Při čtení následujícího citátu jsem si vzpomněla na jednu svou kolegyni ze zaměstnání. Tehdy to byla již starší paní a já holka, která sotva vyšla ze střední školy. Tato dáma chodila každý den do práce v jiném oblečení. Nepamatuji si, že by v nějakém kousku šla dvakrát. Říkala jsem si tehdy, co s tím vším oblečením dělá. Prý ho prodávala dál. Nyní jsem si od Bruna přečetla tento citát:

„Když se nějaký kus oděvu ušpiní, musí být vyčištěn. Člověk čistí všechno, ale na to, aby očistil sám sebe, na to nepomyslel. Na všechno myslel, klobouk dolů, člověk toho na této Zemi hodně vytvořil, jenom sám na sebe nemyslel. Čistý a bezchybný, aby byl zevnějšek, to, co je vidět, jen zvenčí, ale vyčistit se zevnitř, na to ještě nedošlo.“

Ta výše uvedená dáma uměla své oblečení nosit, v podniku byla za hvězdu. V té době nebyly ještě počítače a výkresy se kreslily na rýsovacím prkně. Inženýři, projektanti kreslili tužkou, aby mohli konstrukci, výkres opravit, a konečný výkres tuší obkreslovaly dámy, tzv. kresličky. Jakou pracovní pozici zaujímala tato dáma? Co myslíte? Byla onou kresličkou. Co tím vším chci říci? I dnes jsou lidé včetně dětí posuzováni podle svého oblečení. Důležité je, aby bylo čisté, ale pokládám si otázku, zda ti, kteří nosí značkové oblečení, jsou bohatí lidé? Jsou ti, kteří mají potřebu oblékat se podle poslední módy lidé, kteří jsou bohatí duchovně a duševně? I pohled na člověka skrze jeho povolání je značně povrchní. Prodavačka, popelář, kamelot můžou oplývat větší sociální inteligencí než nějaký podnikatel.

„Vezměte si mísu, která je naplněná, je jedno čím, pro mne za mne ovocem, které celé dny stojí, tedy stálo a nikdo se o ně nezajímal a nikdo se o ně nebyl schopen postarat a ono se zkazilo. Na tomto ovoci si již nemůžete pochutnat. A teď přijde někdo a chce vám dát nové, zdravé ovoce. Tak by bylo velmi hloupé, kdybyste to nové, zdravé ovoce položili na tuto mísu, neboť to dobré by také přešlo do stejného stavu, v jakém už je to zkažené. Chcete-li mít to zdravé ovoce, tak musíte přece to zkažené, nezdravé, to nepoužitelné napřed vyhodit. Ale nejenom to, musíme vyčistit i samotnou mísu na ovoce, abyste mohli přijmout to zdravé. Srovnejme tu mísu se svým tělem a to ovoce se svými nemocnými orgány. A to zdravé je to, v co doufáte. Ale to je nemožné, pokud neodhodíte to staré, což v tomto případě znamená, že se svou nemocí zabýváte.“

Tak mi přišla na mysl otázka, co by Bruno říkal na naše současné, moderní zemědělství, kdy do polí vyjíždí monstrózní technika a hnojí  se chemickými umělými hnojivy? Je za těchto podmínek možné mít zdravé prostředí ve svém těle? A to nevíme, jaký vzduch vlastně dýcháme a jakou vodu pijeme. S nastupujícími nemocemi pak do těla vpravujeme léky, které mají mnoho vedlejších účinků. Jsme vůbec schopni udržovat své tělo zdravé? Potřebujeme začít žít a vnímat svůj život jinak? Co nás donutí zastavit se a přemýšlet o změně? Kolaps. Tělo nám dává různé impulzy ke změně, ale my často jeho výzvy nevnímáme nebo je dokonce přezíráme. Musí se opravdu tělo zcela zastavit?

Bylo nám řečeno, že veškeré ty technologie slouží k tomu, aby ušetřily lidskou práci. Ušetřily ji skutečně? I dnes jsou lidé, kteří dřou za minimální plat, jako tomu bylo dříve, jen se tomu říká levná pracovní síla. Bude ale mít ta levná pracovní síla peníze na to, co vyrobí, aby si to také koupila? Budou mít ti, kteří přišli o svou práci, neboť jejich pracovní síla byla údajně drahá, na to, aby si produkt koupili? V minulosti se lidé, kteří přišli o zaměstnání v zemědělství, přesouvali do průmyslu. Se zrušením podniků se mnoho lidí přesouvalo do služeb. Kolik lidí se ve službách uživí, když dělníci přijdou o práci v průmyslu? Kam se přesunou?

Mezitím zde vyrostl značný aparát úředníků, který provádí kontroly kontrol a tímto veškeré obyvatelstvo dusí. Kdy jim dovolí se nadechnout? Naše země je jako ta mísa s ovocem, ale ovoce zde je prohnilé. Proto je potřeba změna, která, pokud přijde, bude bolestivá pro všechny. Mísa bude vyčištěna od veškeré hniloby. Každý z nás by se měl zbavit veškeré hniloby. Co nás činí prohnilými? Strach? Zloba? Omezenost? Pohodlnost? Lenost? Neznalost? Mnohým chybí empatie, vstřícnost, citlivost. Jak jinak nazvat nedostatek kontaktu s vlastními emocemi?

Neochota pomáhat a spolupracovat? Musí se skutečně stát tragédie v podobě tornád a povodní, aby byli lidé prověřeni tímto způsobem? Co se musí každému z nás stát, aby se změnil? Co nás mění více? Mají pocity štěstí vliv na naši změnu? Stáváme se jistějšími, sebevědomějšími? Ale stáváme se zásluhou pocitu štěstí a naplnění svých přání citlivějšími ke svému okolí? Proto musí zákonitě přicházet také ztráty, abychom pocítili své emoce, abychom se jich dotkli v pocitu bezmoci a zranitelnosti. Jedině tak se může stát, že se zjemníme a staneme se pokornějšími.

Každý z nás má určité slabiny. Někdo se k nim zná a otevřeně o nich hovoří. Jiný se je snaží zakrýt. Jak? Čím? Povrchností? Egoismem? Povýšeností? Izolovaností?

Dnes jsem poslouchala rozhovor Martiny Kociánové s Emilem Pálešem, který zkoumá dějiny společnosti z pohledu matematického a tvrdí, že se vývoj, společenské dění neustále opakuje. Při práci se svými klienty zjišťuji, že dění v jejich rodinách a samozřejmě i v té mé, se také neustále opakuje. Proč klienti přicházejí? Aby pochopili, co si nesou ze svých rodů a následně se k dané situaci mohli postavit jinak. Základem takového sezení je ale nutnost být upřímný sám k sobě. Přiznat si – jsem v této situaci zranitelný, tedy slabý, bezmocný. Teprve tehdy mohu udělat změnu. Bez pochopení nemůže odpustit dotyčný druhým a ani sobě. Pak nejsme schopni udělat změnu.

Jak bychom mohli odpustit rodině, národu, společnosti, když nejsme schopni a ani ochotni odpustit sami sobě? Každá rodina, společnost, národ, stát a člověk v něm žijící najde v historii něco prohnilého. Vždyť nikdo není dokonalý. Je ale potřeba se této hnilobě podívat na zoubek, vyčistit ji i tím, že si tuto prohnilost přiznáme a teprve tehdy se dokážeme ke svému životu, ke své přítomnosti postavit jinak, tedy přiměji, upřímněji, lépe.

Foto: Ivana Šmucrová