Co je to láska? Je to chemie? Je to pud? Jaká je láska? Je upřímná, nepodmíněná? Je vypočítavá či nesobecká? Opravdu je nesobecká?

Jaké jsou lásky? Jaká je láska mateřská? Je to fascinující pocit, když žena ví, že v ní roste nový život? Je to pouto, které se vytváří mezi matkou a dítětem během jeho vývoje ještě v matčině břiše? Jen zásluhou tohoto pouta dokáže matka zvládat všechny ty nepříjemné prožitky související s těhotenstvím? Je to mateřská láska, pouto vytvořené k jejímu dítěti, co dává matce sílu zvládat veškerou péči o její miminko?

Je mateřská láska stále stejná? Prožívají ji opravdu všechny matky? Není pro některé matky narození dítěte jen splnění povinnosti, splnění očekávání jejího okolí? Vytvoří si taková matka lásku ke svému dítěti? Není pro ni její dítě obtěžující zátěží? Dříve bylo také těhotenství a mnohdy pak vynucená svatba způsobem, jak se vyvázat z vlivu své rodiny a postavit se na vlastní nohy. Dříve? Bylo a je to naivní konání? Vyvážeme se vůbec někdy z vlivu rodiny, ve které jsme vyrostli?

Rodina – to jsou naše kořeny, naše stabilita i nejistota. Někteří z nás ale do života žádnou mateřskou lásku nezískali. Těhotenství jejich matek bylo takovým nedopatřením, že děti byly raději odloženy do babyboxů, kojeneckých ústavů. Jak mohou tyto děti v dospělosti dávat lásku, když ji v dětství sami nezažily? Jaký je jejich emocionální život? Rodina je pro děti zázemím. Rodina – to jsou kořeny každého z nás. Z rodiny čerpáme vše dobré i špatné. Co je ale dobré a co je špatné v realitě, v níž žijeme? Je dobře, že je dítko opečovávané svými rodiči? Budou jeho rodiče za ním vždy stát? To, co je pro jednoho dobré, je pro druhého špatné.

Naopak, z dítěte vyrůstajícího v relativně špatném zázemí může vyrůst silný člověk, který se z problémů, které život přináší, nehroutí a umí jim čelit. Kde jsou hranice mezi tím, co je pro nás dobré a naopak špatné? Takovou otázku si pokládá každý z nás po celou dobu života. Takovou otázku si pokládá každý rodič, který chce, aby jeho dítě v životě obstálo, ale zároveň do budoucna nezapomnělo, kde jsou jeho kořeny. Jsme jako stromy. Když jsou dobře opečovávány, jejich kořeny sílí. Na jejich bohatosti závisí síla kmene a bohatost koruny. Bohatost koruny souvisí s plodností takového stromu.

V souvislosti s tím, co jsem právě napsala, mě napadla otázka: jak současné kácení ovocných sadů souvisí s chováním a psychikou nás lidí? Proč dnes u domů jsou místo ovocných zahrad zahrady okrasné? Vzpomínám si na jednoho kolegu, který v souvislosti s nabídkou v supermarketech po roce 1989 prohlašoval, že proč by pěstoval na zahradě mrkev, když si ji může koupit v supermarketu. Když si uvědomí, co by ho její pěstování stálo úsilí a vody, je to takto pohodlnější. Je to obrázek dnešní společnosti? Vše stojí nějaké úsilí – vztahy, rodina i příroda.

Vše spolu souvisí. Sady jsou káceny, ale kde najdou včely potravu? Ve filmu „Tajemství a smysl života“ je hned na samém začátku vyřčena myšlenka, že čmelák se bez nás obejde, my bez něho ale nikoli.

Láska je cit. Ztratil člověk cit k přírodě, ke zvířatům, k lidem, k sobě samotnému? Pokud ztratil cit k domovu, kde trávil své dětství, ztratil cit také k zemi, ve které žije? Pokud ztratil cit vůči zemi, ze které vzešel, může něco cítit k zemi, do které odešel? Je to láska, zvyk nebo vděk, že ho daná země přijala? Chápe její tradice? Chápe a respektuje její původní obyvatele? A nemá tendence je soudit a odsoudit? A nesoudí tak zemi, ze které vzešel? Je po dlouholetém pobytu v zahraničí návrat do rodné země možný? Necítí se takový člověk vykořeněný? Není doma v cizině ani ve své domovině. Zůstává tam, kde se narodily a žijí jeho děti. Činí tak z lásky mateřské, nebo z čistého pragmatismu?

Vykořeněný člověk může mít vztek, že z nějakého důvodu opustil svou rodinu a rodnou zem. V minulosti lidé odcházeli na Západ, protože zde nemohli uživit svou rodinu. Hodně tak činili obyvatelé Slovenska, ale i Moravy a českého příhraničí. Odcházeli do Ameriky, nebo sloužili v Rakousku, v Německu. Vrátili se tito „cizinci“ do své rodné země? Hlásili se ke svým předkům? Jinak tomu bylo u těch, kteří pracovali v sousedních zemích, a jinak tomu bylo u těch, kdo odešli do Ameriky. O těch jejich rodiny někdy už nikdy neslyšely. Jaké pocity, jaké emoce, jakou bolest zažívala moje prababička, když do své smrti neviděla svého syna, který odešel do Ameriky v době před první světovou válkou? Až v devadesátých letech minulého století k nám přijela jeho dcera, aby poznala zem, odkud její otec pocházel.

Jaké pocity, emoce, bolest zažíval onen syn, který až do své smrti neviděl svou rodnou zem? Tito „cizinci“ jsou vykořenění ze své rodné země a jsou cizinci také v zemi, do které přišli. Už tomu tak není u dětí, které se jim v té nové zemi narodily. Jejich prostřednictvím v nové zemi zakořeňují. Nejhůře jsou na tom děti, které migrují společně se svými rodiči. Nikdo se jich neptá, zda chtějí opustit kamarády, prarodiče. Přijdou do nové země a ony první se musí zapojit do školního vzdělávání, ač nerozumí jazyku, kultuře …

Pokládám si ale otázku, jak je to u dětí v rámci tak hromadné migrace, jakou je válka na Ukrajině. Začlení se tyto děti mezi své vrstevníky v nové zemi? Nutí je tato situace učit se jazyku země, do které přišli? Vzpomněla jsem si na případ z minulosti, kdy má paní učitelka dělala jeden čas sociální pracovnici. Vzpomínala na mladou romskou rodinu, která přišla do malé vesnice a snažila se s chodem ve vesnici sžít. Vesničané jí byli plně nápomocni. Rodina napsala na Slovensko své rodině, jak se v Čechách mají úžasně a rodina se ze Slovenska za mladými přistěhovala. Pro vesnici to byla pohroma.

Co tím chci říci? Jeden člověk, skupina lidí, rodina se začlení. Obrovské množství lidí, které přichází do Evropy v rámci hromadné migrace, se nikdy nezačlení, pokud neexistuje evidence a pravidla. Kdy v historii byla nastavována pro domácí obyvatelstvo přísnější pravidla než pro migranty, i ty válečné?

O tom, že už toho všeho mají lidé dost, svědčí i nepokoje v Evropě. Kde zůstala u migrantů jejich láska k vlasti? Ta se ukáže, až válka na Ukrajině skončí, neboť každá válka má jednou svůj konec. Jaká láska lidem nakonec zůstane?

Foto: Renata Veselá