HistorieSpolečnost

Edvard Beneš – 1. světová válka

Abychom mohli někoho soudit, musíme ho nejdříve znát. Můžeme o někom říci, že ho známe? Známe my vůbec sami sebe? Což se vám v životě nestalo, že jste byli vlastním jednáním překvapeni? Pro poznání takové osobnosti, jako byl Edvard Beneš, musíme nejdříve něco udělat. V našem případě stačí, když si přečteme dvojdílný svazek Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata. Autorem je PhDr. Jindřich Dejmek, DSc. Jak dlouho asi všechna ta data shromažďoval? Já vám v následujícím článku předkládám informace získané z tohoto svazku. Z mého pohledu to jsou ta nejdůležitější data, jež ukazují Benešův život v době 1. světové války v kontextu s děním v Evropě i mimo ni.

  1. 6. 1914 byl v Sarajevu srbskými nacionalisty zastřelen následník trůnu František Ferdinand d´Este i se svou manželkou. Měl být nástupcem císaře Františka Josefa I. a mohl být vítanou změnou ve vedení monarchie. Tato změna ale nemohla být realizována.
  2. 7. 1914 Rakousko – Uhersko s podporou Německa vyhlásilo válku Srbsku. Další den již bombardoval Bělehrad děly dunajské flotily. Ruská vláda vyhlásila na podporu Srbů mobilizační opatření. Berlín zaslal do Petrohradu ultimátum, ve kterém žádal o zastavení mobilizace. Další den vyhlásil válku Rusku. První světová válka začala. V německé koncepci střední Evropy nebyl prostor pro český stát. Němci věděli, že bez Rakouska ovládaného Němci nebudou schopni udržet evropské postavení a čelit tlaku dalších mocností.

Beneš se v této době rozhodl pustit se do revoluční práce proti habsburské říši a pomáhat k jejímu rychlejšímu konci. Snažil se pojistit proti případnému odvodu do armády a snažil se získat pas pro eventuální odchod do emigrace. Spojil se s Masarykem. Oba hledali podporu na Západě, nikoli v Rusku. Beneš byl ochoten pomáhat odboji i finančně.

Češi ale nehodlali bojovat proti Rusům a Srbům, což masově demonstrovali při posílání českých pluků na ruská bojiště. Reakcí byly represe. Na podzim roku 1914 došlo v Čechách k pokusu o převzetí politické pravomoci, která měla být vložena do rukou nejvyššího velitele. Vídeňské vládní kruhy tomu ale zabránily. Tlak na programové češství byl vnímán od začátku války nepřátelsky. Probíhalo soudní stíhání novinářů a nejen jich.

Představitelé Mladočeské strany v čele s Karlem Kramářem a dále Aloisem Rašínem, sekretářem Františkem Sísem a poslancem Bohuslavem Frantou se stávají základem rodící se „mladočeské“ části „české Maffie“.

Beneš ještě před konfliktem navázal vztahy s částí státoprávních radikálů, se kterými ho spojovala vize samostatného státu, podobně jako s částí předáků strany národně sociální. Začal pro zprávy zajíždět do Vídně. Získával informace od básníka J. S. Machara. Vyjížděl také do Drážďan pro britské noviny tam zasílané a mohl zde nakoupit také noviny z neutrálních zemí – ze Skandinávie, z Itálie.

V prosinci roku 1914 musel T. G. Masaryk zůstat v cizině. Byl na jednání v Itálii a varován svými stoupenci zahájil odbojovou činnost v zahraničí. Pro Beneše to byl klíčový okamžik života. Jel do Švýcarska, aby se zde setkal s Masarykem a varoval ho před návratem. Byl jím požádán, aby vytvořil komitét ze stejně politicky smýšlejících lidí, který by byl rozvětven doma, měl podzemní styk s cizinou a navíc měl stálý oficiální styk s politikou českou i vídeňskou.

V březnu roku 1915 se Maffie stává skutečností. Základní kámen byl ale položen již na schůzce 18. února 1915 za přítomnosti zástupců realistů – Edvard Beneš a Přemysl Šámal – a mladočechů – Karel Kramář a Alois Rašín. Přítomen byl také starosta České obce sokolské – J. Scheiner. Projednávala se forma domácího odboje a možnosti vytvoření exilového komitétu v zahraničí. Jediný, kdo tehdy mohl odjet, byl agrární poslanec Josef Dürych. První finanční prostředky plynuly z fondu Sokola. Tato pokladna však byla brzy zablokována.

Beneš vyslal svého bratra Vojtu do Spojených států amerických v červenci 1915. Jeho zásluhou ještě v posledních měsících roku získává zahraniční akce peníze od amerických krajanů. Dále se snažil rozšiřovat tajný výbor Maffie. Postupně se do něho dostávali zástupci většiny českých politických proudů. Bohužel si jednotliví členové Maffie, jak je to v této zemi zvykem, uchovávali své představy o budoucím uspořádání státu a podle toho také jednali – bez ohledu na názor druhých členů Maffie.

V květnu 1915 Maffie zasáhla poprvé veřejně, když zmařila snahu o veřejné odsouzení prvních masových dezercí českých vojáků v Rusku stranou českých aktivistických politiků. Masaryk volal po posílení politické emigrace na Západ, kde žurnalisté a politici měli hrát roli našich vyslanců a konzulů. Plánoval také přímé vystoupení proti Rakousku. Díky policejnímu řediteli Václavu Olišovi (s tímto příjmením jsme se setkali již v prvním článku – otec Haniny kamarádky) dostal Beneš naposled pas a vypravil se do Ženevy. Dělal tak spojku mezi Masarykem a Maffií. Spojek ale bylo víc. Maffie se scházela pravidelně. V Plzni byla první regionální složka, sledující produkci dělovky a muničky.

Beneš oplýval schopností sebekontroly ovlivněné přesvědčením o důležitosti vlastního poslání i v situacích, kdy mu šlo o život. Měl vynikající organizační schopnosti a smysl pro význam praktických informací, to vše kombinované se značnou odvahou a také s válkou narůstajícím odhodláním.

 

Emigrace

Nastalo jaro 1915. Rakousko – Uhersko bylo oslabeno bojem na dvou frontách a nyní v květnu vyvstal další nepřítel – Itálie. Monarchie potřebovala těsněji spolupracovat s Berlínem. Drasticky zasahovala proti opozici z řad nevládnoucích „utlačovaných“ národů – i proti Čechům. V květnu a červnu 1915 docházelo proto k masovým přechodům k Rusům a vzrostla odbojová aktivita v zahraničí. V té době byli zatčeni starosta Sokola J. Scheiner, K. Kramář a také A. Rašín.

Masaryk veřejně vystoupil 4. 7. v Curychu, o dva dny později v Ženevě. Masarykovo prohlášení bylo vydáno tiskem ve Francii, Švýcarsku, USA a Rusku. Domácí hnutí zůstávalo zdrženlivé, pouze varovalo Masaryka před špiony, které proti němu do Švýcarska poslala vídeňská komise.

Beneš si uvědomoval, že se smyčka kolem osobností stahuje. Jeho vlastní pozici ohrožovala aktivita bratra Vojty v Americe. Pasy se nevydávaly ani obchodníkům. Začal se tedy chystat k odjezdu. 1. 9. 1915 se nechal vojenským lékařem v Aši Mudr. K. Amerlingem převézt za dosti dramatických okolností do Bavorska. Z pohraničního Hofu se dostal do Mnichova a dále až k Bodamskému jezeru. Zde se mu podařilo nalodit na parník a doplout do švýcarského Rohrbachu. 3. 9. 1915 dorazil do St. Gallenu a večer se sešel v Ženevě s Masarykem. Beneš se dovídá, že západní diplomacie s námi nemá žádné plány a Rusko by ponechalo Rakousko tak, jak je.

Beneš se vydal do Paříže. Chtěl zde navazovat kontakty s francouzskou inteligencí. V Čechách ale nepropukl žádný odboj. Francouzi a Britové byli schopni odolávat útoku nepřítele, nebyli ale schopni prorazit jeho obranu a vyhnat ho z území, které zabral v předešlém roce. Nejvážnější byl triumf německo – rakouské armády na Balkánu na konci roku 1915. Beneš nevěděl, že jeho žena byla zatčena a uvězněna, zatímco on byl Masarykem prohlášen za sekretáře zahraničního komitétu. Bylo nutné zahraniční aktivity koordinovat. Podobná tělesa začaly budovat i další národy usilující o svobodu – Jihoslované, Litevci, Finové, Rumuni …

Koncem listopadu odjel Beneš za Masarykem do Londýna. Peněz bylo málo, proto chtěl jet do Spojených států. Předtím odcestoval do Švýcarska, aby dojednal nové informační kanály domů. Po krátké zastávce v Paříži, kde se setkal s M. R. Štefánikem, přicestoval do Londýna 21. 12. 1915. Odtud jeho cesta směřovala do Holandska. Zde se sešel s novou spojkou Bedřichem Štěpánkem. Cesty přes moře ho značně vyčerpávaly a to ovlivnilo jeho válečné aktivity. Do Paříže se vrátil 11. 1. 1916, neboť cestou přes Londýn byl zatčen a propuštěn až na Masarykovu intervenci.

Ve své činnosti se zaměřil na protirakouskou a protiněmeckou propagandu. Vydal brožuru o historii vývoje v Čechách a na Slovensku. Napsal, že pod centralizačním úsilím Habsburků v 18. století dokázala podstatně zničit zbytky státní samostatnosti. Tvrdil, že národ byl vřazen do pluků v armádách svých katů, kde z něho bylo vytvořeno „maso“ pro děla, určené k obětování pro pouhý užitek jeho vysávačů, pronásledovatelů, jeho tyranů.

V létě 1916 došlo k obratu na bojištích. Němci prohráli bitvu u Verdunu. 28. 8. 1916 do války proti Německu a Rakousku – Uhersku vstupuje také Rumunsko. Přichází nová diplomatická fáze pro Beneše, Masaryka a další členy v zahraničí vytvořené Národní rady. Teprve v září začalo vyjednávání o postavení českých a slovenských zajatců ve Francii. Ta počítá s tím, že na její frontě vznikne celý československý sbor o čtyřiceti tisících vojácích. Od počátku roku 1916 ale již existoval jeden československý pluk na ruské frontě.

V září tedy řeší Beneš vytvoření vojska z českých a slovenských zajatců. Žádá o jejich oddělení od zajatců německých a maďarských. Chce svolení, že je může seznámit s politikou Národní rady. Snaží se získat podporu srbské diplomacie a srbských vojáků, do jejichž kompetence čeští zajatci na Balkáně patřili.

  1. 12. 1916 se prezident Spojených států amerických Woodrow Wilson obrátil na velvyslance válčících mocností, aby mu sdělili své válečné cíle. Ruské snahy o ukončení války v té době byly jasné. Romanovské impérium bylo již vyčerpáno, hrozily mu vážné vnitřní otřesy. Beneš v ně tehdy nevěřil. Rozvinul aktivitu ve prospěch Slovanů ve francouzském tisku. Získat podporu od francouzské diplomacie nebylo na začátku možné. Zástupci dohodových mocností odmítají za stávající situace uzavírat mír a vymezují podmínky, za kterých by byl uskutečnitelný. Nóta akceptovala právo na samostatnost malých států a národů. Mysleli hlavně na Belgii a balkánské země.

Beneš bojoval prostřednictvím článků v tisku i nadále. 10. 1. 1917 odjel na první diplomatickou misi do Říma. 12. 1. zde četl finální podobu nóty Dohody. Nóta hlavně odmítala snahy Německa a Rakouska o hegemonii nad Evropou. Dokument deklaroval program osvobození Italů, Slovanů, Rumunů a Čechoslováků z cizí nadvlády, stejně jako národů podrobených krvavé tyranii turecké. Beneš si uvědomoval, že toto je spíše konec začátku skutečného diplomatického zápasu nežli jeho vrchol.

 

Boj o československou státnost

V lednu 1917 Beneš cestoval do Itálie. Ta do roku 1918 odmítala program vzniku jakéhokoliv jihoslovanského státu. Tento přístup ovlivňoval i postoje k osvobozovacím zápasům dalších slovanských států – národností. Beneš se již od léta roku 1916 snažil o organizování odboje v italském prostředí. Docílil zřízení první polooficiální organizace československého odboje na italské frontě a pokroku v množnosti kontaktu Národní rady s českými zajatci.

Pokusil se navázat kontakt s Vatikánem. Setkal se ale s nezdarem, neboť papež Benedikt XV. nehodlal ani později „odepsat“ habsburskou monarchii jako tradičního sekulárního spojence Vatikánu v Evropě. Rozčilovalo ho přestupování Čechů v Rusku na pravoslavnou víru. Podle tehdejšího vatikánského sekretáře měli strach z husitismu a z Ruska.  Beneš tedy odjížděl se smíšenými pocity.

V Paříži se setkal s Masarykem a domluvili si další postup. Masaryk se rozhodl odjet do Ruska. V Petrohradu probíhaly v březnu 1917 demonstrace, které přerostly v ozbrojené povstání. To vedlo k pádu carského samoděržaví a k vytvoření prozatímní vlády. Nový šéf ruské diplomacie, profesor Pavel Miljukov, přikázal prostřednictvím ruských ambasád ujistit spojence, že Rusko půjde do boje proti společnému nepříteli. 8. 4. 1917 naznačil vizi nové střední Evropy. Její nedílnou část měly tvořit samostatné státy – polský, československý a jihoslovanský. Zdálo se, že by se prozatímní vláda mohla stavět pozitivně také k vybudování československého vojska.

Masaryk vyplul do Ruska 5. 5. 1917. Tehdy mu bylo šedesát sedm let. Jel přes Norsko a Švédsko do Petrohradu.

Miljukovovy smělé prodohodové deklarace způsobily vládní krizi a vedly k jeho pádu. Reformovaný vládní kabinet byl pod vlivem bolševiků. Ministr války Kerenskij zastavil organizování československého vojska. Ke změně došlo, když se v červenci 1917 vyznamenala česká brigáda při ofenzívě Kerenského. Jednalo se o střetnutí u Zborova.

Beneš mezitím jednal s Francouzi a jejich spojenci. Rostoucí ztráty Francouzů a brzy také Italů vyvolávaly potřebu nových vojenských sil. To se promítlo do postoje pařížských kruhů k budování československé armády. V červnu roku 1917 mohlo být vykročeno k realizaci. Ale již v dubnu 1917 se Spojené státy americké s prezidentem Wilsonem rozhoupaly k činům. Od 6. 4. 1917 byly ve válce s Německem a od 7. 12. 1917 také s Rakouskem.

V březnu 1917 se Benešovi podařilo obnovit styk s domovem prostřednictvím obchodníka Z. Rohly. Česká politika se v dalším období více radikalizovala. Jak již bylo řečeno, na jaře 1917 došlo k pokusům o prosazení programu výstavby československé armády ve Francii. Dobrovolníci byli posléze verbováni také v USA po jejím vstupu do války a to mezi krajany. Výsledkem byly ale jen cca čtyři tisíce lidí.

V červnu Masaryk podepsal smlouvu s ministrem Ribotovova kabinetu o přesunu třiceti tisíc Čechů a Slováků z Ruska na západní frontu.

V Itálii se Češi a Slováci zformovali do tzv. českého dobrovolnického sboru. Když Beneš odjel v září do Itálie, vyjednal povolení k výstavbě československých oddílů. Byl zastaven přesun zajatců. Po návratu do Paříže se zasadil o vytvoření symbolické pobočky Národní rady zemí českých v Římě z dosavadní tiskové kanceláře. Do pohybu se dala rakousko – německá ofenzíva. Vítězství u Caporetta, kdy Italové museli ustoupit na Piavu a bojové linie se posunuly až o sto třicet kilometrů, bylo šokem. Postup byl zastaven přesunem francouzských a britských vojsk. Změnily se postoje římských vládních kruhů vůči Rakousku – Uhersku a k české otázce včetně možnosti budování československých jednotek.

Z Itálie jel Beneš do Londýna navázat kontakt s Foreign Office. Část jejího úřednictva si uvědomovala význam československého odboje a především zpravodajských aktivit v USA a dokázala vyjádřit alespoň sympatie. Zatím pouze doporučovala transformaci habsburského soustátí. S tím se Beneš vracel do Paříže. Následovaly události, které otřásly průběhem války.

V listopadu 1917 se uskutečnil bolševický převrat v Rusku. Ovlivnil průběh války a utváření struktur Evropy a poválečného světa. 21. listopadu 1917 podepsala Leninova vláda dekret o míru. Bylo uzavřeno okamžité příměří a zahájeno mírové jednání a podepsán byl mír bez anexí a válečných kontribucí. Německo následně přesunulo osmdesát divizí na Západ. Rozdrtilo Rumunsko a tak byl zpečetěn osud českých a slovenských zajatců. Jeden tisíc pět set jich Štefánik včas dostal do Ruska. Němci dále zabírali Pobaltí.

Zhroucení východní fronty ovlivnilo postavení národně osvobozeneckého hnutí na Západě. Nastala snaha o částečné restaurování východní fronty. Tuto roli měly sehrát dvě existující československé divize v Rusku. Narostly akcie nových spojenců – zejména však Poláků. Jejich osamostatnění přijala Paříž jako první ještě před koncem roku 1917. Stále větší roli ale hrála Národní rada a její vojenská divize. Beneš se po návratu z Londýna pokusil o finální fázi jednání o československém vojsku ve Francii a konečně dosáhl podstatného úspěchu. Československá armáda získala první vydatné zdroje.

Ještě začátkem roku 1918 byly Francie a Velká Británie ochotny znovu navazovat tajné kontakty s rakouskými zástupci. V lednu 1918 potvrdily, že počítají se zachováním habsburského soustátí. Stejné stanovisko o tři dny později vydal americký prezident. Všechny tyto velmoci se snažily o odtržení Rakouska od spojence – Německa. Rakousko ale odmítlo autonomii národů monarchie. Washington a Londýn se mohly přesvědčit, že oddělit Rakousko od Německa není možné. Němečtí generálové podepsali mír na Východě v Brestu a totéž chtěli také na Západě před příchodem sil z Ameriky.

To Čechoslováci v březnu 1918 v uniformách italské domobrany zaujali postavení v přífrontovém pásmu. Další československé pluky zůstaly uvězněny v Rusku z důvodů praktických i obtížného transportu. 9. 4. 1918 se konal summit zástupců nesvobodných národů rakouské monarchie. Zde byl přítomen Beneš. Kongres ovlivnil domácí scénu monarchie. Došlo k radikalizaci české politiky. Maffie pracovala na spojení politiky české, jihoslovanské a polské. Mezitím došlo k ofenzivě Němců proti Angličanům.

  1. 4. požádal Beneš francouzskou vládu, aby se vyjádřila pro československou samostatnost a Národní radu uznala za vládu. Koncem června došlo k předání praporů československým plukům ve Francii a vydání nóty stvrzující právo Čechoslováků na samostatnost a uznání Národní rady dle Benešova přání.
  2. 5. 1918 odjel Beneš do Londýna. Vedl zde jednání týkající se československých jednotek a samostatného Československa. To však Britové neměli zájem uznat, vojáky chtěli nechat na Východě.

O dění v Rusku se Beneš dovídal se zpožděním přes francouzské generály. Vojáci v Rusku údajně zachytili zprávu o odzbrojení Čechoslováků a také o případné fyzické likvidaci. Část ešalonů se stala předmětem útoku rudých gard. Reakcí byl boj proti bolševikům.

Koncem května žádal Beneš Maffii o sabotáž života politického, ekonomického a administrativního v Rakousko – Uhersku.

Na summitu států Dohody bylo vydáno prohlášení uznávající vznik samostatného Polska a projevující sympatie Jihoslovanům a Čechoslovákům. Beneš musel znovu do boje a během měsíce docílil zvratu. 29. 6. přišla depeše z Británie. Impérium se připojilo k Francii a vyjádřilo tak souhlas se vznikem samostatného státu Čechů a Slováků.

Od konce května do počátku července legionáři smetli chatrné bolševické struktury v celém prostoru okolo sibiřské magistrály od povolžské Pemzy až po Omsk a také v oblasti Vladivostoku. Tento boj ovlivnil postoj mocností k ruské otázce. V severoruských přístavech se na jaře vylodili Britové a posléze také francouzská jednotka. Čechoslováci měli držet obsazené pozice a stát se jádrem ruských sil přejících si obnovení pořádku. Američané se obávali intervence Japonska v Rusku a tak rovněž změnili svůj postoj vůči danému problému. Nikdo nechtěl Čechoslováky odvést ze Sibiře, to pochopil i Beneš i Masaryk.

Koncem třetího týdne v červenci Beneš připravoval dokument k jednání s britskou vládou. Souhlasil s ponecháním jednotek na Sibiři pod podmínkou, že na Sibiř odjíždějícím generálům M. Janinovi a M. R. Štefánikovi bude přiznána vládní suverenita umožňující plně reprezentovat sbor vůči dalším spojencům. Stejnou suverenitu žádal pro Národní radu v Paříži. Britové nechtěli uznat samostatné Československo a tak memorandum upravili. Čechoslováky považovali za spojenecký národ. Benešovi to nestačilo. Vypracoval nový návrh, již čtvrtý. Na jeho základě byla konečně uznána československá armáda spojeneckým vojskem. Národní radě bylo přiznáno konzulární právo. Došlo k uznání odboje i od dalších mocností, navázání kontaktů s japonskou ambasádou ještě v Londýně. To vše pomohlo Masarykovi při jednání s americkou diplomacií. Národní rada byla v září uznána také Spojenými státy americkými.

Od srpna byly státy Dohody na západní frontě neustále v útoku, zatlačovaly Němce zpět. Spojenecká ofenziva prolomila v září obranu Bulharska a otevřela cestu na Balkán a do centrální Evropy.  Britové rozdrtili tureckou obranu v Palestině a Mezopotámii. Beneš poukázal na to, že Čechoslováci v těchto bojích nesou více než symbolický podíl.

Legie v Rusku bojovaly proti bolševikům na vyhrocené frontě v Povolží od Kazaně až po Saratov. S pomocí Japonců a dalších dohodových jednotek se jim povedlo ovládnout sibiřskou magistrálu od Povolží po Vladivostok. Výkon legií ovlivňoval postoj vlád západních velmocí k bolševickému režimu a také k otázce československé. Beneš ale oprávněně pochyboval o dlouhodobém úspěchu protibolševického boje československého sboru. V tomto názoru se neshodl se Štefánikem. V té době již byli Francouzi ochotni uznat samostatnost Československa. Stejně se vyjádřili také Američané. 9. 9. 1918 uznali Japonci Národní radu.

Beneš dále pokračoval v jednáních a žádal následně o vymezení československého území. Francouzská vláda byla ochotna většinu požadavků akceptovat. Itálie uznala Národní radu, ale ke spolupráci nedošlo, politikové se minuli a pak je události předběhly. V Itálii ale Beneše vítali naši vojáci.

  1. října byl Beneš zpět v Paříži a 12. října se daly do pohybu věci v Rakousku a také na Balkánu. 14. října Beneš sestavil oficiální nótu, kterou v 18.00 hodin předal francouzskému zahraničnímu úřadu, velvyslancům a vyslancům dohodových mocností. Odvolával se na předchozí jednání s Británií a Francií. Prohlašoval, že byla vytvořena zatímní československá vláda v čele s T. G. Masarykem, která převzala do svých rukou řízení politických osudů československých zemí. Beneš se prohlásil za ministra zahraničních věcí a také vnitra. Generál Štefánik se stal ministrem války, Masaryk – ministrem financí a také stanovil klíčové zástupce u spojeneckých vlád, například Š. Osuského v Londýně, L. Sychravu v Paříži, L. Borského v Římě.
  2. října francouzská vláda uznala zatímní vládu.
  3. října dostal Beneš blahopřání ke vzniku vlády od ruského velvyslance v Paříži m. V. Maklakova.
  4. října uznala zatímní vládu Italie a o dva dny později Britové a Srbové. V průběhu listopadu byla vláda uznána dalšími státy včetně USA.

 

Podklad:

PhDr. Jindřich Dejmek, DSc. – Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata

Titulní foto: Ivana Šmucrová