušila jsem, že tuto vlastnost viděl i Karel Čapek jako naši vlastnost národní již před druhou světovou válkou. Když ale za nás někdo něco udělá, rozhodne a nedopadne to dobře, jsme na něj naštvaní. Pokud rozhodne dobře, hledáme, jak si přičíst zásluhy. To platí nejen v politice. Pokud lidé v zaměstnání nestihnou svoji práci odevzdat v termínu, ucítí následky mnohdy nejen od zaměstnavatele, ale život mu znepříjemňují i úřady, investoři … Záleží, jakou práci a funkci člověk má. Když se ale práce stihne, polívčičku si chtějí přihřát všichni.

Platilo, platí a vždy bude platit, že nemůžeme změnit druhé, pokud se měnit nechtějí. Vždy ale můžeme měnit sebe. My se máme stát poctivými, pracovitými, empatickými, upřímnými … lidmi, kteří si uvědomují, že tam, kde končí naše hranice, začínají hranice toho druhého. Druzí se k nám chovají tak, jak my jim to dovolíme. To platí v mezilidských i mezistátních vztazích.

(podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)

Foto: Renáta Siebenbürgerová