Často mě v poslední době napadá, že život v Evropě odpovídá životu početné rodiny. Rodiči jsou v tomto případě Německo a Francie. Dvě bohaté země, sousedící spolu svými hranicemi stejně, jako by měli vedle sebe stát manželé – bok po boku. Otázkou je, která země se o tu druhou více opírá. I tyto země mají mezi sebou jisté problémy, jako partneři, kteří jsou spolu již nějaký ten rok.

Jaký vztah dnes mají Němci k Alsasku, které bylo po prusko – francouzské válce připojeno k Německé říši? Po první světové válce se toto území dle Versaillské smlouvy znovu stalo součástí Francie. V průběhu druhé světové války, konkrétně roku 1940, bylo obsazeno německým vojskem a po roce 1945 bylo opět vráceno Francii. A nyní si uveďme jeden příklad.

Dodnes je hojně navštěvován hrad Haut-Koenigsbourg. Proč? První zmínky o tomto hradu sahají do roku 1147. V roce 1462 celý hrad vyhořel. Podstatná je ale pro nás tato informace: V roce 1899 se hrad, zarostlý lesem, rozhodl obnovit německý císař Vilém II. Snažil se údajně co nejvíce držet původních studií. Hrad byl otevřen v roce 1908. Po první světové válce byl zkonfiskován státem a v roce 1993 byl prohlášen národní historickou památkou. Dnes prý ho každý rok navštíví kolem půl milionu turistů – převážně Němců. Zdá se tedy, že k němu mají jistý majetnický vztah, stejně jako mnozí muži ke svým partnerkám.

Německo bylo, je a bude zemí, která značnou měrou zasahuje do života Evropanů – a nejen jich. Země, která, přestože vyšla z obou světových válek poražena, se vždy postavila na vlastní nohy, aby vzápětí zapracovala i na svém sebevědomí. Protože po každé prohře dokázala nastartovat svoji ekonomiku a vyškrábat se znovu a znovu nahoru. Je to země hrdá.

Představte si v dnešní době muže, který i se svou rodinou přijde o veškeré materiální zázemí, např. při povodni. Zbabělec začne fňukat a dožadovat se podpory od druhých. Chlap na nic nečeká a začne pro svou rodinu budovat nové zázemí. Toto je obraz Německa. Je to země s výraznou mužskou energií.

Francie se v mnoha situacích zachovala jako žena. Vzpomeňme si na Mnichovskou dohodu a jednání Francie a Velké Británie. Obě země se zachovaly jako ženy, které se chtějí vyhnout boji, a proto ustupují tomu mocnějšímu. Snaží se jen o vyjednání podmínek pro sebe a myslí si, že jejich požadavky budou respektovány. Často odsuzujeme ženy, které nedokážou odejít od svého partnera, když se vůči nim chová agresivně. Tyto ženy se bojí svému partnerovi postavit čelem, neboť vědí, že silou proti němu nic nezmohou a vyvolají další agresi. V případě, že odejdou, mají strach z osamění a případného pronásledování. Bojí se následků. Tak se snaží vyjednávat, ale nejsou respektovány, neboť tento typ muže považuje komunikaci ve formě vyjednávání za slabost.
Muži ale i ženy jsou občas nevěrní a tak se v jejich životě objevují milenci či milenky. Tuto úlohu v Evropě dosud zastávala Anglie. Zajímavá je i její geografická poloha vůči evropskému kontinentu, nemyslíte? Jako správná milenka se rozhodovala, zda má v této roli setrvávat či nikoli. Tento nemanželský vztah ji stál již hodně energie a tak se rozhodla stejně jako mnohé milenky. Vztah ukončila. Ona dokáže být silnou, samostatnou ženou.
Německo si nyní hledá novou milenku. Bude to Itálie? Itálie patří mezi zakladatelské státy Evropské unie. Víte, které státy patří mezi ty zakladatelské? Jsou to kromě Německa, Francie a Itálie také Belgie, Lucembursko a Nizozemsko. Itálie je svou rozlohou ze zbývajících států největší a sehrála svou roli jako spojenec Německa za druhé světové války. Kdo by si jen nevzpomněl na Mussoliniho? Jaká byla první reakce po vystoupení Anglie z Evropské unie? Sešli se ministři zahraničí zakládajících států EU. Tím se plně ukázalo, kdo rozhoduje o budoucnosti Evropy a jaké mají postavení všechny ostatní země.

Když se ale vrátíme k podobenství s lidskou rodinou, musíme si uvědomit, že rodinu tvoří také děti, které přicházejí na svět přirozenou cestou. Když se nezadaří, navštěvují takové páry specializované kliniky, které se věnují umělému oplodnění. Pokud se nezadaří ani tímto způsobem, existuje ještě jedno řešení. Manželé se mohou rozhodnout pro adopci. Nastává další otázka. Adoptovat děti ještě malé, které si vychováme pokud možno k obrazu svému, nebo děti již velké a značně pošramocené svým osudem? Když se manželé rozhodnou pro adopci malých dětí, uvědomí si po čase, že se u těchto dětí stejně projeví geny jejich předků. Každé dítě je naprosto jiné.

Totéž platí o státech, které postupně přistupovaly do Evropské unie. Temperamentní Španělsko, Portugalsko nebo Řecko je vyváženo rozvážným Rakouskem, chladným Švédskem, Dánskem nebo Finskem. Každý stát a lidé v něm žijící jsou ovlivňováni jeho geografickou polohou. S tou souvisí nejen způsob jejich stravování, ale také způsob jejich chování, způsob projevování emocí.

S jídlem ale roste chuť. Jsou i mezi lidmi tací, kteří chtějí pomáhat za každou cenu a rodina je smyslem jejich života. Dokáží ale odhadnout své možnosti? Myslí to vždy upřímně? Takové postavy jsou popisovány i v historických románech. Jmenujme jeden za všechny. Ve svém díle Bídníci ukázal Victor Hugo rodinu sobeckého pana Thénardiera. Upozornil zde na rozdílný přístup rodičů k vlastním dětem. Jaký život v takové rodině mělo dítě, Cosettka, kterou se zavázali tito manželé vychovat? Jistě si vzpomínáte na toto dílo i symptomaticky se odehrává ve Francii.

Proto se ptám, zda opravdu vždy přirostou adoptované děti svým rodičům k srdci? Jaké šance mají začlenit se do nových rodin ti, kteří již život v jiné rodině zažili? Najdou k sobě cestu? Porozumí si navzájem? Takové děti mají již plno zážitků, a ne zrovna dobrých, za sebou. Plno věcí si již nechtějí nechat líbit. Rodiče se je pak snaží ovládnout a za každou cenu si je k sobě připoutat.

Když se podíváme na státy Evropské unie, patří mezi takové státy nejen Česko, ale také Polsko, Slovensko, Maďarsko. Kdo byl původním rodičem? Sovětský Svaz. Tyto děti mají ze svých rodin narušené sebevědomí, v případě států národní hrdost. Neustále máme pocit, že jsme malí, a proto se neustále musíme někomu přizpůsobovat. Bojujeme s tím, neboť nejsme v kontaktu sami se sebou.

Na každý vztah musí být dva. Buď se tito dva dokáží domluvit a berou se za rovnocenné partnery, nebo to vypadá tak, že ten silnější, mocnější, zneužívá toho slabšího. Ten slabší je ale odpovědný za svůj život stejně jako ten silný. Nemůže přehazovat vinu na někoho jiného. Je to jen jeho věc, že se nechal zneužívat. Co není zakázáno, to je dovoleno.

Nechali se lidé žijící ve státech sjednocených Varšavskou smlouvou, zemích východního bloku, zneužívat? Lidé jsou odpovědni za volbu osob reprezentujících jejich zemi, tedy vlády. Moc korumpuje a volení politici postupně ztrácejí pokoru a cit. Možná, že v těchto zemích byly továrny se zastaralou technikou a proto byly levně odkoupeny zahraničními investory, poté pozavírány, zbourány. Likvidovat konkurenci se vyplatilo. Tak se budovala a buduje hospodářská závislost dítěte na rodiči. Není to záležitost nová a také ne cizí.
Rodiče, jejichž vztah není zcela harmonický, se rozhodnou, že ho zachrání dalším dítětem. Ty děti, které se dosud měly dobře, věří v zachování státu quo a ty adoptované do toho nemají co mluvit. Rodiče jsou již staří a tak musí hodně zvažovat, zda mají vzhledem ke svému věku adoptovat již velké dítě, které je ale také hodně sebevědomé. U tohoto dítěte se plně projevují rysy chování, které získalo od svých předků, a tak jen doufejme, že rodiče tuto adopci náležitě zváží. Na stará kolena si mohou zavařit. Dítě má totiž úplně jiný temperament. Je hrdé, nepoddajné. V historii jeho rodu je vidět obrovskou bojovnost. Jeho předkové byli válečníci dobývající nová území. Adopce podobného dítěte může likvidovat nejen rodiče, ale i jejich ostatní děti.

Každý rodič, který adoptuje dítě, se snaží získat informace o jeho pravých rodičích. Proč? Má potřebu uvědomit si genetickou výbavu takového dítěte, aby lépe viděl to, co ho s ním v budoucnu čeká. Nemá cenu dělat neuvážené kroky. Říká se: „Dvakrát měř a jednou řež, než se dáš do díla.“ Vždyť každý rodič, který adoptuje dítě, rozhoduje o své budoucnosti.

Poznali jste, kterou zemi nazývám tímto velkým dítětem? Správně odpověděl ten, který tipoval Turecko.
Církev zdůrazňuje, že základem fungování společnosti je rodina. Dodala bych, že nejlépe posoudí fungování rodiny empatický vnější pozorovatel. Důraz dávám na slovo empatický. Tedy ten, který se dokáže do života rodiny vcítit a chce pomoci, nikoli využít současného stavu a rodinu zneužít, manipulovat jí, kázat nebo jinak hodnotit. Nefunkční rodina je zranitelná, manipulovatelná a snadno ovlivnitelná. V této situaci nyní vidím Evropu.

(článek byl uveřejněn v listopadu 2016 v časopisu Šifra – www.casopis-sifra.cz)