Jako dítě jsem se strašně ráda dívala na filmy pro pamětníky. Fascinovaly mne dámy v šatech a uhlazení pánové v oblecích na míru, kteří se s úctou a respektem chovali ke všem ženám. Z těchto filmů, ač byly často natáčené za 2. světové války, na diváky sálala většinou dobrá nálada.

Divák se měl odreagovat od napětí běžného života. Film zároveň kladl důraz na morálku. Byla ale taková i skutečnost? Skutečně byla společnost v době první republiky morální? Tu morálku nemohl tvořit ani hlídat Masaryk, Beneš, Švehla, Kramář nebo třeba Krofta. Morální formu tehdy stejně jako dnes tvoří každý člověk sám.

Na druhé straně: proti každému člověku, proti každému z nás, stojí systém, ve kterém žijeme. Do jaké míry máme na jeho fungování vliv? Je tento systém morální či nemorální? Může člověk, jedinec, změnit nemorální systém v morální? Je morálním systémem ten, ve kterém mohou být rozpoutány války – války mezi státy, národnostmi, skupinami lidí, mezi jednotlivci? V těchto válkách nemusejí být používány zbraně. K vyvolání války stačí slova.

O tom se mohli přesvědčit v poslední době fotbalisté plzeňské Victorie při zápasu s mužstvem z Turecka. Fanoušci Viktorie Plzeň předvedli skvělé choreo, které ale vyvolalo plno kritiky. Problematický byl citát ze Švejka: „Vojna s Turkem musí bejt!“

Ne každý národ je schopen pochopit český humor, dvojsmyslnost českého jazyka. Ale ruku na srdce – rozumíme my humoru francouzskému nebo anglickému? Čemu se smějí Turkové?

Co je morální a co je již za hranou? Za hranou je jakékoli zneužití jiného člověka v osobní prospěch. Jenže – to by nemohl existovat vztah zaměstnanec – zaměstnavatel. Již vztahem nadřízený – podřízený je nastolena nerovnováha sil, nerovnováha moci.

Nerovnováha sil je i v rodinách, když rodiče zneužívají své postavení vůči dětem a ukazují jim, že mají nad nimi moc. Děti tak zažívají místo atmosféry spolupracující rodiny pouze napětí a pocity strachu alespoň z jednoho rodiče. Je chování tohoto rodiče morální? Kdo to posoudí? Má být rodič biřic? Rodič má být a je vzorem pro jeho děti. Pokud mají rodiče nějakou představu o chování svých dětí, musí se tak sami chovat a to nejen na veřejnosti.

Pokud mají rodiče dvojí morálku, budou se tak chovat i jejich děti? Jak se budou chovat před svými rodiči a jak ve škole, ve společnosti svých spolužáků? Jak vnímají lidé s takovou morálkou, s tímto přístupem k druhým lidem, sami sebe? Jste přesvědčeni, že vědí, kdy si něco nalhávají a kdy hovoří pravdu?  Chtějí od druhých slyšet pravdu? Proč je tomu tak? Kde a kdy to začalo? Určitě v dětství. Tehdy tajili před rodiči, že někde něco vyvedli. Protože jim to jednou prošlo, mysleli si, že jim to vyjde znovu a znovu. Tento způsob chování se pro ně stal pravidlem a dnes již nemají pocit, že by ho měli měnit.

Ke změně našeho chování dochází na základě vnějšího podnětu, ale tu změnu musíme udělat my sami. Nikdo ji za nás neudělá. Budeme činit změnu, když nás někdo chválí? Pokud nás někdo chválí, máme potřebu naopak ve své činnosti, ve svém úsilí pokračovat. Víme, že pravděpodobně jdeme ve svém životě tím správným směrem. Jinak tomu je v případě kritiky. Ta nás zraňuje, ochromuje, brzdí.

Děláme skutečně práci, která nás baví? Pokud nás baví, bere nám energii? Když nás práce baví, potřebujeme k ní motivaci ze svého okolí?

Ne každý má možnost dělat to, co ho baví, jako své povolání. Vždyť i v domácnosti se musejí vykonávat nepopulární úklidové práce. Ale vše je o přístupu. Pokud si tyto činnosti budeme negovat stále více, můžeme mít jednou místo domácnosti skládku haraburdí.

Říká se, že jaký nepořádek máte kolem sebe, takový máte také v sobě, a to nejen ve své hlavě.

Vrátím se nyní k tématu války. Nezáleží na tom, zda je to válka mezi jednotlivci nebo národy, státy. Můžeme se ale shodnout na tom, že v každém případě vyvolává chaos nejen mezi jednotlivými aktéry, ale i mezi přihlížejícími. Vzpomeňme si na školní léta. Fandil někdo napadenému? Ti, kteří měli strach, že by mohli být rovněž napadeni, se raději klidili ze scény nebo dělali, jako že se nic neděje. Je to morální? Agresorem nebyl vždy ten, který chtěl daného jedince pokořit, ale mnohdy ten, který se ke rvačce nechal vyprovokovat a neměl tolik inteligence, aby pochopil, o co skutečnému agresorovi jde. Je takový jedinec morální? Je agresor morální?

Když do třídy vstoupila paní učitelka či učitel, nedopadla tato bitva pro napadeného vždy dobře. Proč? Vykonavatel moci nebyl u zrodu bitvy, aby ji spravedlivě rozsoudil, a agresor měl tolik příznivců, že hlas jedince proti převaze nic nezmohl. Soudy nejsou vždy spravedlivé, ač se snaží sebevíc. Je jedno, zda se jedná o soud jako orgán moci, nebo náš soud osobní. Soudy trestají odsouzené za porušování morálky. Má ale možnost učitel také potrestat žáka za nedodržování morálních principů? Jeho pravomoci jsou značně omezené. Pomůže stížnost na žáka zaslaná jeho zákonnému zástupci? Je rodič vždy tím správným soudcem? Kdo jím je? Jsme opravdu tak bezchybní, jak se tváříme, jak hovoříme, jak se sami domníváme?

Vždyť uvažte, kdo v poslední době neřekl něco podobného: „ Je to možné, že je tak slepý, hloupý?“

Ten dotyčný nás přitom nemusí vůbec slyšet. My takové věci obvykle konstatujeme za jeho zády. Kdo si takto neuleví při sledování médií? Je nepsaným pravidlem, že stejně, jak my smýšlíme o druhých, smýšlejí oni o nás. Média tyto energie ještě zesilují. Jejich zásluhou se negativní myšlenky osob, které si říkají celebrity, šíří daleko rychleji a s větší údernou silou. Jsou však celebrity opravdu tak morální? Prostřednictvím médií vstupuje nejen do našich domů, ale přímo do našich duší strach, pocit bezmoci a s ním související slabost. Dá se toto chování považovat morální či nemorální?

Má celebrita národ povzbuzovat, nebo ho hanobit? Co je morální a co nemorální? To snad všichni víme. Proč se ale nedokážeme chovat morálně ve vlastních rodinách? V rodinách vše začíná a také končí. Vždyť rodina je základem státu. Tak to vždy bylo a snad to tak zůstane.

Foto: Renata Vestby