O nacionalismu

Čapek:

„V debatách o nacionalismu se obyčejně natropí hromada neplechy tím, že to jedno slovo označuje dvě docela různé věci. Jednou je to – no zkrátka obyčejná, instinktivní, zrovna fyzická láska člověka k svému národu. A podruhé je to politický program, heslo, za kterým se jde, prapor, pod kterým se lidé šikují. Tedy to dvoje by se nemělo směšovat. Láska není žádný program, heslo ani prapor.

Tedy pokud jde o politické programy, měla by se láska k národu už jednou nechat pěkně stranou; žádná partaj nemá na ni monopol. Znám komunistické básníky, kteří milují svůj národ daleko hlouběji než redaktoři národně uvědomělých večerníků; je to aspoň vidět na jejich češtině. Vždycky mne zarážela jedna věc: že radikální nacionalismus je tak zlostný a nesnášenlivý. Národ jsme my všichni, bez rozdílu stran; ale nevidím, že by politický nacionalismus projevoval nějakou zvláštní přívětivost k bližnímu téhož národa, ale odlišných zájmů.

Předně se tu vyskytuje jakýs takýs konzervatismus. Byl bych rád, kdybych nemusel říci jakýs takýs; náramně bych si vážil lidí, kteří by dovedli udržet v našem životě kus tradice a konzervovat určité, staletým životem ověřené hodnoty, pravidla jednání nebo formy života. Bohužel se mi zdá, že bychom u nás těžko vypátrali nějaký pozitivní obsah pro konzervaci. Za námi není žádný historický řád, ze kterého bychom odvodili jakákoliv platná kritéria; za námi je totiž jenom rakouský režim. Naše společnost je povýšenecká a bez tradice. Naše kultura má své duchovní odkazy, ale nemohla vytvořit obecný kulturní řád.

Lidé u nás cítí konzervativně ne proto, že by se jim nějak obzvláště líbil řád minulý, nýbrž proto, že jim z těch nebo oněch důvodů nehoví stav přítomný. Protože nemohou přiznat, že se jim stýská po Rakousku, říkají, že se jim stýská po tom starém vlasteneckém nadšení, které kdysi bouřívalo proti Vídni. Předválečný český lev totiž řinčel okovy a brojil; ta potřeba brojení a řinčení zůstala mnohým lidem podnes. Nemohou-li už řinčet proti Vídni, řinčí proti Hradu, proti cizáctví nebo proti německým filmům. Je příznačné, že své nacionální city dovedou vyžit jen tehdy, když proti něčemu brojí a protestují, tedy čistě negativně. Konzervativní nacionalism nám nemá co přinést, protože nemá kladného obsahu; čeká jen, aby mohli čas od času vzplanout takzvaným živelným odporem proti zlořádům, které mu bude aportovat nacionální žurnalistika.

Úhrnem, politický nacionalismus je živ z několika negací: z nespokojeného konzervatismu, z odporu proti socialismu, z nechuti k demokracii, ze smýšlení protiněmeckého; to vše je zpatetizováno silným citovým přízvukem, který vyznačuje nacionalistu i v jeho frazeologii. Tu životní zápornost vidíte už v jeho duševním habitu: v jeho kulturní vyprahlosti, v jeho stařecké zlosti na všechno nové a „moderní“, v jeho nedůtklivosti, hašteřivosti a mrzuté nedůvěře, v jeho věčném namítání a protestování – bůh s ním a bůh s vámi, kterým duševně stačí být proti; ani nevíte, co vám uniká.

Ale abychom nevylili dítě s vaničkou: nás, kteří jsme plně prožili válku, drceni úzkostí a nadějemi, kterým šlo o osud národa krvavě vážně, nás nemusí nikdo učit nacionalismu; děkujeme uctivě za všechny prsní tóny vlasteneckého kázání. Pro nás mnohé zůstal nacionalismus hlasem krve; nezdegeneroval v partajnictví. Zůstal láskou; nezvrhl se ve fandění. Je to samozřejmá víra; ta se nenosí na kabátě ani v hubě.

Je kulturní nacionalismus, který si nemůže strčit do kapsy žádná politická partaj. Existuje něco jako praktická důvěra, že národu je především třeba, abychom dělali svou věc dobře a hodnotně. Ať děláme socialismus nebo náboženství, básně nebo boty, rozsudky nebo silnice. Kulturní nacionalism je mít otevřené oči a srdce pro všecko dobré a cenné, co tato národní půda vydá; není to jenom Franta Nekolný. Bez velké dávky vnitřní radosti nemůžete nic poctivě hodnotit. Nejste-li velkomyslní, nemáte oči pro velikost. Čím krásnější a ušlechtilejší věci na svém národě budete milovat, tím hlubší bude vaše láska; ale také vás prosedne a zapřáhne vás do své služby – ne v partaji, ale v životě. Existuje nacionalismus tvůrčí; nemyslím tím jenom na muzikanty nebo vůdce lidu; myslím na kohokoliv z nás, neboť každý na svém místě představuje národ a může tak činit k obrazu božímu.

Karel Čapek tvrdil, že je čeština pestrým jazykem. Uvědomujeme si, že ale používá stejná slova, která ovšem ve slovních spojeních mají pokaždé jiný význam. U slova nacionalismus je to na pováženou.

V roce 2015 bylo toto slovo používáno v souvislosti s migrační krizí. Do Evropy se valily davy lidí a to nejen z oblastí, kde se válčilo. Dnes se toto téma znovu otevírá s válkou na Ukrajině a příchodem jejích obyvatel do států EU. Jsou to lidé, kteří bojují o holé životy? Jsou to lidé, kteří si chtějí ekonomicky zlepšit svůj život? Jsou si vědomi důsledku svého rozhodnutí? Jsou vždy všichni migranti dostatečně informováni o rozdílném životním stylu v Evropě? Jsou informováni o sociálním systému v jednotlivých státech Evropy? Jsou ochotni se v nich přizpůsobit stylu života tamních obyvatel? Mají stávající obyvatelé jednotlivých evropských zemí důvod ke strachu? Někteří možná raději používají slovo obavy, neboť strach se dnes nenosí.

Je škoda, že v češtině se často nacionalismus vysvětluje jako myšlenková tendence, ideologie a politika zdůrazňující význam národa, která v tom negativním smyslu znamená ideologii šovinismu, přesvědčení o výjimečnosti vlastního národa. Vypjaté podoby se nacionalismu dostalo v řadě států ve třicátých letech a to zásluhou německého nacismu. I po druhé světové válce ovlivňuje politiku států a změny na politické mapě světa, dokonce i v současnosti.

I dnes jsou na území Česka zaregistrovány nacionalistické strany. Kolik stran a hnutí je funkčních na našem území? Kdo rozhodne, která strana je nacionální nebo nacionální? Kde jsou hranice mezi nimi? Platí, že kde končí láska, začíná nenávist? Je to tak, že člověk, který miluje je ochoten tolerovat?  Co a koho jsme ochotni tolerovat? Je člověk, který miluje, ochoten přizpůsobit se svému partnerovi? Je jeho láska vždy opětovaná? Je to tak, že ten, kdo se přizpůsobuje, se vlastně podrobuje tomu druhému? Nebere to ten druhý, dominantní partner časem za samozřejmé? Dominantní manipuluje a ten, který začal z lásky a s důvěrou sloužit je degradován na sluhu, služku. Je rozhodováno o něm (o ní) bez něho (bez ní)? Má kterákoli politická strana empatii? Je schopná projevovat cit? Cit je schopen projevovat pouze člověk. Tedy člověk jako jednotlivec může sloužit straně, ale strana nedokáže nic jiného než člověkem manipulovat a je jedno, zda je to strana komunistická, sociální nebo národně socialistická, ANO nebo TOP 09.

Byli byste rádi, stejně jako Karel Čapek, aby tyto strany byly schopné konzervovat určité, staletým životem ověřené hodnoty, pravidla jednání nebo formy života? I my musíme konstatovat, že zde v současnosti už možná není co konzervovat. Nebo tomu tak není?

Neměli bychom zakonzervovat naše historické památky včetně historických center našich měst, neboť jsou svým způsobem jedinečná? Nejsou v souvislosti s neustále novými energetickými zákony a příchodem nových obyvatel, kteří zde nemají své kořeny, tyto enklávy ohroženy? Neměli bychom zakonzervovat zemědělskou půdu a již nadále nepokračovat v její proměně v zastavěná území? S příchodem nových obyvatel do Evropy bude potřeba více potravin, naroste spotřeba vody. Nezakonzervujeme naše lesy? Potřebujeme, aby zadržovaly vodu na našem území; aby zabraňovaly erozi půdy. Vědí dnešní děti, víme my, co dá práce, než naroste alespoň metr vysoký stromek, který končí o Vánocích v našich domácnostech? To jsou ale všechno hodnoty materiální, u kterých si ani neuvědomujeme, že je máme a bereme je jako samozřejmost.

Jsou zde ovšem ještě hodnoty lidské. Má v dnešní době člověk ještě nějakou hodnotu? Jaký člověk má v dnešní společnosti větší hodnotu? Co rozhoduje o jeho hodnotě? Je to dosažené vzdělání nebo jeho lidství, schopnost empatie, laskavost, smysl pro morálku? Neměl by se nechat člověk, který je schopný empatie a má smysl pro morálku, nechat zakonzervovat a ponechat jako odkaz pro budoucí generace? Je pravda, že každá doba byla, je a bude pro obyčejného člověka tvrdá. V každé době žili lidé, kteří se chovali morálně i přes to, čím si procházeli. Život každého z nás je zkouškou našich morálních hodnot. Dáváme přednost hmotě, nebo citu? To je ale člověk jako jednotlivec. Mohli bychom konzervovat celou současnou společnost? Je o co stát?

Čapek píše, že naše společnost je povýšenecká a bez tradice. Naše kultura má své duchovní odkazy, ale nemohla vytvořit obecný kulturní řád. Lidem prý se nelíbí stav přítomný a stýská se jim po době, kdy se bouřili proti Vídni. Nacionální city dokáží vyžít jen tehdy, když proti něčemu nebo někomu protestují.

Neplatila by tato jeho slova i v současnosti? Jak by se díval na semknutí národa v období „sametové revoluce“? Můžeme říct, že máme své vlastní kulturní, duchovní, historické tradice? Jsme samostatným státem teprve sto let. Jsme samostatní? Od doby vzniku se změnil život v něm i kolem něho. Změnil se i on sám co do velikosti, když 1. ledna 1993 zanikla Česká a Slovenská Federativní Republika a vznikly dva samostatné státy – Česká republika a Slovenská republika.

Celou dobu posloucháme od svých otců, dědů, od našeho okolí, že jsme malým státem. Tuto myšlenku jsme tak převzali do svých životů, do svého myšlení, že to žijeme a stáváme se ještě menšími – viz odpojení Slovenské republiky. Neodpojí se i Morava? Přestože vznikl samostatný stát, pod vlivem celosvětového dění se naše zraky a myšlení upínaly vždy k Východu nebo k Západu. Kde ale v žádném případě nejsme? Nejsme sami v sobě. Čím více si nevěříme, tím více jsme zneužitelní a zneužívaní. Tak moc se přizpůsobujeme ostatním, že nejsme a nemůžeme být sami sebou. Přesto ve všech zemích na celém světě žijí lidé stejní jako my. Liší se jen barvou pleti a všichni mají potřeby a chtějí přežít. To, co dělá problémy a vyvolává války na celém světě, je materiální vlastnictví. Pro nabytí ještě většího majetku jsou schopni vraždit nejen lidé jako jednotlivci, ale i celé státy. Ti, kteří mají hodně, chtějí mít ještě víc. Proto vždy v minulosti státy, které měly přístup k moři, a kvetly v nich obchody, vypravovaly své mořeplavce a ti objevovali nová území. Tak moc těchto zemí mohla ještě růst. Rostla na úkor právě těch zemí, které byly objeveny a porobeny. Čím větší území onen stát zaujímal, tím větší moc. Stejně tak vznikaly obrovské říše ještě v hlubší minulosti – Starověké Řecko nebo Římská říše. Zánikem posledně jmenované se zabýval v 18. století jeden z nejvýznamnějších historiků Edward Gibbon – autor díla Úpadek a pád Římské říše. Ono podle něho těch příčin bylo více a patří sem i postupná ztráta občanských hodnot obyvatel a jejich „zpohodlnění“. Obrana státu byla přenechána žoldnéřům barbarského původu, kterých postupně přibývalo, až získali nad Římany převahu. Čestná vojenská služba vlasti byla odmítána, zpochybňována, vysmívána a později zrušena. Tradiční role otců jako živitelů rodiny byla zpochybněna, bylo prý zde stále více rozvrácených vztahů a svobodně žijících matek bez otců. Senioři prý zde byli zanedbáváni a lidé více pečovali o domácí mazlíčky než o rodiče. Šířil se prý cynismus, plýtvání, nestřídmost, znevažování znalostí, dovedností a poctivé práce. Do země přichází velké množství cizinců. Asi také tehdy přicházeli oni cizinci do Římské říše proto, že se chtěli mít lépe. Nemůžeme se jim divit. Těchto příčin bylo ještě více, dle onoho historika, ale tento výčet, myslím, úplně stačí.

My už také neumíme nic jiného než bědovat, skuhrat, nadávat, lát, řvát, proklínat, brečet, plakat nad dnešní dobou a vymlouvat se na vlastní bezmocnost cokoli změnit. Kéž by každý z nás přestal nadávat, křičet a chovat se nevraživě a nemorálně a změnil sám sebe v člověka empatického, schopného pomoci ostatním i věřícího v sebe a ve vlastní hodnoty. Víte, jak by se náš život změnil? Když se mění svět, mění se vždy směrem shora, nebo zdola? Za druhé světové války se nikdo nezhroutil před rostoucí mocí Německa a Adolfa Hitlera, ale všechny státy a lidé v nich žijící zmobilizovali všechny síly a vrhli se do odboje. Spojili se a společně fašistické Německo porazili. Veškeré podobné boje ale mají své následky – viz poválečné uspořádání Evropy.

Jak jsme na tom dnes? Z médií jsme slýchali poznámky o rostoucím nacionalismu v souvislosti s migrační vlnou. Který nacionalismus je v těchto zprávách míněn? No, bohužel na základě zbývající části zprávy v novinách či v televizním šotu nám byl spíše předhazován nacionalismus v negativním slova smyslu. Jak nás ovlivňují takové zprávy? Co je správné a co již ne? Víte to? Nepřepadá vás občas bezmoc, neboť vnímáte rozpor mezi zprávami, které dostáváte ze svého okolí, a svými vlastními pocity?

Generace, které prožily druhou světovou válku a které věděly, co je nacionalismus v podobě národní hrdosti, příslušnosti k určitému národu, postupně umírají. Jakou míru hrdosti vůči svému národu cítí současná střední generace, která vyrůstala ještě v době totality a prošla vývojovou změnou v chodu této země? Je poznamenaná dobou, ve které žila? Jaký má vztah ke své zemi? Váží si jí? Bránila by ji, nebo jí pohrdá? Napadá mě, že záleží na tom, jak se onomu člověku zde daří. Záleží na jeho psychické výbavě. Jsou tací, kteří přes veškeré osobní problémy zůstávají na místě a snaží se vše vyřešit a jsou tací, kteří utíkají a myslí si, že se takto problémům vyhnou. Ony je ty problémy dostihnou i jinde, třeba i v cizí zemi. Vždyť se podívejme na současné migranty. Chtějí žít v Německu, ve Švédsku. Vysnili si ráj na zemi a on to takový ráj není. Je jim diktováno, kde a jak budou žít. Při tak velkém množství, kolik jich je, to ani není možné jinak. Budou zase utíkat? Kam? Ti nespokojení utíkají celý život a ztrácejí kontakt se svými kořeny.

Dnešní mladá generace má otevřený celý svět. Opravdu? Má mnoho možností a záleží jen na její píli, čeho v životě dosáhne. Je ale velice důležité, aby, i přes obrovské možnosti, byla si vědoma svých kořenů. Jsou národy, které nejsou doma nikde. Před tisíci lety ztratili své kořeny Romové.

V 18. století učinil maďarský student teologie náhodný objev, když v Holansku poznal několik Indů  – Malabarů. Zaujala ho jejich podobnost s Romy, která byla potvrzena podobností jazyka i stejným významem některých slov. Indická společnost byla už tehdy rozdělena do jednotlivých kast. Romové patřili do té nejnižší, které se říkalo „nedotknutelní“. To byl důvod, proč Romové začali v 8. století Indii opouštět. Mohla je vyhnat i častá sucha a s nimi spojený nedostatek potravy, nebo jim vadila kastovní indická společnost a oni se z ní snažili vymanit. V evropském společenství se ocitli v normativní společnosti, kde jejich neformální jednání není vždy vítáno. Jsou Romové problémem pro naši společnost? V roce 2013 zjistila Francie, že život Romů se nedá sladit s tím francouzským. Romové prý by se měli vrátit do Rumunska a Bulharska. S tím souhlasily dvě třetiny Francouzů. Problémy s Romy řešila v roce 2012 také německá města. Desítky tisíc Romů sem přišly v rámci migrační vlny z Rumunska a Bulharska. Vydali se do bohatších zemí Evropské unie s vidinou lepšího živobytí. Města prý mají strach z narůstající kriminality.  Přistěhovalce z Balkánu, kteří zčásti kálejí na ulici, obyvatelé v okolí nechtějí. V domech, kde jsou ubytovaní, na chodbách čpí moč, skleněné výplně dveří chybějí a před domy bývají metr vysoké hromady odpadků. Jako kdybychom to neznali. Všem je známé sídliště Chánov v Mostu, sídliště Krupka v Teplicích. Také zde jsou vybydlené panelové domy těmito obyvateli našeho státu. Lišíme se od Francie jen tím, že my Romy neposíláme pryč. Přesto máme problém v rámci Evropské unie, kdy je nám vytýkáno, že diskriminujeme Romy v rámci vzdělávacího systému. Dříve byly romské děti vzdělávány především v praktických školách, kde byla výuka přizpůsobena schopnostem těchto dětí. Jak je tomu dnes? Bohužel problémem většiny dětí z romské populace je, že nemají zájem o vzdělávání. To je v jejich hodnotovém žebříčku daleko za materiálními statky. Samozřejmě platí i zde, že výjimky potvrzují pravidlo. Romové byli vykořeněni. Odchodem z Indie ztratili svůj domov. Mají někde svůj domov? Kde se cítí být doma? Když se Evropan cítí být někde doma, snaží si své okolí, kde přebývá, zkrášlit, zútulnit. Tedy až na některé výjimky. Když mají Evropané problém s Romy, jaké hodnoty chrání? Jsou nacionalisty, kteří jsou přesvědčeni o výjimečnosti vlastního národa? Jsou nacionalisty, kteří si chrání svou osobitou kulturu, hodnoty, které budovali po desetiletí, po tisíciletí? Kde končí schopnost tolerovat a začíná boj?

Jsme schopni tolerovat, když jsme také tolerováni. Jsme opravdu schopni tolerovat? Máte pocit, že jsme tolerováni, a to nejen Romy, ale všemi cizinci, kteří přicházejí do našeho státu? Dokážeme být tolerantní ke všem občanům vesnice, města, státu, kde žijeme? Proč je v této zemi tolik lidí, kteří potřebují na sebe nějakým způsobem upozornit? Co pro to dělají? Chovají se nemorálně. Co je morální a co je již nemorální? Je morálka slučitelná se slušností, empatií, respektem vůči druhým?

O těch, kteří rozkrádají majetek podniků, ale také o těch, kteří okrádají zaměstnance, nemá cenu psát. Všem je jasné, že tito lidé se chovají nemorálně. Otázkou je, zda se někdy budou zodpovídat ze svých činů. Výčet nemorálního, netolerantního a bezohledného chování by mohl být rozsáhlý.

Co by asi napsal Čapek o dnešní generaci? Psal, že pro mnohé zůstal nacionalismus hlasem krve; prý nezdegeneroval v partajnictví. Je v nás opravdu ještě kousek nacionalismu, tedy vlastenectví? O kterou generaci máte obavy, že již nemá dostatečné vlastenecké cítění? Máte pochybnosti o důchodcích, střední generaci nebo o té mladé, nastupující generaci? Nemáte pocit, že jazyková výbava mladé generace je sice značně pestrá, ale český jazyk se v jejích znalostech jaksi ztrácí? Mezi symboly České republiky patří dle Ústavy velký a malý znak České republiky, státní barvy České republiky – trikolóra, státní vlajka České republiky, vlajka prezidenta České republiky (dříve prezidentská standarta), státní pečeť České republiky, státní hymna České republiky. Jaká škoda, že mezi státní symboly, tedy znaky našeho vlastenectví, nepatří také náš jazyk – čeština a také naše písmo. V současnosti jsme se přesvědčili, že ani symboly, které mají být chráněny Ústavou, nejsou dostatečně tímto bráněny před morálky prostými jednotlivci, kteří sundali prezidentskou standartu ze střechy Pražského hradu a jak se později ukázalo, dokonce ji zničili tak, že ji nastříhali na víc jak tisíc kousků. Kdy v minulosti si někdo dovolil takto projevovat výhrady k postojům prezidenta republiky? Nejsou všichni, kteří kritizují, úplně stejní jako ti kritizovaní?

Když Čapek píše, že nacionalismus zůstal láskou a nezvrhl se ve fandění, uvědomila jsem si, že největšími vlastenci jsme, když některý ze sportovců vyhraje na mezinárodních kolbištích. Když jejich sláva opadne, zmizí i naše vlastenectví a z nás se stanou šedé myšky pohybující se v každodenním bludišti, kdy si hledáme často ještě za tmy cestu do zaměstnání a opět již za tmy cestu zpět, tedy domů. Každodenně jsme vystavováni stresu a úzkostem, zda budeme mít i do budoucna práci, zda uživíme sebe a děti, budeme mít šanci postarat se při tom všem o své staré rodiče? Jsme stroje, nebo lidé? Jsme na sebe hrdí? Pyšníme se výsledky své práce? Jsme pyšní na své děti? Kolik obyvatel tohoto státu se pyšní svým životem, svou prací? Pokud lidé nedokáží být hrdými na sebe a svou rodinu, mohou být hrdými obyvateli tohoto státu? Souvisí hrdost s vlastenectvím? Kolik občanů tohoto státu by bylo schopno odejít do ciziny, aby se tam mělo lépe? Souvisí to s vlastenectvím? Souvisí to s pevnými pouty k vlastní rodině a jejím kořenům? Když se podíváme do minulosti, i za Rakouska – Uherska chodili chudí lidé za prací z nejchudších částí země do Rakouska, aby zde vydělali peníze a posílali je své rodině domů.

Hrdost na tento národ leží na bedrech každého z nás. Pokud se budeme všichni chovat bezohledně ke svému okolí, budeme okrádat druhé o majetek, o čas a nepovedeme své děti k dodržování morálních pravidel, jednou se s tím vším shledáme.

Neměl snad Čapek pravdu, když napsal, že nacionalismus je mít otevřené oči a srdce pro všecko dobré a cenné? Nevěříte snad tvrzení, že bez vnitřní radosti nemůžeme nic poctivě hodnotit? Platí, že pokud nejsme velkomyslní, nemáme oči pro velikost? Opravdu kdokoliv z nás představuje národ.

(podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)

Foto: Ivana Šmucrová