HistorieSpolečnost

T. G. Masaryk aneb zamyšlení třetí

Ve svém třetím zastavení se chci zamyslet nad T. G. Masarykem, člověkem, který na sobě celý život usilovně pracoval, aniž kdy považoval za nutné ustoupit od svého přesvědčení a vysokých mravních zásad. Ke všem problémům, které tehdy přinášela doba a život sám, se stavěl zcela přirozeně, jak mu kázaly jeho morálka, etika, svědomí.

Svou politickou kariéru nikdy neplánoval. Nepředpokládal, že se stane prvním prezidentem nově vzniklého státu. Tomu, aby byla po první světové válce založena Československá republika, obětoval především svůj soukromý život.

Vraťme se ale do jeho dětství. Možná, že znáte datum jeho narození –  7. březen 1850. Byl nejstarší ze tří synů panského služebníka Josefa Masaryka. Ten byl o deset let mladší než jeho manželka a Tomášova matka Terezie, rozená Kropáčková. Věkový rozdíl manželů vede, jak je to obvyklé, ke vzniku různých fám a pomluv. Je ale opravdu nutné zabývat se úvahami, zda Josef Masaryk byl skutečně otcem T. G. Masaryka?  Daleko důležitější pro poznání naší historie je, abychom se seznámili s jeho životem, myšlenkami, cíli.

T. G. Masaryk si svých rodičů vážil. Píše o nich v Hovorech s T. G. M. takto: „Matka měla na mne větší vliv než otec; otec byl nadaný, ale prostý, kápo v domě byla maminka. Byla Hanačka rodem, ale vyrostla mezi Němci v Hustopečích; a tož jí čeština dělala ze začátku potíže. Nás tři děti hasačerty měla ohromně ráda; snad jsem byl jejím miláčkem, ale spíš by toho byl zasluhoval bratr Martin, z nás tří nejhodnější, nejčistší, anima candida, jak se říká.“ Kniha nám dává možnost uvědomit si, jakou měl schopnost vnímat dění kolem sebe a všechny strasti, které život přináší, a to již v době, kdy byl dítětem. Zmiňuje se, že na otci vyciťoval účinky roboty, poroby; sloužil a pracoval s nechutí, z musu. Před svými pány smekal, ale rád je neměl.

Jak jste na tom vy dnes? Máte rádi své nadřízené, majitele firmy, ve které pracujete? No, smekat před nimi nemusíte. Doba přece jen pokročila, lidské chování se změnilo. Jak vlastně? Vzorce chování jsou přece stále stejné a je lhostejné, zda jste dole nebo nahoře. Dnes se místo přeuctivých úklon častujeme falešnými, vyumělkovanými úsměvy a pronášíme slova, která nejdou od srdce, ale z hlavy, tedy z rozumu. Jsou vykalkulovaná.

Masarykovi rodiče hovořili slovensky a německy. Tomáš se považoval za Slováka. Po absolvování Obecné školy v Hodoníně navštěvoval německou reálku v Hustopečích. Zde se zdokonalil v německém jazyce. Chtěl jít studovat do učitelského ústavu, tam ale přijímali až od šestnácti let. Nějakou dobu se jen tak potloukal a pak ho rodiče poslali do učení do Vídně. Vyráběl podkůvky na boty. To ho nebavilo, neboť to byla práce jednotvárná. Nakonec se učil kovářem u souseda v Čejči, kde v té době jeho rodiče bydleli. Z Vídně tedy odešel. Když ho ale zahlédl profesor z reálky, poslal ho dělat učitelského praktikanta do Čejkovic. Kromě jiného vykonával i funkce spojené s pohřebnictvím. V tomto období se Masaryk učil latinsky; mimo jiné také četbou starých knih, které zbyly na zámku v Čejkovicích. Byly ze sedmnáctého a osmnáctého století, po jezuitech. Po roce nastoupil do gymnázia ve Strážnici a pak šel do druhé třídy německého gymnázia v Brně.

Zde prvně vnímal rozdíly mezi Čechy a Němci. Byl velice nadaný a tak doučoval i syna nejmocnějšího pána v Brně – policejního direktora Le Monniera. Když ovšem do školy nastoupil nový německý ředitel, který zde nastolil ostrý režim, začal mít Masaryk problémy s profesory. V Masarykovi zrály pochybnosti stran věcí církevních a tak odmítal jít ke zpovědi. Vadilo mu, že je to jen neupřímný rituál. Studenti se chlubili, jak chytře se vyzpovídali. Tak se stalo, že si Masaryka pozval na kobereček ředitel. Po tomto rozhovoru musel ze školy odejít. Důvodem bylo jeho vlastenectví, absence u svaté zpovědi a také jeho láska Antonie. Masaryk se v knize Karla Čapka „Hovory s T. G. M.“ svěřuje, že ředitel mluvil tak ošklivě o jeho lásce, že se neudržel a chopil se pohrabáče. Ředitel na svou ochranu přivolal školníka. Po této události dokončil Masaryk gymnázium ve Vídni také zásluhou náhody, neboť do Vídně se přestěhoval policejní ředitel, jehož syna Masaryk doučoval.

Judr. František Veselý píše ve své knize „Masaryk, jeho život a dílo“, že Masaryk nebyl ateista, věřil v Boha a byl zbožný, avšak kacíř. Filozof Jan Patočka sice ve svém díle „Tři studie o Masarykovi“ píše, že Masaryk soudí dílo Immanuela Kanta, ve skutečnosti ale dílo tohoto filozofa svými pracemi nepřekonal.  V čem se ale oba tito filozofové, Masaryk a Kant, shodují? Oba dospěli k názoru, že církev a náboženství není jedno a totéž. 

František Emmert v knize „Tomáš Garrigue Masaryk“ uvádí, že náš první prezident uměl na komunikační úrovni deset jazyků. Kromě již jmenovaných němčiny, slovenštiny a latiny ovládal samozřejmě jazyk český, dále se naučil anglicky, na gymnáziu francouzsky, četl starořecky. Antické klasiky studoval v originálu. Akademické přednášky byl schopen vést v jazyce polském i ruském. Naučil se i maďarsky. Všechny jazyky a národy poznával prostřednictvím jejich literatury.

Pamětníci si jistě vzpomenou na dobu, kdy padla železná opona a uvolnily se vztahy, cesty a komunikace na západ Evropy. Kdo z nás uměl v té době německy nebo anglicky, a na jaké úrovni? Jak na tom byli naši politici v té době a jak na tom jsou nyní? Někteří přicházejí s takovými nápady, že vzhledem k tomu, že neovládáme cizí jazyky podle jejich představ, měly by se zahraniční filmy přestat dabovat. Každý nemá a nemůže mít schopnosti učit se jazyky tak, jak se je učil Masaryk. Další nutností je ochota se učit. Ovšem člověk tak činí teprve tehdy, když mu „teče do bot“ a on vidí, že jazykové vybavení či něco jiného nutně potřebuje. Jen abychom při vší té honbě za vzděláním nezapomněli, že máme nádhernou, barevnou, bohatou mateřskou řeč – češtinu.

Ale zpět k Masarykovi. Při studiu na filozofické fakultě ve Vídni ho zaujal řecký filozof Platon. Obrovský vliv na něho měl také vídeňský filozof Franz Brentano. Nevím, zda se dá říci, že se s názory tohoto filozofa Masaryk natolik ztotožnil, že nebyl schopný pochopit a tolerovat myšlenky I. Kanta, jak píše již jmenovaný český filozof Jan Patočka.

Při studiu ve Vídni si vydělával peníze doučováním. V té době se deklaroval jako Moravan a zapojil se do činnosti českých krajanských spolků. V roce 1876 získal titul doktora na filozofické fakultě. Ve stejném roce maturoval syn generálního rady anglorakouské banky Schlesingera, kterého Masaryk rovněž doučoval. Odměnou dostávají oba, mladý Schlesinger i Masaryk, roční pobyt a studium v Lipsku. Zde se Masaryk setkal se svou budoucí ženou, Američankou Charlottou Garrigue z Brooklynu. Psal se rok 1877. Masaryk se s Charlottou zasnoubil. Ona se vrátila do Ameriky a on do Vídně, aby zde dokončil habilitační práci o sebevraždě. Pak také odjel do Ameriky, aby zde požádal rodiče Charlotty o její ruku. Po svatbě si do jména přidal jméno své choti. Masarykův tchán byl ředitelem banky, ale měl jedenáct dětí, svatební dar od rodičů tedy nebyl velký.

Po návratu do Vídně bojovali Masarykovi o živobytí. Zdrojem peněz bylo stále doučování. V roce 1879 byla Masarykova habilitační práce schválena a vydána knižně. Nesla název „Sebevražda jako hromadný zjev sociální moderní civilizace“. Od té doby měl Masaryk jméno ve vědeckém světě.

Charlotta byla velice vzdělanou ženou, která svého muže po celý svůj život podporovala. Když dostal v roce 1882 nabídku jít učit do Prahy, byla to právě ona, kdo ho k přijetí tohoto místa přiměl. Dokázala si dokonale osvojit českou řeč, zapojila se do činnosti různých spolků. Do Prahy se manželé stěhovali již s dcerou Alicí, která se narodila v roce 1879. V roce 1886 se narodil Jan, 1889 Herbert, 1890 Eleonora (zemřela krátce po narození), 1891 Olga, 1892 Hana (zemřela krátce po narození).

Masaryk přednášel na české univerzitě o filozofii. Začala jeho obrodná práce v národním životě českém, jak píše v životopisné knize Judr. František Veselý. Informuje nás také, že Masaryk navštívil Ameriku ještě v roce 1902 a 1907, když tam přednášel na univerzitě v Chicagu o národech slovanských. Několikrát byl v Rusku, kde sbíral materiál pro spis „Rusko a Evropa“. Navštívil dvakrát i Lva Nikolajeviče Tolstého v Jasné Poljaně. V Hovorech s T. G. M. se ale zmiňuje, že si se Lvem Nikolajevičem nerozuměli. Viděl bídu, ve které žil obyčejný lid, zatímco Tolstoj měl nádherný dům. Tolstoj ale nabádal lid, aby žil jako mužici – tedy aby si sami šili boty, nejezdili železnicí, žili ve špíně.

Na univerzitě v Praze se profesoři sdružili do skupiny, která si dala název Realisté. Jejich přáním bylo pozvednout českou kulturu a politické myšlení na evropskou úroveň. Národní program neměl setrvávat v nesmiřitelné opozici vůči němectví, ale měl nalézt vlastní sebevědomí a pozitivní cíle bez nacionalistického vymezování. Uvažování to bylo vlastenecké, ale nikoli nacionalistické. Uvědomuješ si, milý čtenáři, že s tímto vymezením máme problém i my dnes? Kdo nám řekne, co je ještě vlastenecké a co již je nacionalistické? Můžeme konstatovat, že jsme jako národ našli vlastní sebevědomí?

V roce 1891 vstoupil Masaryk do aktivní politiky a stal se říšským radou. Byl zvolen za národní stranu svobodomyslnou (za mladočechy) ve skupině měst pošumavských – Písek, Domažlice, Klatovy, Sušice, Strakonice, Horažďovice, Volyň, jak píše Judr. Veselý. V roce 1892 se stal poslancem v zemském sněmu. V roce 1893 se obou mandátů vzdal na protest proti vyhlášení politického výjimečného stavu v českých zemích. Příčinou jsou i jeho rozpory se stranou mladočechů – viz. kniha „Tomáš Garrigue Masaryk“ od Františka Emmerta.

V roce 1907 byl zvolen do říšské rady za skupinu moravských měst – Vsetín, Valašské Meziříčí, a při nových volbách v roce 1911 byl za tato města vyslán na říšskou radu. Dá se říci, že během pobytu v Praze se definitivně ztotožnil s českou národní identitou.

Těsně před první světovou válkou nesdílel protiněmecký komplex, který se šířil společností, přesto ale viděl v německém nacionalismu a zejména v jeho velkoněmecké formě velké nebezpečí. Obával se, že válka připoutá podunajskou monarchii blíže k Německu, což by posílilo protinárodní a protičeské tlaky v českých zemích. Z tohoto důvodu proti uvažovanému pangermánskému projektu německé střední Evropy postavil v letech 1914 – 1918 vlastní ideu česko – slovenské státnosti.

V roce 1914 odjel nejdříve do Holandska, kde se setkal s Robertem Williamem Seton – Watsonem (britský publicista a odborník na slovanskou otázku), s Ernestem Denisem (francouzský bohemista) a s A. Kastelianským (ruský spisovatel). Účelem cesty bylo získat podporu pro myšlenku samostatného Československa. Od amerického příznivce Charlese Crana obdržel finance. V prosinci téhož roku odjel ze stejného důvodu do Itálie jednat se zástupci Ruska a Srbska. Jednání bylo považováno za velezrádné a T. G. Masaryk byl varován, mimo jiné také E. Benešem, že se nemá vracet domů, neboť mu na hranicích Rakouska – Uherska hrozí smrt. V roce 1915 tedy odjel do Ženevy a založil centrálu českého zahraničního odboje. Zde ho navštívil mladý docent univerzity v Praze Edvard Beneš, aby převzal pokyny k vytvoření domácí odbojové struktury s názvem Maffie. Masarykův zahraniční pobyt byl zpočátku financován právě Benešem. Ten tedy měl velkou zásluhu na tom, že Masaryk mohl v nucené emigraci pracovat a cestovat. Domácí politické strany totiž vedly svou vlastní politiku, která až do roku 1917 zůstávala prorakouská. K Masarykovi se přidávají až v říjnu 1918. Boj o československou státnost probíhal do roku 1917 pouze v zahraničí. Masaryk se v té době pohyboval mezi Ženevou a Londýnem, sepisoval memoranda pro představitele dohodových mocností. V květnu 1915 vydal proklamaci „Nezávislé Čechy“, vystupoval s veřejnými přednáškami a články, vyučoval na univerzitě v Londýně. V roce 1917 přesunul těžiště svých aktivit do Ruska a v roce 1918 do USA.

Zakládajícími členy výše uvedené Maffie byli pánové Beneš, Šámal, Scheiner, Kramář, Rašín, Soukup. První měsíce řídil Maffii Beneš a po jeho odchodu do exilu – působil v Paříži -, se vedení ujal Šámal.

Jak již bylo řečeno v předešlém článku, konec války zastihl Masaryka v USA. Na závěr bych chtěla ocitovat jeho myšlenky z knihy Hovory z T. G. M., které jsou aktuální i v dnešní době:

„Měl jsem zásady o propagandě, myslím, že byly správné: nenadávat Němcům, nepodceňovat nepřítele, nezkreslovat nic a nenafukovat; neslibovat naprázdno a nevystupovat jako prosebník; nechat mluvit fakta a na nich ukazovat: to a to je váš zájem a tedy i vaše povinnost; působit ideami a argumenty a osobně stát v pozadí; nebýt konjunkturalistou, nechytat se věcí, které přinese a odnese den, mít ve všem celkový plán a soud; a ještě něco – neobtěžovat. Stejně důležité: nepřijmout peníze od nikoho než od našich lidí, i když se nám peníze nabízely. Lhát a přepínat, to je nejhorší propaganda. Lež se nevyplácí, ať je to v politice nebo v denním životě.“

 

Text byl napsán v r. 2017 a stal se podkladem pro článek Masaryk a pohrabáč – časopis Šifra – www.casopis-sifra.cz  – září 2017