Společnost

Bod obratu – demokracie

Co je demokracie? Byla někdy v některé společnosti demokracie? Myslím si, že je to stejný sen jako komunismus. Oba dva společenské řády jsou nedosažitelné.

Vše je postavené na kooperaci člověka s člověkem. Všichni se pohybujeme v prostředí, kdy všude kolem nás jsou další lidé. Vše je o naší schopnosti přijímat je. Jakékoli nepřijetí v nás i kolem nás vyvolává rozpor, mnohdy velmi obtížně překonatelný.

Začíná to již v dětství, schopností komunikace rodičů s dětmi a později dětí s rodiči. Je to o uznání rodičů jejich dětmi. Již v dětství dítě vnímá vztah mezi rodiči, mezi ženou a mužem. Tento vztah se pro ně stává normou pro jím budované vztahy.

Je vztah v rodinách demokratický, nebo jeden z manželů usiluje o nadvládu? Stejně, jak se vyostřují konflikty v rodinách a rodiče se rozcházejí, vyostřují se i vztahy lidí ve společnosti.

Po staletí nebyly ženy uznávány jako rovnocenné partnerky mužů. Ženy proto vždy bojovaly o uznání svých lidských kvalit. Bojují i teď, každá jiným způsobem a s odlišným výsledkem. Některé by ze sebe nechaly sedřít vysloveně kůži jen proto, aby byly svým partnerem, svým zaměstnavatelem, svým nadřízeným oceněny. Ano, my ženy se nedokážeme jinak chovat doma a jinak v zaměstnání.

Jiné ženy se rozhodly mužům dokázat, že zvládnou totéž, co zvládnou oni. Začaly provozovat sporty a vykonávat zaměstnání, která byla dříve vysloveně doménou mužů.

Nikdo, a tedy ani já, nehodlá ženám brát, že je ty sporty nebo ta práce baví. K tomuto přerodu žen nedošlo hned. Byl to několikagenerační proces a vliv na vštípené postavení ženy vůči muži v rodinách i mimo ni měla a má také církev. I dnes můžeme v přímém přenosu vnímat proces poroby žen v zemích Středního Východu, ale i jinde. Dva extrémy a jedna planeta – žena vládnoucí a žena porobená.

Jaké jsou reakce mužů? V případě žen v podřízeném postavení mohou brát tento stav za naprostou samozřejmost, v případě žen bojovnic se mohou pustit s ženami do křížku nebo svoji roli podřízeného přijmout. V tom prvém případě musí boj jednou skončit, ale prohra bolí a samo vítězství naopak může být životní prohrou. Ve druhém případě se můžeme jen tázat, zda je muž v takovém vztahu šťastný. Je jeho život naplněný?

Také si můžeme uvědomit, že pravidla, nastavená na začátku vztahu, nám nemusí vyhovovat až do smrti, ačkoli se ten druhý domnívá, že ano. A na tyto vztahy se dívají děti. Rodiče jsou jejich vzorem. Chování a vzhled každého dítěte komentuje jeho okolí slovy: „Ten je po mamince a ten po tatínkovi.“ Je to jen na základě vzhledu? Nikoli. Soudíme také podle způsobu vyjadřování, dle mimiky obličeje atd.

Každý máme v sobě ženskou emocionalitu a mužskou logiku. Čím vyrovnanější je vztah rodičů, tím vyrovnanější jsme my sami. Pokud chce ale logika potlačit emocionalitu, stáváme se rozpolcenými lidmi, rozpolcenou společností.

Může někdy emocionalita vyhrát nad logikou? To logika nedopustí. Logika potřebuje ubít emocionalitu argumenty. Donutí ji tedy, aby potlačila své pocity a emoce a začala argumentovat, dokazovat to, co cítí. Je akceptována? Nikoli. Na samém počátku ukázala svůj cit, své emoce, a to se nezapomíná. Tím se projevila její slabost.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem nastoupila do základní školy a paní učitelka nám říkala, jak se máme, že jsme se narodili a žijeme v míru. Během života ale každý z nás mohl pochopit, že hranice mezi mírem a válkou jsou vratké a velice snadno se mohou prolomit.

Konflikt ve společnosti může narůstat celá desetiletí, aniž si toho je obyvatelstvo jednotlivých zemí vědomo. Víte, že se schyluje k vyostření konfliktu s druhou osobou, že to, co dělá, nelze trpět do nekonečna. Jen nevíte, kdy to nastane.

Demokracii je potřeba nastolit především v sobě, v bezpodmínečném přijetí vlastní emocionality, logiky, osobnosti … Demokracii vidím v respektu plném přijetí muže ženou a ženy mužem. Jakékoli omezování svobody, nepřijetí opačného pohlaví vede k diktátu a k boji. Vede k pocitům nadřazenosti a podřízenosti. Nikde není ale psáno, že z absolutního odpadlíka nemůže vyrůst člověk všem nadřazený, hrdý na to, co dokázal, ale zároveň zapomínající na ty, kdo mu k tomuto růstu pomohli. Že se podobný přerod netýká jen člověka, ale také států, ukazuje nejen historie Německa, ale i současnost některých asijských zemí.

Dá se říci, že v těchto případech se jednalo o vyhladovělé země s levnou pracovní silou, které pro nasycení svých obyvatel byly ochotny a schopny udělat cokoli. V okamžiku, kdy byla pro nejnižší třídy zajištěna práce a dostatek potravy, začali ti nejubožejší oslavovat ty, kdo stáli v čele státu, a těm zákonitě narostla síla a moc. Začali ji nejen využívat, ale také zneužívat. Tam, kde je moc, není emocionalita, ale jen pouhopouhá vypočítavost. Na té veškerá demokracie ztroskotává.

U člověka, který válčí s vlastní emocionalitou a přebíjí ji logikou, se dříve nebo později objeví nějaká nemoc těla. Společnost, která vychovává nové generace ryze pragmaticky, se nutně ocitne v krizi, neboť této generaci chybí cit. Pokud novým generacím chybí cit, vše míří ke konfliktu, neboť společnost pravděpodobně musí klesnout na samé dno své existence, aby se jí navrátily cit, tolerance a schopnost spolupráce.

Co říci na samý závěr? Jeden každý člověk, který je schopen a ochoten uvědomit si sám sebe, spatřit své negativní stránky a zapracovat na nich, se může změnit. Může ovlivnit své bezprostřední okolí a vlastním vzorem i život komunity.

 

Foto: Ivana Šmucrová