Společnost

Tři kázání – II. Politické zvíře

Čapek:

„Byl to myslím Aristoteles, který definoval člověka jako politické zvíře. Myšlenka je náramně moudrá; není jenom docela jasno, míní-li tím Aristoteles, že člověk je podivné zvíře, které dělá politiku, nebo že člověk, který dělá politiku, je s odpuštěním zvíře. Obojí výklad má něco do sebe.

Je vůbec podivno, že tolik lidí unese život v poměrech tak nekonečně špatných. Posloucháte-li je, dovíte se, že republika je prodána Židům nebo Němcům, úřady jsou zkorumpované, parlament shnilý, katastrofa za dveřmi, a vůbec že nastává konec světa. Kdybych tomu uvěřil, musil bych se jít oběsit na první osice v nejčernějším zoufalství. Ale myslím si: kdybych byl jenom metařem a chystal se jen k tomu, že dnes večer spravím kouskem drátu své koště, aby lépe metlo, musil bych věřit, že není vše ztraceno: prostě proto, že mohu ještě spravit své koště, aby lépe metlo. Ale kdybych věřil, že je vše katastrofálně ohroženo a že zítra se to ´sesype´, nemohl bych už spravit své koště a čekal bych na konečnou pohromu se špatným koštětem (jako emblémem strašné situace) u nohou.

Věřím v ideální hodnotu nacionalismu; ale chtěl bych, aby ji bylo vidět v mé osobní práci. Věřím v ideální hodnotu socialismu; ale chtěl bych ji vyžít ve svém poměru k lidem svého okolí. Ideály, hodnoty, zásady – promiňte – to jsou ryze mravní a řekl bych dokonce náboženské věci; jsou lži, neposvěcují-li a nevykupují-li náš soukromý a osobní život. Nevěřím v nacionalismus člověka, který dělá nečistě svou práci, neboť každá práce je národní. Nevěřím v socialismus člověka, který má nečisté vztahy k lidem, neboť každý vztah je sociální. A chce-li kdo spasit a polepšit svět svým velikým politickým ideálem, ať nejprve spasí a polepší sebe sama a ten úzký okruh života, který osobně vyplňuje.

(1922)    

 

Poněkud bych Aristotelovu myšlenku rozšířila. Člověk, když má moc, chová se jako zvíře. Který člověk je ale bez moci? Tak se stane, že kolem sebe máme vzteklé psy, mrštné zmije, falešné kočky, zákeřné pumy, na majetku lpící, věčně nenažrané hovnivály a jiná zvířata lovená vlky apod. Každý člověk je zcela jiný – stejně, jako tomu je v říši zvířat. Je snad kolem vás někdo dokonalý? Je ve vaší blízkosti někdo nedokonalý? Co je znakem dokonalosti? Dokonalost je pojem relativní. Přesto jsou nám z televizních obrazovek každý den podsouvány ideály krásy.

Modelky, herečky, redaktorky se ale stávají tuctovými ženami, když si z obličejů setřou nánosy kosmetiky a zejména líčidel. Opravdu věříme, když se stanou tváří nějakého produktu, vody, jogurtu, že tento výrobek pomůže ovlivnit také náš vzhled? Politika nátlaku, obav a slibů je všude kolem nás. Reklama je o penězích. Kdo ji zaplatil? Kdo na ni má peníze? Kdo je ochoten do reklamy obsadit jako herce své děti? Proč to dělá? Kdo vůbec hraje v reklamách? Reklamy jsou byznysem, který zvedá ceny zboží a narušuje lidem schopnost logicky uvažovat. Přece by se ten dotyčný nenechal natáčet do této reklamy, kdyby to nebyla pravda, že?

Karel Čapek přemýšlí, jak je možné, že lidé mohou žít v tak nekonečně špatných podmínkách. Dnes slýcháme, že jsme zaprodaní Němcům – a nejen jim. Všechno je zničené. Žijeme jen na základě vkladů zahraničního kapitálu do našich továren. Dováží se k nám jogurty, sýry, smetana, vajíčka. Kolem roku 2000 se k nám ve velkém množství dováželo obilí, neboť to od našich zemědělců bylo příliš drahé. Dnes prý obilí vyvážíme a dovážíme maso. Úbytek množství chovaných hospodářských zvířat má také dopad na naše zemědělství. Znamená to méně hnoje a více chemie pro naše pole. Do jaké míry je chov hospodářského dobytka zátěží pro lidi a do jaké míry pro přírodu?

Jsou mezi námi také lidé, kteří si nechali postavit dům na okraji vesnice, a protože jsou z města, nedošlo jim, že několik set metrů od jejich pozemku mají místní zemědělci hnojiště. Netušili, že hnojiště přes léto smrdí daleko více a že se v něm soustřeďuje hmyz. Udělají tedy vše pro to, aby zemědělci hnojiště přesunuli jinam. Udělají všechno. Opravdu udělají všechno? Jsou ochotni jít s touto záležitostí i na hygienu a k soudu? Kdo vyhraje?

Proč se neustále tolik rozčilujeme? Proč se neustále s někým přeme? Umíme se ještě normálně a prostě domluvit? Proč tady ještě stále žije tolik lidí? Proč se raději všichni neodstěhují do demokratičtější ciziny?

Dokážeme přiznat, že jsme udělali chybu? Také máte pocit, že takových lidí je kolem nás stále méně? Všichni se snaží přenést odpovědnost za svou chybu, omyl, nedopatření, rozhodnutí na někoho jiného. Spoléháte se na vyjádření lékaře, realitního makléře, úředníka, politika? Pryč jsou časy našich předků, časy morální společnosti. Byla jejich společnost morální?  Ani tehdy se lidé nechovali vždy morálně, přesto, zdá se, drželi více pohromadě a pomáhali si.

Kolik obchodníků bylo dříve na vsi? Zneužívali svého postavení? Nemohli mít dobrou pověst, když hořčici ředili vodou. Když chtěly ženy zadělat na koláče, musely mnohdy povidla zahustit perníkem, neboť je obchodník rovněž ředil vodou.  Kupující se tedy museli vypořádat se záludností obchodníka, neboť neměli vždy příležitost nakoupit u někoho jiného.

Dnes máme povidla i hořčici zabalenou v kelímkách přímo od výrobce, obchodník již do jejich složení nemůže zasahovat. Co ale dnes takové výrobky obsahují? Tehdy obchodníci zboží naředili neškodnou vodou, dnes výrobci dávají do výrobků emulgátory, aby se jejich výrobky nekazily a aby jim dodávaly barvu a chuť. Kdo je větší vydřiduch? Je chování obchodníků a výrobců potravin i dalšího zboží sociální, nebo čistě tržní?

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem po škole nastupovala do zaměstnání, a vedoucí kanceláře mi řekl, že mám svou práci stavební projektantky vykonávat tak, jako kdybych projektovala dům sama sobě. Měl pravdu a nemusel mi to ani říkat. Tak, jak chceme, aby lidé přistupovali k nám, musíme se chovat a jednat i my. Jak může pekař vyžadovat od jiného poctivou práci, když sám při zadělávání chleba nalije do těsta kofolu? Jak může stavař očekávat od jiného preciznost, když se snaží na stavbě ušetřit, kde se jen dá? Chceme od druhých, aby se k nám chovali slušně, ochotně, poctivě, ale ruku na srdce – chováme se i my slušně, ochotně, poctivě ke svým sousedům, kolegům, zákazníkům? Všichni ukazujeme prstem na politiky. Na ty je nejvíc vidět. Oč jsme ale lepší my dole, když na nás není vidět?

 

(podklad článku – stejnojmenná kapitola z knihy Karla Čapka – Zóon politikon)

Foto: Ivana Šmucrová