Od samých počátků své existence, svého života jsme pod neustálou kontrolou – lékařů, rodičů, širší rodiny, učitelů, sousedů, zaměstnavatelů … a tou nejvyšší kontrolou je náš stát. Je tou nejvyšší kontrolou v současné době – v době čtvrté technické revoluce – skutečně náš stát?

Ta kontrola není pro každého stejná. To pociťuje téměř každé dítě, když má sourozence. U druhého dítěte jsou rodiče benevolentnější. Otázkou je, zda je to správné, neboť každé dítě je jiné. To starší dítě přílišnou kontrolou trpí a ztrácí důvěru ve spravedlnost. Mladší dítě je většinou uvolněnější. Samozřejmě, že výjimky potvrzují pravidlo, jak se říká.

Všichni, bez výjimky, jsme byli ovlivněni způsobem výchovy a kontroly v době našeho dětství a dospívání a to nejen ze strany našich rodičů, ale také všech autorit, které na nás dohlížely, ovlivňovaly přímo či nepřímo náš vývoj. Někoho tak kontrola ničila a zničila tak, že i v dospělosti má strach, aby neudělal chybu. Touží po ocenění a může trpět perfekcionalismem. Může mít problém vyjádřit pocity, emoce, prožitky. Má problém vyjádřit své bolesti.

Jiní mají potřebu se vůči vnější kontrole vzbouřit. Vědí, co chtějí. Nenechají si nic líbit, a aby prosadili, co chtějí, mohou být vůči svému okolí dokonce i zákeřní.

Proč? Aby toho, kdo se nechá vést, dostali tam, kam oni potřebují. Když manipulací dosáhnou svého cíle, budou spokojeni? Mají větší uspokojení, že dosáhli cíle, nebo že přitom manipulací ovládli druhé? Mají nad nimi moc? Skutečně? Tak se děje, že čím větší moc lidé mají, tím větší množství lidí podléhá jejich kontrole. Proto mnoho mocných lidí tohoto světa bojuje všemi prostředky, možnými i nemožnými, o moc, o ovládnutí co největšího množství lidí.

Myslíte, že na to jdou přímo, nebo oklikou? Cesta k cíli oklikou sice může být delší, ale dosažení cíle bude pravděpodobnější. Ti, kteří se stanou nástroji pro dosažení cíle, nebudou nejdříve vůbec nic tušit. Ono to bude vypadat, že se vše děje pro jejich dobro. Pak si budou říkat, že není možné, co prožívají, co vidí nebo slyší. Jsou příliš málo informovaní, než aby učinili včasné závěry.

Najednou věci naberou rychlý spád. A mnozí si říkají – co jsme žili, že jsme to neviděli! Vzápětí konstatujeme: třebaže budeme mít kdeco a kdekoho pod kontrolou, stejně nedokážeme uhlídat vše. Ten, kdo bude chtít škodit, bude škodit vždy, za všech okolností.

Nemá cenu chodit s klapkami na očích a uších. Pak se může stát, že nám život proteče mezi prsty a my se v něm ztratíme. Tam, kde není kontrola ani sebekontrola, je odevzdání se. Kam? Do péče někoho jiného – učitele, vedoucího, lékaře … Nespoléháme v tom případě na sebe, ale na druhé. Je to správné? Jsou tito lidé nadlidé, nebo lidé stejní jako my, z „masa a kostí“. Také oni chybují. Nikdo není dokonalý.

Foto: Daniel Šteffl