Čapek:

„Tož to se rozumí: nejtíž dolehla válka na záda tehdejší mladé generace. Polovička byla na frontách, kde chcípala úplavicí nebo „tahala svá střeva po terénu“, druhé polovině už nestálo ani za to si zapínat kalhoty při tom běhání od musterunku k musterunku, od špitálu k špitálu.

Bylo to prostě pokolení obětované, pro které nebylo v zázemí místa, – nikomu nestálo za to zaměstnávat mladého člověka. Myslím, že málokterá generace poznala na svém těle tolik bezohlednosti a sobectví, zbabělosti, znehodnocení a ponížení jako tato.

A hned tady zaznamenávám: instinktivní reakcí a obranou proti tomu zneuctění člověka v nás bylo divné, skoro uchvácené zvnitřnění, zvroucnění, láska k člověku, nebo jak bych to řekl; už nešlo o spásu života, šlo o spásu duše. Najděte si to v českých knížkách z let války; ale myslím, že ta vnitřní zkušenost není vyčerpána dodnes.

Ztroskotán, rozmetán byl svět mladého Evropana z doby před válkou; rozmetán stav důvěry, civilizační optimismus, naivní aktivismus, radostný pocit součinnosti a hromadnosti.

Každá veliká láska je monogamní, každá zjevená víra se udá jednou pro život; kdo toto prožil, zůstane tím poznamenán do smrti. Dnes je lehko tvrdit, že „Plutarchos lhal“, že šlo o mocenskou a kapitalistickou válku, a ne o konflikt ideálů nebo duchovních světů. Pokud nás se týče, nám šlo opravdu o ty ideály, pro nás se skutečně dála světová revoluce a bojovalo se o nový řád světa. Šlo o věc národa, ale nejenom o ni; šlo o hodnoty demokracie a svobody, o sociální spravedlnost, o samé krásné a světové věci. Ostatně najděte si české projevy, programy a manifesty z konce války: od roku 1848 nemluvilo české politické vědomí v koncepcích tak evropských a pokrokových jako tehdy.

Ustrnul jsem v paměti na léta války, na léta hromadného vraždění, despotismu a bezpráví; a že pokud dýši, budu takříkajíc s pěnou u úst protestovat proti všemu, co by brutálně hazardovalo s lidskými životy, právy a svobodou. Odpusťte, nejsem tak cynický, abych přes tu zkušenost dovedl jen tak přejít. Národní, sociální a světové ideály z let války se nezrodily z pouhých debat a spekulací, nýbrž z osobního a kolektivního de profundis. Je možno je zradit; není možno je překonat.

Bylo po válce; a předváleční mladí nastupovali do praktického života. Nepadaly jim do klína tučné ouřádky, nevynesla je revoluční konjunktura; ale i ta sebemenší funkce byl tehdy, v počátcích nového státu, cítěna odpovědněji a vážněji, než si dnes dovedete představit. Zdálo se, že všechny věci jsou ve stavu reformování; bylo nutno se zajímat o všechno; s povzdechem se odkládala stará kulturní exkluzivnost a šlo se sloužit mnohým věcem. Místo literárních kaváren a debat byli jsme postaveni do prostředí docela jiných lidí, zájmů a hodnot; a musili jsme se učit – učit koukat se především. Myslím, že málokteré pokolení se kdy životně střetlo s tolika tak různými osobnostmi, úkoly, zájmovými sférami a praktickými problémy; abych tak řekl, naše klerictví bylo zatraceně sekularizováno. Mělo to své dobré, ale byla to i nepohodlná zkušenost. 

Svět, ve kterém se káže, prorokuje a žvaní, je ovšem absolutní, zásadní a nepodmíněný; ale jakmile zkusíte něco realizovat, setkáte se se světem zatrolené relativním a podmíněným. Jenže, přátelé, v tom právě je veliká dramatičnost světa: že něco prakticky konat, něčím se činně zabývat je tak nesmírně těžší a složitější než jenom povídat.

Každý zorný úhel je jenom výsekem ze tří set šedesáti stupňů celé skutečnosti. Svět, ve kterém se opravdu a cele žije, je třírozměrný; jsou v něm věci bližší a vzdálenější; v třírozměrném světě je košile bližší než kabát, dnešek bližší než budoucnost, skutečnost bližší než programy. A je v něm místo pro boj i pro lásku, pro osobní život i pro dějiny, pro národy i pro lidstvo. Je to svět pluralistický a všelijaký jiný, ale především je to svět daleko dramatičtější a lidštější než to, co se zjevuje v zorném úhlu a osvětlení sebeoslnivější teze.

Nebrat lidem víru, ale brát jim bolest, otravu, malomyslnost a osamocení. Hledět udržet lidi ve stavu srdečnosti, vzájemné loajality a ochoty, radosti a úcty, jedním slovem morálky; jedním slovem optimismu; a ještě jedním slovem nezvrtačeného a plnomocného lidského života. Uznejte, že lež, fráze, nenávist a malodušnost, hloupost, intolerance a hypochondrie, demagogie a cynismus člověka ponižují, drží v duchovním nevolnictví, vyřaďují ze vzestupu; a uvažte, zda té charakterové přítěže nevleče náš život s sebou až příliš mnoho.

 

Když se podíváme do minulosti, do doby, kterou ale Karel Čapek již nezažil, musíme konstatovat, že každá změna, která nevedla k pokroku, ale ke stagnaci, ubližovala především mladé generaci. V podstatě ale ubližovala všem. Je jedno, zda se jedná o druhou světovou válku, převrat v roce 1948, měnovou reformu v roce 1953 nebo vojenskou okupaci v roce 1968. Naše životy ovlivnila i „sametová revoluce“ a to, co po ní následovalo – privatizace.

Za první světové války se chtěli stejně jako v letech následujících muži vyvázat z povinné vojenské služby a tak, jak je to krásně popsáno v Haškovu Švejkovi, snažili se simulovat různé nemoci. Karel Čapek žádné onemocnění hrát nemusel. Při lékařské prohlídce mu bylo zjištěno, že po prodělaných nemocech v dětství měl vápenatění dvou až tří chrupavčitých páteřních mezistěn. Toto vápenatění se naštěstí zastavilo, bylo ale důvodem, proč tak bolestivě pociťoval každou změnu počasí. Josef ovšem narukoval, přestože mu otec naordinoval tlusté dioptrické brýle. Nakonec ho ale armáda propustila prý se slovy, jak může malovat, když má takovou poruchu zraku. Od Čapků tedy nikdo do armády v první světové válce nenarukoval. Nejblíže válečnému dění byl otec Karla Čapka, když jako lékař vykonával svoji službu v nemocnici Červeného kříže. Když viděl zraněné vojáky, doufal, že další válku již lidé nedopustí. Jak se mýlil!

Každé pokolení je obětované, když se nemůže svobodně rozvíjet tak, jak by chtělo a potřebovalo. Každé dítě je obětované, pokud je mu bráněno v přirozené zvídavosti a není mu tedy umožněno rozvíjet své poznání a komunikaci. Zvažujete také někdy, kde jsou hranice mezi morálkou, zákony, předpisy a diktátorstvím, manipulací? Hranice jsou velmi křehké. Možná, že jste někdy slyšeli od svých známých poznámku, že nežijete svůj život, ale život svých rodičů, svých sourozenců, svých dětí. Kde jsou hranice mezi vaším životem a životem lidí, kteří jsou všude kolem vás? Tam, kde končí váš život, začíná život těch ostatních. Musíme ale konstatovat, že naše okolí nás vždy ovlivňovalo, ovlivňuje a ovlivňovat bude. Jsme ovlivňováni nejen svou rodinou, ale také společností, ve které žijeme. Jsme ovlivněni dobou, kterou prožíváme.

Ve druhé světové válce stejně jako v době, která pak následovala, poznaly všechny generace co to je bezohlednost, sobectví, zbabělost, znevažování a ponížení. Čapek psal, že tímto trpěla v první světové válce hlavně mladá generace. Myslel tím pravděpodobně, že mladí muži, místo aby si budovali živnosti, budovali zázemí pro své rodiny, museli narukovat do války. Za druhé světové války trpěl v důsledku bezohlednosti, sobectví a zbabělosti jistých států Evropy, jmenovitě Francie a Velké Británie celý náš stát.

Na základě Mnichovské dohody, kterou tyto dva státy podepsaly společně s fašistickým Německem a Itálií, muselo Československo postoupit pohraniční území Německu. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni. Bylo rozhodnuto o nás bez nás. Zajímavostí je, že s Němci měla naše republika problém již téměř od jejího vzniku. V březnu 1919 sudetští Němci pokorně demonstrovali za své právo na sebeurčení. Tyto demonstrace byly podpořeny jednodenní stávkou německého obyvatelstva. Demonstrace ale byly potlačeny armádou. Mezi mrtvými byli ženy i děti. Ve třicátých letech minulého století ze strany Německa proto neustávaly a naopak sílily útoky na náš stát. Prý pošlapává práva svých menšin.

Nepřipadá vám, když čtete tyto řádky, že se dějiny neustále opakují? Prezident Beneš tehdy reagoval na připomínky tak, že označil otázku národnostních menšin za čistě vnitřní záležitost Československa. Tušil, že Německo může být pro Československo velmi nebezpečné. Mnichovskou dohodou jsme byli jako stát, jako národ, jako lidé poníženi a naše životy byly znehodnoceny. Pokud Čapek píše, že za první světové války byla obětována mladá generace, za druhé světové války byl obětován celý národ.

Jaký účel měla splnit druhá světová válka? Svět byl ve třicátých letech minulého století v krizi. Válkou byly postiženy zejména státy v Evropě, ale také v Africe a nesmíme zapomenout ani na Japonsko a USA. Na jedné straně zde byla zničená města a vesnice a na straně druhé, některé státy a zbrojaři bohatli na základě růstu produkce válečného průmyslu. Vše se neustále opakuje.

Všechny války světa jsou vyvolávány těmi, kteří mají moc, a chtějí ji mít ještě větší. Tito mocní se chovají bezohledně a sobecky. Na jejich stranu se přidávají zbabělci, kteří mají obavy, že jednou by se tito mocní mohli postavit proti nim, pokud nepůjdou s nimi. Je jim všem opravdu jedno, že svým jednáním znehodnocují životy mnohých obyčejných lidí? Když se zamyslíte, nevypovídají tato slova jen o všech válkách, které ve světě vznikaly a neustále vznikají, ale také o době totality. Ten, kdo nevstoupil v té době do KSČ, musel počítat i s tím, že jeho život může být znehodnocen a může být vystaven ponižování. Žili jsme v době, kdy školy a později zaměstnavatelé vypracovávali na své žáky a zaměstnance posudky, ve kterých byl popisován nejen přístup dotyčného k učení nebo zaměstnání, ale také jeho politická aktivita.

Národy, které nezažily takovéto období totality, nemohou pochopit chování našeho a ostatních států východního bloku, v rámci jejich fungování v Evropské unii. Který člověk dokáže pochopit ženu, která je tyranizována svým partnerem a přesto ho nedokáže opustit? Rozdíl je, že my se na vše díváme zvenku a ona žena je v ději, ona to vše přímo prožívá a má strach udělat změnu. Neudělá chybu, když odejde? Ona přece nechce být sama. Co když to sama nezvládne? Kdo jí pomůže? Často dokáže odejít až teprve tehdy, když je na obzoru jiný vztah. Někdy si, bohužel, přitáhne do života stejného tyrana, jako byl ten, kterého opustila. Ten první jí ovládal svou silou fyzickou, druhý psychickou. Jako jednotlivci se chováme úplně stejně jako státy, ve kterých žijeme. Jen se podívejte na současný stav společnosti a státu.

Když píše Čapek o tom, že byl rozmetán stav důvěry, civilizačního optimismu, pocit součinnosti a hromadnosti, který lidé zažívali před první světovou válkou, přemýšlela jsem, zda se tento pocit lidem někdy vrátil. Mohli se lidé dívat na svět optimisticky, když vnímali nástup fašismu v Německu ve třicátých letech minulého století? Jak si lidé mohli vzájemně důvěřovat a být optimističtí, když poslouchali a četli o politických procesech v padesátých letech minulého století? Mírný optimismus nastal v šedesátých letech, ale skončil vojenskou okupací Československa. Máte pocit, že v době, kdy byl život obyčejných lidí pod kontrolou státních úředníků, mohla ve společnosti vzkvétat optimistická nálada? Mohlo zde vládnout ovzduší důvěry? Jen na základě plánovaného hospodářství v tzv. pětiletkách mohl mít člověk pocit součinnosti a hromadnosti. Byla to hra, nebo skutečnost?

Když Čapek píše o tom, že každá veliká láska je monogamní, má na mysli lásku k vlasti? Není příčinou každé války boj o moc? Pokud se mezi sebou konfrontují jednotlivci a je lhostejné, zda je to bojem fyzickým nebo ústním, jedná se vždy o potřebu každého z nich získat převahu nad svým protivníkem. Důvody mohou být rozmanité, stejně tak jako prostředky, které jsou využívány v rámci onoho boje, tedy to může být i víra.

Jak píše Čapek, v první světové válce Češi, Moravané, Slováci na všech frontách bojovali o nový řád světa. Již tam se bojovalo za vznik Československé republiky, za svobodu, demokracii.

Naše republika byla ale příliš mladá a byla stále ještě plná ideálů v době, kdy se v Německu prosazoval nacismus. Co je dvacet let v životě lidském? Jaký význam má dvacet let v existenci státu? Braly nás ostatní státy vážně, když nás raději zaprodaly s vidinou, že tak ochrání samy sebe? Byl toto důvod, že naši předkové byli ochotni bojovat za svůj domov, za svou vlast, na zahraničních frontách i v domácím odboji?

Druhá světová válka byla poznamenána stejně jako ta první hromadným vražděním, despotismem a bezprávím. Období totality bylo v padesátých letech poznamenáno vražděním; šedesátý osmý rok byl poznamenán krví lidí, kteří se ocitli v nepravou dobu na nepravém místě. Kolik bylo například těch, kteří se přimotali se svými automobily do cesty tankům vojsk Varšavské smlouvy? Nikdy do cíle své cesty nedojeli. Období totality můžeme spojovat i s despotismem a bezprávím. Jak jinak charakterizovat dobu, kdy člověk nemůže vyjádřit svobodně své pocity, neboť vše – hry v divadle, články v novinách, texty písní, procházelo tvrdou cenzurou.

Mohou generace, které v této době vyrůstaly, prohlásit, že neztratily národní hrdost? Mohou říci, že přesto všechno se cítí býti Čechy a nikdy by svou zemi nezradily, neopustily by ji? Čapek prohlašoval, že se vzpomínkami na válku, bude protestovat proti všemu, co by brutálně hazardovalo s lidskými životy, právy a svobodou. Jak by asi jednal dnes v souvislosti s narůstající migrací, s probíhající válkou na Ukrajině? Není vše, čím si náš národ prošel, důvodem, proč se tolik brání změnám, které by nenávratně narušily život v tomto státu?

Čapek píše, že po první světové válce mladým lidem nepadaly do klína tučné ouřádky. Každý svou práci ale bral odpovědněji a vážněji, než si to dnes dokážeme představit. To samé by se ale nechalo napsat o době těsně po ukončení druhé světové války. Tehdy si každý normální člověk oddychl, že válečné řádění skončilo a nebezpečí z toho vyplývajíc, pominula. Bylo potřeba zajímat se o vše, o vše praktické. Nebyl čas na posedávání v kavárnách. Byl budován nový stát, který za svou existenci musel zaplatit. Opravdu musíme za vše platit? Komu? V rámci poválečného uspořádání Evropy připadla totiž Podkarpatská Rus Sovětskému svazu – tedy byla připojena k sovětské Ukrajině.

Víte ale, že byla zvažována varianta, že by Československo bylo obnoveno v rámci federace s Rakouskem a Polskem? Tato varianta byla Edvardem Benešem odmítnuta už v roce 1942. Jak jsem se dočetla, Stalin věnoval Vídni nezávislost. Vídeň byla nezávislá, zato Praha byla závislá až do roku 1989 na Moskvě. Moskva řídila, ovlivňovala život ve všech zemích východního bloku. Opravdu se stalo to, že pod diktátem Moskvy jsme ztratili nejen svobodu, ale také schopnost vnímat sebe jako samostatný stát? Když se zamyslíme, uvědomíme si, že zde opět souvisí život každého z nás se životaschopností tohoto státu. Opravdu také tak spoléháte na ostatní? Říkáte si, že to někdo za vás vyřídí, vyřeší? Mladí spoléhají na rodiče, staří na své děti, nemocní na lékaře, rodiče na učitele. Spoléhat se na ostatní je pohodlnější, než spoléhat se sami na sebe.

Po sametové revoluci byla naše armáda minimalizována a tak spoléháme na vojska NATO, jsme součástí Evropské unie a ztratili jsme hospodářskou, politickou a ekonomickou samostatnost. Dělník je závislý na tom, kolik peněz se uvolí mu vyplatit jeho zaměstnavatel. Nebude-li spokojen, může odejít k někomu jinému. Jako stát máme pouze dvě krajní volby – odejít nebo zůstat součástí Evropské unie. Pokud bychom odešli, vrhli bychom se opět do náruče Ruska?  Je jedna krásná věta v češtině, která symbolizuje lidskou nerozhodnost, a ta říká: „Chodí od čerta k ďáblu.“

Vše v životě lidském se umocňuje. Čapek sice psal, že nezná pokolení, které by se setkalo s tolika praktickými problémy a úkoly. Pokud by býval o Vánocích v roce 1938 nezemřel, mohl zažít ještě druhou světovou válku, jako jeho bratr Josef. Ten zemřel v koncentračním táboře v Bergen – Belzenu těsně před příchodem západní armády na skvrnitý tyfus.

Pokud by Karel Čapek válku přežil, co by asi říkal na perzekuci svého švagra? Druhým manželem jeho sestry Heleny byl JUDr. Josef Palivec. Byl to český diplomat, básník, esejista, překladatel z francouzštiny, španělštiny a angličtiny. Od roku 1928 byl držitelem vyznamenání – rytíř Řádu čestné legie. Byl účastníkem protinacistického odboje, přesto byl ale od roku 1948 deset let vězněn komunistickým režimem. Jaký byl život Karlovy sestry Heleny po dobu, kdy byl její manžel uvězněn? Helena zemřela v roce 1961, její švagrová, Josefova manželka, o rok později.

Jaký byl život těchto žen? Josef Palivec zemřel až v roce 1975. Karlu Čapkovi bylo čtyřicet osm let, když umíral. Kolika životních zvratů se dožil on a kolika jeho sestra? Kolik politických změn zažili dnešní devadesátníci? Každá politická změna, a to nejen v našem státu, otřese hospodářskou, ekonomickou, kulturní politikou mnohých států světa. To vše má dopad i na život obyčejných lidí.

Nepřijde vám často na mysl, že v současné době se vše řeší strašně dlouho, než dojde k samotné realizaci, než se někdo, třeba i vy, rozhodnete konat? Tedy až na vládu. Ta momentálně činí svá rozhodnutí až povážlivě rychle. Jaký to má smysl?

Když se ale zamyslíte sami nad sebou, můžete si říci, že nejlépe se každému rozhoduje o svém vlastním životě. Opravdu? Vždyť někdy váháme a potřebujeme někoho, kdo by nám s tím rozhodováním pomohl. Když je člověk nerozhodný v situacích, které se týkají jen a jen jeho, jak může být rozhodný, když se jedná o celou jeho rodinu. Je takový člověk schopen rozhodovat o budoucnosti vesnice, města, kraje, státu? Podívejte se na to, s jakými plány vstupují politici jako jednotlivci a jako strany do předvolební kampaně a kolik plánů je pak splněno.

Zase má Čapek pravdu, když tvrdí, že něco prakticky konat je složitější, než o tom jen mluvit. Když se podíváte na svůj každodenní program a zavzpomínáte na osoby, které jste právě dnes potkali, uvědomíte si, jaký jste z nich měli pocit? Kolik z nich pouze žvanilo a kolik osob je schopno se realizovat v každodenním životě? Pokud se realizují, je jejich činnost pečlivá, precizní? Nebo máte pocit, že koukají, aby už měli vše za sebou, když si už dali tak blbá předsevzetí?

Nevím, jaká máte předsevzetí, ale dejme tomu, že chcete zhubnout. Obrníte se trpělivostí? Budete řešit svůj jídelníček i svůj psychický stav? Ne? Raději jste si dali měsíční dietu, abyste rychle zhubli do plavek? A co bude pak? Když se podíváme na chod našeho státu, můžeme zde vidět něco v bledě modrém. Jak jsme na tom s budováním dálnic? Jak dlouho trvá, než se domluví a odsouhlasí jejich trasa? Jak dlouho trvala realizace tunelu Blanka v Praze? Jak dlouho trvalo železniční dopravě, než jí došlo, že pokud chce, aby se lidé vrátili a využívali její služby, potřebuje budovat odstavná parkoviště pro automobily v blízkosti nádraží? Jak dlouho bude trvat, než si české dráhy získají zpět svoji klientelu? Je kvalita drah zajištěna neustálým zdražováním jízdného? Kdy všichni přestaneme kecat a začneme dělat?

Neříkejte, že vy nemáte svá slabá místa, kterým se snažíte vyhnout? Jsou věci, které máte rádi, a tedy vám nedělá problém se okamžitě pustit do jejich realizace? Opravdu tedy platí pravidlo, že je bližší košile nežli kabát? Děláme vše pro to, aby naše rodina fungovala, aby děti dostaly vše, na co si jen vzpomenou? Nezapomínáme při tom na své okolí? Nezapomínáme, že kolem nás žijí další lidé? Nezapomínáme občas nebo velice často na to, že na tomto světě nejsme sami? Neopomíjíme tu možnost, že někdo může naši situaci a svět vnímat jinak než my? Každý máme svůj úhel pohledu, kdy svět a svůj život vnímáme na základě svých vlastních zkušeností. Nemáme právo odsuzovat druhé jen proto, že mají jiný názor, než je ten náš. Jen nesmíme zapomenout, že tím, jak jednáme v současnosti, ovlivňujeme naši budoucnost. Opravdu myslíme více na sebe než na rodinu a děti v ní žijící?

Proč si lidé pořizují děti, když na ně nakonec nemají čas? Proč dávají přednost vlastní realizaci v zaměstnání před výchovou svých dětí? Opravdu potřebujeme všechny ty materiální vymoženosti tohoto světa? Jsou důležitější než děti? Kolik minut denně se svými dětmi komunikujete? Vychováváte je povely, rozkazy, nebo jste ochotni s nimi hovořit o jejich názorech, pocitech, náladách? Upřednostňujete sebe, svou rodinu před lidmi ve vašem okolí, před lidmi, které každý den potkáváte v zaměstnání, v dopravních prostředcích, v obchodech, na ulicích? Jsou to ale také lidé se svými starostmi, zasluhující respekt. Oni mají stejné právo na život, jako máme my. Jsme lidé a máme možnost volby. Můžeme žít neustále v boji, nebo se můžeme snažit vcítit do života, myšlenek těch ostatních. Bojem můžeme vyvolat další boj, pokud ovšem není protivník chytřejší než my. Opravdu platí, že moudřejší ustoupí? Vše má určité hranice a bojovat se nemusí jen zbraněmi, pomluvami, ale také inteligencí. Jak píše Čapek, žijeme v třírozměrném světě, ve kterém je prostor pro boj i pro lásku. Jak ale můžeme vědět, že právě náš pohled je jedině správný a jedinečný? Nikdo nemáme patent na rozum.

Máte pocit, že žijeme v morálním světě? Když se podíváte kolem sebe, co vidíte? Vidíte snad, že by se státy, které káží o morálce, také morálně chovaly? Vidíte politiky mající ústa plné morálky, že by jejich životy byly morálním vzorem pro ostatní obyvatele státu? Jak můžete kázat svým dětem o morálce, o dodržování pravidel, když tak sami nečiníte? Pokud své děti vychováváte pouze povely a rozkazy, stejně jako to činí naši politici schvalovanými zákony, nemůže se nám a ani našim dětem žít bez bolesti. Věří snad někdo z vás v lepší zítřky? Necítíte se snad osamoceni v tomto přelidněném světě? Myslíte si, že pokud budeme situace, ve kterých se ocitneme, zlehčovat, budeme mít z toho dobrý pocit? Vyřešíme tak něco? Neocitneme se tak daleko snadněji v jedné obrovské lži? Pokud na tuto lež okolí přijde, nebude nás považovat za hloupé, neprobudí se tak jejich nenávist vůči nám? Můžeme být v takové situaci, okamžiku, šťastní? Musíme opravdu padnout na samé dno, jako lidé, jako stát, abychom se navrátili k prostě lidské srdečnosti, vzájemné loajalitě a ochotě vůči svému okolí, vůči státu?

 

Foto: Ivana Šmucrová