V souvislosti se stávajícím vyhroceným obdobím i v souvislosti s prezidentskými volbami jsem dospěla k této úvaze. Podkladem mi byly pobuřující výroky státníků, ale i „obyčejných“ lidí. Proč jsem dala do uvozovek „obyčejných“? Protože každý z nás je neobyčejný, jedinečný a nezaslouží si být dehonestován prostřednictvím médií a osobností, které sice vystupují jako celebrity, ale můžeme se ptát, zda jsou skutečnými celebritami­?

Nevím, jak někdo může o někom jiném tvrdit, že je zlo? Pokud v něm to zlo opravdu vidí, měl by se zamyslet především sám nad sebou. Vidí v těch druhých opravdu jen to zlo? Co to vypovídá o něm samotném?

Ne nadarmo se říká, že ti druzí nám nastavují zrcadlo. Co se nám na druhých nelíbí, děláme obvykle sami. V každém člověku je zlo i dobro. Každý má v sobě ďábla i anděla. Každý člověk má v sobě citlivost i bezcitnost. Otázkou však je, co u každého z nás v danou chvíli převažuje. Ano, v danou chvíli, v daném prostředí a v určité situaci reagujeme každý zcela jinak na základě naší fyzické kondice, psychických vlastností, emocionálního rozpoložení.

Pokud se ocitneme pod tlakem a bojujeme při tom se strachem, můžeme reagovat zkratkovitě. Pokud jsme pod tlakem a máme strach, jednáme logicky? Jsme pravdomluvní? Jsme zodpovědní?

Jak jsme jednali ve škole, když jsme dostali špatnou známku nebo poznámku a měli jsme přinést podepsanou žákovskou knížku od rodičů, aby učitel věděl, že rodič vše viděl a má tedy o chování svého dítěte přehled?

Neoddalovali jsme osudovou chvíli, jak se jen dalo? Nepoužívali jsme výmluvy, jako že si na nás učitel zasedl? Tlak a strach vykonávají své. Pokud nás chce někdo ovládat, vyvine na nás nátlak – fyzický, psychický, emocionální. Jak je tomu u týraných žen? Muž tyran působí na ženu – může ji bít, psychicky vydírat nebo obojí, a tak v ní vyvolá strach. To je způsob, jak sníží její sebevědomí. Ženu pak snadněji ovládá. Ta má strach, že udělá chybu a vyvolá v něm nepřiměřenou, agresivní reakci. Ženu to vyčerpává, neboť dle jejího pocitu musí mít vše i sama sebe pod neustálou kontrolou. Jejímu partnerovi to ale dělá dobře, neboť má pocit, že svou partnerku ovládá.

To jsou dva protiklady – podřízenost a řízení, ale lépe ovládání. Jsme v pohodě, když v dané situaci, v určité společnosti a na určitém místě dobrovolně přijmeme svoji podřízenost a jsme ochotni akceptovat, že nás někdo řídí či ovládá. Takovým místem je třeba nemocnice. Tam je pacient nucen přijmout situaci, kdy je podřízen ošetřujícímu lékaři. Je to z toho důvodu, že jeho tělo je fyzicky a psychicky oslabeno a člověk v pozici pacienta má pocit, že musí lékaře poslouchat, aby nabral síly a uzdravil se. Spoléhá na svého lékaře a ten řídí jeho proces uzdravování.

Takže když je člověk oslaben, má pocit, že ten druhý ví vše lépe a tedy se o něj může opřít. Člověk může tento svůj přístup převzít do každodenního života s pocitem, že je to tak normální, samozřejmé, běžné. Člověk tak dobrovolně předává odpovědnost za sebe do rukou lékaře. Je to normální, běžné, pohodlné, nebo nezodpovědné? Je opakem nenormální, ojedinělé, aktivní, odpovědné?

Čí je tělo? Naše. Kdo nejlépe cítí, vnímá své tělo? My sami. Proto bychom se měli aktivně zapojit do péče o něj. To je přístup odpovědného občana, člověka, který ví, že jeho tělo je jedinečný dar a podle toho by měl k němu přistupovat.

Pokud tak nečiní, dává prostor druhým lidem, aby se učili z jeho bolesti, a z jeho utrpení pochopili fungování těla. Vždyť nám naši rodičové říkali, že se máme učit z chyb druhých. Není chybou, že dáváme svá těla k dispozici lékařské vědě?

Ano, každý někdy potřebujeme pomoc od někoho druhého, když zažíváme pocit bezmoci a druzí mají tu moc naši nemoc vyřešit.  Mají tu moc opravdu? Jsme si tím jisti? Jak tenké jsou hranice mezi jistotou a nejistotou, důvěrou a nedůvěrou? Jistota a důvěra dávají dohromady – sečteno a podtrženo – stabilitu. Jsme si jisti současnou vládou? Důvěřujeme jí? Pokud ano, tak by měl být náš život klidný, neboť by byl stabilní. Jenže ono je to jinak. My si vůbec nemůžeme být jisti, co bude za týden, za měsíc, za jeden den či hodinu. Když si nejsme jisti, nemůžeme ani důvěřovat a z tohoto součtu nám tedy vychází nestabilita společnosti.

Když je společnost nestabilní, cítí se být zranitelná, a proto hledá oporu v jiné společnosti, která se zdá stabilní. Po čtyřiceti letech totality a ovládání obyvatel státu jednou stranou a jedním státem, jsme se cítili nejistí, zranitelní jako společnost i jako jednotlivci. To neznamená, že pokud se společnost cítí nestabilní, nenajdou se v ní jednotlivci, kteří jsou dobře informovaní a tím také stabilnější, jistější a sebejistější než všichni ostatní. Využijí této získané jistoty a stability k tomu, aby ovládli všechny ty nejisté a slabé?

Postkomunistické země se mohly na samém začátku cítit bezprizorně a tak byly snadno lapeny po stránce politické, hospodářské, ekonomické … západními, v jejich očích tehdy demokratickými státy. Bylo to opravdu vítězství, když byly přizvány do EU a do vojenského seskupení NATO?

Na pár chvil se cítily být stabilnějšími, jistějšími. Představovaly si, že budou mít otevřené hranice a budou moci pracovat v zahraničí. Tento sen se opravdu naplnil. Jen je škoda, že těchto snů a představ nebylo tehdy víc.

Foto: Ivana Šmucrová